ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2722.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 2722/2016-145
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobkyně České republiky – Státního pozemkového úřadu , se sídlem v Praze 3 – Žižkov, Husinecká 1024/11a, proti žalovaným 1) J. K. , 2) S. K. , zastoupeným Mgr. Kamilem Štěpánkem, advokátem, se sídlem v České Lípě, Jindřicha z Lipé 113, o určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Okresního soud v České Lípě pod sp. zn. 15 C 36/2014, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 5. 1. 2016, č. j. 35 Co 9/2015-118, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, ze dne 5. 1. 2016, č. j. 35 Co 9/2015-118, se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Předmětem řízení je určení vlastnického práva a práva hospodaření k pozemku o výměře 7 785 m 2 v katastrálním území a obci D.. Žalobkyně uvedla, že žalovaní nabyli domnělé vlastnické právo k předmětným pozemkovým parcelám na základě smlouvy o převodu pozemků č. 299PR05/39 ze dne 29. 12. 2005 uzavřené s žalobkyní. Z uzavřené smlouvy vyplývá, že žalovaní vlastní zůstatek postoupeného restitučního nároku ve výši 21 414 Kč, kdy tento nárok je doložen pravomocným rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu Č. L., č. j. 1403-94, ze dne 19. 7. 1994, týkající se oprávněné I. H., jakož i smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 11. 7. 2002 mezi postupitelem EKORE spol. s r. o. a žalovanými, na základě kterých nároky přešly na žalované. Oproti postoupeným nevydaným restitučním nárokům byly žalovaným převedeny do vlastnictví předmětné pozemkové parcely. Z trestního řízení vedeného proti S. B., konkrétně z rozsudku Krajského soudu v Ústní nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. 55 To 132/2009, vyplývá, že S. B. byla uznána vinnou ze spáchání trestného činu podvodu, kterého se dopustila tím, že vyhotovila smlouvu o postoupení pohledávky ze dne 21. 12. 2000, dle níž údajně postupitel I. H., postoupila na syna tamní obžalované, J. B., pozemky, za které náleží postupiteli práva na převod jiného pozemku obsaženého v rozhodnutí Okresního úřadu v České Lípě, č. j. PU-457-1403/94-203, ze dne 19. 7. 1994, přičemž však smlouva nebyla s I. H. nikdy projednána, a tato ji nikdy nepodepsala a nebyla jí ani vyplacena cena za postoupenou pohledávku, která činila 264 183 Kč, a tuto smlouvu obžalovaná S. B. předložila Pozemkovému fondu České republiky, územní pracoviště v Č. L., a J. B. následně tuto pohledávku prodal další osobě za plnou hodnotu, přičemž takto získané finanční prostředky si ponechala tamní obžalovaná pro svoji potřebu, čímž způsobila škodu I. H..
2. Okresní soud v České Lípě (dále též „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 11. 9. 2014, č. j. 15 C 36/2014-57, rozhodl tak, že žaloba o určení, že pozemek o výměře 7 785 m 2 – ostatní plocha v k. ú. D., zapsaný na listu vlastnictví pro obec D. u Katastrálního úřadu, Katastrální pracoviště Č. L., je ve vlastnictví České republiky a příslušnost hospodaření k němu má Státní pozemkový úřad, se zamítá a žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení částku 12 750 Kč k rukám právního zástupce žalovaných K. Š..
3. Soud prvního stupně uvedl, že bylo nesporně zjištěné, že žalovaní jako oprávněné osoby, na které byly postoupeny restituční nároky za nevydané pozemky, na základě smlouvy s Pozemkovým fondem ČR (dnes Státní pozemkový úřad) nabyli do společného jmění manželů předmětný pozemek. Tento pozemek byl vydán oproti nevydaným restitučním nárokům, přičemž restituční nároky nabyli žalovaní na základě smluv o postoupení pohledávek s tím, že první smlouvou v pořadí byla smlouva uzavřená mezi I. H. a J. B.. V rámci trestního řízení vedeného u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 5 T 146/2006 však bylo zjištěno, že smlouva o postoupení pohledávky ze dne 21. 12. 2000 uzavřená mezi I. H. a J. B. nebyla s I. H. nikdy projednána a uzavřena, přičemž šlo o podvodné jednání ze strany S. B..
