ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2671.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 2671/2018-117
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce P. R. , zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem se sídlem v Jičíně, Valdštejnovo nám. 76, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra , se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7, pod sp. zn. 14 C 112/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 6. 12. 2016, č. j. 21 Co 388/2016-63, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 1. 7. 2016, č. j. 14 C 112/2012-39, byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a žalobci bylo uloženo zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 600 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) svým rozsudkem ze dne 6. 12. 2016, č. j. 21 Co 388/2016-63, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a žalobce zavázal zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Uvedené částky 200 000 Kč s příslušenstvím se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout tím, že Obvodní oddělení Policie České republiky v Nymburku jím podané trestní oznámení nesprávně nepostoupilo státnímu zástupci, ale naložilo s ním jako s pouhou stížností na nevhodné chování blíže označených policistů.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Žalobce v podaném dovolání formuloval tři otázky, které předestřel Nejvyššímu soudu, a to: 1) zda je nesprávným úředním postupem, že trestní oznámení žalobce nebylo postoupeno policejním orgánem státnímu zástupci, 2) zda lze přiznat paušální náhradu nákladů řízení nezastoupenému účastníkovi, pokud je jím orgán státu a 3) zda nedošlo k nesprávnému právnímu posouzení významu řízení pro žalobce. Současně uplatnil námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu.
První otázka nemůže přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. založit již proto, že pokud jde o hodnocení vlastního obsahu listiny doručené Obvodnímu oddělení Policie České republiky Nymburk, pak dovolatel konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění, než odvolací soud, a proto uvedená námitka není způsobilá přivodit závěr o přípustnosti dovolání. Ve skutečnosti jde totiž o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, nebo v rozsudku ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uzavřel, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Uvedené závěry přitom přiměřeně dopadají i na jednostranné právní úkony, nyní jednostranná právní jednání (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2979/2012), a lze je tedy v poměrech právě projednávané věci plně vztáhnout i na odvolacím soudem učiněné posouzení vlastního obsahu žalobcem sepsané listiny jako stížnosti na postup zakročujících policistů.
Druhá dovolatelem formulovaná otázka míří výlučně k výroku o náhradě nákladů řízení, proti němuž, s ohledem na jeho hodnotu (do 50 000 Kč), dovolání objektivně přípustné není [§238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Třetí dovolatelem předestřená otázka se pak zcela míjí s důvody napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, který (v plné shodě se soudem prvního stupně) dospěl k samostatně stojícímu závěru, že k tvrzenému nesprávnému úřednímu postupu nedošlo a již bylo zcela nadbytečné zabývat se otázkou „významu řízení“ pro žalobce. Dovolatel proto předkládá dovolacímu soudu otázku, na jejímž řešení odvolací soud své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K námitce žalobce ohledně nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu dovolací soud odkazuje na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze kterého vyplývá, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky - podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele.
Vady řízení namítané žalobcem (že soudy nepřihlédly k všem jeho tvrzením, neprovedly všechny jím navrhované důkazy, nevypořádaly se komplexně s jeho právní argumentací a zanedbaly dodržení principu rovnosti zbraní) nemohly založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání jinak podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 762/2013).
Nejvyšší soud vzhledem k výše řečenému podané dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod. 1 ve spojení s čl. VI. zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 9. 2018
JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu