ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2363.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 2363/2017-331
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl pověřeným členem senátu Mgr. Hynkem Zoubkem v právní věci žalobkyně RASTRA AG-CZ a.s. , IČO: 25288041, se sídlem v Pardubicích, Masarykovo nám. 1484, zastoupené Mgr. Vladimírem Štěpánkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, tř. Míru 70, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení 15 585 666 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 60/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 1. 2017, č. j. 23 Co 356/2016-181, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 6. 2016, č. j. 25 C 60/2014-78 , se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 1. 2017, č. j. 23 Co 356/2016-181, se odmítá .
III. Žalobkyně je povinna ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 300 Kč.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v řízení na žalované domáhala zaplacení v záhlaví uvedené částky coby náhrady škody způsobené v souvislosti s tím, že Finanční úřad v Pardubicích podal dne 14. 12. 2001 Krajskému státnímu zastupitelství v Hradci Králové oznámení o podezření ze spáchání trestného činu krácení daně, přičemž navazující trestní řízení vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 78/2006 skončilo dne 19. 3. 2008 zprošťujícím rozsudkem.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8. 6. 2016, č. j. 25 C 60/2014-78, zamítl žalobu o zaplacení částky 15 585 666 000 Kč (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. 1. 2017, č. j. 23 Co 356/2016-181, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby (výrok I), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o nákladech řízení (výrok II) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III).
Rozsudek odvolacího soudu (jakož i rozsudek soudu prvního stupně) napadla žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, pro vady odmítl ve vztahu k rozsudku odvolacího soudu a řízení o dovolání zastavil ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně.
Žalobkyně ve svém mimořádně obsáhlém dovolání (271 stran s odkazem na mnoho stovek příloh) ohlašuje, že přípustnost dovolání vyvozuje z §237 o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která jednak nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, jednak má být dovolacím soudem posouzena jinak.
Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatelka za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Spatřuje-li dovolatelka přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelky) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014). Obdobně musí být případně vymezena vzájemně rozdílná rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Na žádném místě svého podání žalobkyně nevymezuje dostatečně určitým a srozumitelným způsobem přípustnost svého dovolání tak, jak je shora uvedeno. Zejména však dovolatelka ani nevymezuje dostatečně určitým způsobem důvod dovolání, jak požaduje §241a odst. 3 o. s. ř., tedy uvedením právního posouzení věci, které dovolatelka považuje za nesprávné, a vyložením, v čem nesprávnost tohoto právního posouzení spočívá. Naopak pro nesrozumitelnost formulovaných námitek nelze posoudit, proti kterému konkrétnímu právnímu posouzení učiněnému odvolacím soudem dovolatelka brojí.
Pro napadený rozsudek odvolacího soudu je přitom určující, že žalobkyně, jež se nachází v konkursním řízení, nemá aktivní věcnou legitimaci k uplatnění tvrzeného nároku, neboť dispoziční oprávnění k pohledávce má za trvání účinků prohlášení konkursu toliko správce konkursní podstaty. Takto jasně vyjádřené právní posouzení, které soudy nižších stupňů vedlo k zamítnutí žaloby, dovolatelka ve svém dovolání nenapadá, neboť její podání má ráz obecně pamfletický a s konkréty dané věci se zcela míjí. Dovolatelka se ve svém podání soustředila na značně nesourodé a nekoncentrované vylíčení činnosti „justiční (konkursní) mafie“, dovozuje „nespornost rozsáhlého zločinného korupčního spolčení“, prohlašuje se za „oběť korupčního zneužití Krajského soudu v Hradci Králové organizovaným zločinem“ a podobně. Polemika se závěry a postupy soudů týkající se řady jiných soudních řízení přechází v osočování soudů všech stupňů soudní soustavy a jiných státních orgánů z účasti na jednání justiční mafie. Bez zjevné systematiky dovolatelka člení text do víceúrovňových seznamů s odrážkami (či číslováním), aniž je zpravidla zřejmé, kde končí jeden argument a začíná jiný. Podání je propleteno desítkami odkazů a citací rozhodnutí Ústavního soudu, Nejvyššího soudu, ale též nižších článků soudní soustavy, z nichž žalobkyně vyvozuje rozličné závěry nesouvisející s projednávanou věcí. Dovolání neudržuje nosné myšlenky (jádro), a kupí vedle sebe různé obecně přijímané postuláty, konkrétní právní závěry netýkající se projednávané věci, vlastní tvrzení a dedukce.
Dovolací soud tak uzavírá, že žalobkyně ve svém dovolání nevymezila dostatečně určitým způsobem důvod dovolání, přičemž pro tuto vadu dovolání nelze v dovolacím řízení pokračovat a dovolání je nutno podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro vady odmítnout. Posouzení, zda podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti, přitom může učinit v souladu s §243f odst. 2 o. s. ř. předseda senátu nebo pověřený člen senátu (srov. bod 40 stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.).
Pro úplnost dovolací soud dodává, že závěr o vadnosti předkládaných dovolání žalobkyně není v rozhodovací praxi dovolacího soudu nový, neboť i předchozí dovolání žalobkyně (zastupované týmž advokátem) podaná v jiných věcech a koncipovaná obdobným způsobem byla pro vady odmítnuta (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3691/2016, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 3603/16, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2025/2017).
Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 6. 2016, č. j. 25 C 60/2014-78, Nejvyšší soud podle §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil, jelikož dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podat nelze a není tak ani dána funkční příslušnost soudu k projednání takového dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 47/2006).
Výrok o náhradě nákladů nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 7. 2018
Mgr. Hynek Zoubek
pověřený člen senátu