4. Soud prvního stupně měl tak za nesporné, že I. H. nikdy neuzavřela smlouvu o postoupení pohledávky, neboť jak vyplynulo ze znaleckého posudku, podpis na smlouvě nebyl jejím podpisem. Z tohoto důvodu je tato smlouva absolutně neplatná, protože postrádá platný projev vůle k postoupení pohledávky. Vzhledem k tomu, že J. B. pohledávku platně nenabyl, nemohl jí následně disponovat a převádět na další osoby. Všechny navazující smlouvy o postoupení pohledávky spočívající v nároku na převod pozemku jsou absolutně neplatné. Soud prvního stupně se dále zabýval otázkou, zda podvodné jednání S. B., respektive prvotní nepostoupení restitučních nároků z I. H. na J. B. a dále na další shora uvedené osoby, má vliv na platnost smlouvy o převodu pozemku uzavřené dne 29. 12. 2005 mezi Pozemkovým fondem ČR a žalovanými a tedy na nabytí vlastnického práva k předmětným pozemkovým parcelám žalovanými, popř. zda žalovaní nabyli vlastnické právo k předmětným pozemkovým parcelám jiným způsobem, např. vydržením vlastnického práva dle §134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též „obč. zák.“).
5. Trestná činnost odsouzené S. B. byla spojena s postoupením restitučních nároků, nikoli s uzavřením smlouvy o převodu předmětných pozemků a nabytím vlastnického práva žalovaných. Soud prvního stupně dále přihlédl k tomu, že trestné činnosti se dopustila pouze výše jmenovaná a její syn J. B. byl pravomocně zproštěn obžaloby. Úkony spojené s uzavřením smlouvy o převodu nemovitostí, na základě které nabyli žalovaní vlastnické právo k předmětným pozemkům, však již nebyly trestnou činností dotčeny a smlouvu uzavírali účastníci v dobré víře. Soud se ztotožnil s právním názorem žalovaných, že předmětný pozemek nabyli od státu prostřednictvím Pozemkového fondu ČR v dobré víře, že jsou splněny všechny zákonné podmínky pro převod a tento státní orgán je toho dostatečnou zárukou. Jeho povinností bylo přezkoumat restituční nároky všech osob. Pokud měl tento orgán jakékoli pochybnosti o předmětném restitučním nároku, bylo jeho povinností ve vztahu k pozemkům ve vlastnictví státu a rovněž ve vztahu k žalovaným jako smluvní straně na tyto pochybnosti upozornit a popřípadě pozastavit jednání o uzavření smlouvy o převodu majetku. Soud dále připomenul, že Policie České republiky činila úkony v trestním řízení na základě trestního oznámení poškozené I. H. již v prosinci 2005, tedy před uzavřením smlouvy. Rovněž je v tomto řízení nesporné, že poškozená I. H. ještě před podáním trestního oznámení kontaktovala Okresní pozemkový úřad v Č. L. a žádala o prověření jejího restitučního nároku a upozornila, že smlouvu o postoupení pohledávky na J. B. neuzavřela. Z těchto skutečnostní vyplynulo, že žalovaní uzavřeli kupní smlouvu v dobré víře, že jsou osobami oprávněnými pro vydání restitučních nároků, a žalobce, ač již ke dni uzavření smlouvy měl dostatek informací o tom, že postoupení předmětného nároku nemusí být v pořádku, s žalovanými smlouvu uzavřel a ani je na případné pochybnosti neupozornil. Naopak v článku IV. obě smluvní strany prohlásily, že jim nejsou známy žádné skutečnosti, které by uzavření smlouvy bránily. Za tohoto stavu soud prvního stupně považoval žalobu na určení vlastnického práva k předmětným pozemkům za výkon práva v rozporu s dobrými mravy dle §3 obč. zák.
6. Soud prvního stupně neshledal ani absolutní neplatnost uvedené smlouvy o převodu pozemku. Trestná činnost byla spáchána pouze v souvislosti s postoupením restitučního nároku, ale nikoli při uzavření kupní smlouvy. Žalovaní nabyli restituční nárok v dobré víře. Pokud nedisponovali restitučním nárokem, má dle názoru soudu prvního stupně žalobce právo na poskytnutí odpovídajícího finančního plnění, protože z neexistujícího restitučního nároku nemohla být hodnota pozemku vypořádána. Žalobce by tedy zřejmě byl úspěšný s nárokem na peněžní plnění, ovšem nikoli s nárokem na vydání pozemku. Dále soud prvního stupně přihlédl k tomu, že žalovaní sice fakticky nedisponovali předmětným restitučním nárokem, ovšem v tomto případě pouze v rozsahu 54 %, když soud vycházel z hodnoty restitučních nároků uvedených ve smlouvě. Žalovaní nabyli předmětný pozemek na základě celkem pěti restitučních nároků oprávněné osoby J. K. a jednoho nároku S. K.. Celkem činila hodnota nabytého pozemku částku 23 355 Kč a hodnota sporného restitučního nároku svědčícího I. H. pouze částku 12 510 Kč. Pokud by měla být neplatná uzavřená smlouva, tak by byla neplatná pro podíl rozsahu 54 % a žalobce by se mohl podanou žalobou domáhat určení vlastnického práva pouze ke spoluvlastnickému podílu k uvedenému pozemku v rozsahu 54 %.
7. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále též „odvolací soud“) napadeným rozsudkem ze dne 5. 1. 2016, č. j. 35 Co 9/2015-118, rozhodl, že rozsudek okresního soudu se mění tak, že se určuje, že pozemková parcela – ostatní plocha, o výměře 7 785 m 2 v k. ú. D., zapsaná na listu vlastnictví pro obec D. u Katastrálního úřadu, Katastrální pracoviště Č. L., je ve vlastnictví České republiky a příslušnost hospodaření k němu má Státní pozemkový úřad. Dále rozhodl, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobci náklady řízení před okresním soudem ve výši 368 Kč a před odvolacím soudem ve výši 380 Kč.
8. Odvolací soud dospěl k závěru, že právní závěry soudu prvního stupně jsou nesprávné, byť soud prvního stupně učinil správné závěry o tom, že žalovaní v době uzavření sporné smlouvy o převodu náhradního pozemku (pozemku v k. ú. D.) ze dne 29. 12. 2005, jehož hodnota činila 23 355 Kč, byli v pozici osob majících nárok na vydání náhradního pozemku podle §11 odst. 2 za použití §33a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), hodnota jejich restitučního nároku z postupních smluv byla nižší než hodnota převáděného pozemku v důsledku neplatnosti jedné z postupních smluv, kterou uzavřel žalovaný se společností EKORE spol. s r. o. dne 11. 7. 2002. Touto byl převáděn restituční nárok vycházející z rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v Č. L. ze dne 19. 7. 1994, v němž figuruje jako původní restituentka I. H.. V důsledku výše uvedené trestné činnosti však nemohla být uzavřena platně následná postupní smlouva s žalovanými, takže hodnota restitučního nároku žalovaných ze zbývajících čtyř postupních smluv činila v době uzavření převodní smlouvy s žalobcem toliko 46,44 % z hodnoty převáděného pozemku.
9. Odvolací soud uvedl, že byť nemá pochyb, že žalovaní jednali jak v době uzavření postupních smluv, tak v době uzavření přezkoumávané převodní smlouvy s žalobcem, v dobré víře, je třeba vycházet z toho, že v době uzavření těchto smluv platil občanský zákoník z roku 1964, dle nějž dobrá víra měla význam pouze v souvislosti s institutem vydržení v tom směru, že i přes neexistenci platného titulu k nabytí vlastnického práva k nemovitosti se stal nabyvatel vlastníkem takové věci i na základě jen domnělého právního titulu, byl-li objektivně v dobré víře – přesvědčení o existenci platného titulu (§134 odst. 1 obč. zák.). Aby však došlo k vydržení nemovitosti tímto způsobem, musela být naplněna desetiletá vydržecí doba, která však v daném případě neuplynula, neboť převodní smlouva byla uzavřena dne 29. 12. 2005 a k narušení dobré víry žalovaných došlo dopisem žalobkyně ze dne 5. 6. 2013, který žalovaní obdrželi dne 7. 6. 2013. Odvolací soud tak uzavřel, že pokud předchozí právní úprava v občanském zákoníku z roku 1964 (ani ve speciálním zákoně o půdě) nespojovala nabytí vlastnického práva jen s dobrou vírou, pak nelze dospět k závěru, že jen samotná dobrá víra žalovaných zakládá platnost převodní smlouvy ke spornému pozemku.
10. Odvolací soud uvedl, že postup žalobkyně nebyl zcela správný, když přistoupila k uzavření převodní smlouvy dne 29. 12. 2005, ač mohla mít s ohledem na uvedené informace od poškozené I. H. určité pochybnosti o rozsahu restitučního nároku žalovaných. Nelze ale její žalobu považovat za uplatněnou v rozporu s dobrými mravy, neboť jak vyplývá z odvolacím soudem citované judikatury Nejvyššího soudu, uplatnění žaloby na určení vlastnického práva není výkonem práva, jak to má na mysli §3 odst. 1 obč. zák., a nepřipadá v úvahu zvažovat u určovací žaloby, zda byla podána v rozporu s dobrými mravy či nikoliv. Jinak řečeno žalobci nelze upřít právo na určovací žalobu ve vztahu k předmětnému pozemku a na její věcné projednání.
11. Odvolací soud při posouzení důvodnosti uplatněné určovací žaloby uvedl, že bylo třeba vycházet ze smyslu zákona o půdě, dle nějž byla mezi účastníky uzavřena předmětná převodní smlouva. Smyslem zákona o půdě je uspokojování nároků oprávněných osob na náhradní pozemky za pozemky v rozhodném období neoprávněně odňaté, přičemž až do tzv. restituční tečky, tedy do dne 31. 12.2005 (což je i posuzovaný případ), měli právo na náhradní pozemky od státu i osoby, jež nárok na náhradní pozemek získaly na základě postupních smluv, což připouští §33a odst. 1 zákona o půdě. Z povahy restituce je třeba dovodit, že pozemek jsoucí náhradou za neprávem odňatý pozemek má mít parametry co nejpodobnější odebranému pozemku – jde o princip ekvivalence. Tento princip lze dle odvolacího soudu považovat za zachovaný v případě, že hodnota restitučního nároku nedosahuje plně hodnoty vydávaného náhradního pozemku. O ekvivalenci v rámci restitučního procesu podle zákona o půdě však dle názoru odvolacího soudu již nelze hovořit v případě, nepokrývá-li restituční nárok žalovaných ani polovinu hodnoty náhradního pozemku. V takovém případě totiž restituční nárok v převažující míře není oprávněným z hlediska zákona o půdě. Proto odvolací soud dospěl k závěru, že předmětná převodní smlouva uzavřená mezi účastníky ke spornému pozemku dne 29. 12. 2005 nebyla uzavřena platně, v souladu se základními principy zákona o půdě, a je tak po právu žaloba na určení, že vlastníkem tohoto pozemku je žalobkyně, přičemž Státnímu pozemkovému úřadu přísluší k tomuto pozemku právo hospodaření podle §4 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
12. Žalovaní napadli rozsudek odvolacího soudu dovoláním do obou výroků.
13. Dle dovolatelů rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení otázky hmotného práva, a to otázky nabytí vlastnického práva od neoprávněného. Tato otázka je dle dovolatelů v obecné rovině rozhodována konstantně, avšak podle jejich názoru by měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Navazující otázka, tedy nabytí vlastnického práva na základě smlouvy o převodu pozemků vycházející zčásti z restitučních nároků převedených neplatnou smlouvou, je dle dovolatelů otázkou dovolacím soudem neřešenou. Rovněž dle názoru dovolatelů nebyla dosud Nejvyšším soudem řešena otázka, zda důvodem, pro který je třeba dovodit neplatnost smlouvy o převodu pozemku „Pozemkovým úřadem“, může být fakt, že nabyvatelé, ač byli v pozici osob majících nárok na vydání náhradního pozemku podle §11 odst. 2 za použití §33a odst. 1 zákona o půdě, smlouvu nemohli uzavřít platně, neboť hodnota jejich restitučního nároku z postupních smluv byla o více než polovinu nižší než hodnota převáděného pozemku v důsledku neplatnosti jedné z postupních smluv, tj. jde o situaci, kdy žalovaní rozporují právní závěr odvolacího soudu, podle něhož byla neplatnost převodních smluv shledána v důsledku poručení zásady ekvivalence, jakožto jednoho z principů zákona o půdě.
14. Dovolatelé nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu a tvrdí, že pokud k závěru o neplatnosti převodních smluv odvolací soud dospěl nahlížeje na věc toliko optikou zákona o půdě, aniž by respektoval dobrou víru dovolatelů a reflektoval ústavní princip právní jistoty, porušil právo odvolatelů na spravedlivý proces garantované článkem 36 odst. 1 ve spojení s článkem 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Postup odvolacího soudu dle nich koliduje s článkem 89 odst. 2 Ústavy, když ustálený názor Ústavního soudu vyžaduje, aby při posouzení sporu o určení vlastnictví k nemovitosti nabyté od neoprávněného, což je v zásadě použitelné i v projednávané věci, byla zvažována otázka střetu práva vlastnického a práva na ochranu dobré víry v právním styku. Protože tomuto porovnání zasažených práv odvolací soud druhého stupně relevantní skutková zjištění nepodrobil, odepřel ochranu takovým ústavním hodnotám.
15. Žalovaní nabyli nárok na převod pozemků z vlastnictví státu v dobré víře. V situaci, kdy jej uplatnili vůči Pozemkovému fondu České republiky, jej tento považoval za oprávněný a se žalovanými uzavřel smlouvu o převodu předmětného pozemku, a to přesto, že již v této době měl informace o tom, že došlo k machinacím s předmětnými restitučními nároky a v době uzavření převodní smlouvy bylo vedeno trestní řízení pro podezření z trestného činu podvodu v souvislosti s restitučními nároky. Žalovaní neměli důvod pochybovat o oprávněnosti postupu žalobkyně, pokud tato výslovně v převodní smlouvě prohlásila, že jí není známá žádná skutečnost, která by uzavření smlouvy bránila.
16. Dovolatelé dále uvedli, že se držiteli restitučních nároků stali na základě vícero postupních smluv, a pouze jediná z nich, na základě které uzavřeli smlouvu o převodu předmětného pozemku, trpěla vadou spočívající v tvrzené neplatnosti. Dle dovolatelů, i když hodnota restitučního nároku žalovaných ze zbývajících čtyř postupních smluv činila v době uzavření převodní smlouvy se žalobcem méně než polovinu z hodnoty převáděného pozemku (46,44 %), neměla by tato okolnost mít sama o sobě dle jejich přesvědčení vliv na platnost převodní smlouvy. Krajský soud v napadeném rozsudku nepřípustně setrval na závěru o nemožnosti nabytí od nevlastníka, v důsledku čehož rozhodl způsobem, který není slučitelný s obecnou představou spravedlnosti, neboť upřednostnil princip, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než sám má, a zcela pominul působení principu ochrany dobré víry v jednání druhých osob a v akty státu.
17. Dovolatelé konečně konstatovali, že odvolací soud postupoval v rozporu se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 415/15, a dovolací soud by měl přehodnotit své závěry přijaté např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, nicméně s ohledem na uvedený nález Ústavního soudu by předmětná právní otázka nemožnosti nabytí od nevlastníka měla být dovolacím soudem vyřešena jinak. Dovolatelé proto navrhli, aby Nejvyšší soud napadený rozsudkem zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
18. Žalobkyně se k podanému dovolání vyjádřila tak, že se s právním názorem soudu uvedeným v napadeném rozsudku zcela ztotožňuje.
III. Formální náležitosti dovolání
19. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
20. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
IV. Přípustnost dovolání
21. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
22. Dovolání je přípustné k posouzení otázky hmotného práva, zda omyl o skutečné hodnotě restitučního nároku nabyvatele, která je ve skutečnosti výrazně nižší než hodnota převáděného pozemku, zakládá absolutní neplatnost převodní smlouvy podle zákona o půdě, neboť uvedenou otázku vyřešil odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
23. Dovolání je důvodné.
24. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady řízení však Nejvyšší soud neshledal.
25. Stěžejní právní úvaha, kterou soud prvního stupně promítl do svého právního posouzení věci a s níž se neztotožnil odvolací soud, vychází ze závěru, že převodní smlouva uzavřená mezi Pozemkovým fondem ČR a žalovanými, jejímž předmětem byl převod žalobou dotčených pozemků do vlastnictví žalovaných, není (absolutně) neplatná.
26. Tento závěr, byť ze strany soudu prvního stupně ne s přiléhavou právní argumentací, je v souladu s judikaturou dovolacího soudu, který opakovaně v poměrech předchozí právní úpravy (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění) ve svých rozhodnutích vyložil, že dokonce ani podvodné jednání jedné ze smluvních stran takovou převodní smlouvu nečiní absolutně neplatnou (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 826/2005, uveřejněný pod číslem 36/2008 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 325/2016; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).
27. Nemohla-li být tedy za předchozího právního režimu, k němuž se vztahuje i nyní posuzovaný majetkový transfer, postižena absolutní neplatností převodní smlouva i v případě, že jedna ze smluvních stran se v této souvislosti dopustila trestně právního jednání (od takové smlouvy by bylo možné odstoupit – k tomu srov. §49a a §40a obč. zák.), pak je nasnadě, že tím spíše absolutní neplatností nemůže být postižena převodní smlouva, jestliže k jejímu převodu došlo v důsledku po sobě jdoucích cesí restitučních pohledávek, ačkoliv první cese byla postižena absolutní neplatností, a převodce – pokud by disponoval informací, že po právu k platnému postoupení restitučních nároků nedošlo – by k uzavření takové smlouvy nepřistoupil (přistoupit nemohl), to vše za skutkové situace, kdy nabyvatel vlastnického práva podle převodní smlouvy neuvedl převodce v omyl, neboť (alespoň podle skutkových zjištění soudu prvního stupně) sám byl přesvědčen, že po právu na něj byly postoupeny předmětné restituční nároky, v jejichž důsledku podle zákona o půdě je legitimován k uzavření takovéto převodní smlouvy.
28. Je zjevné, že Pozemkový fond ČR uzavíral předmětnou smlouvu v omylu, neboť měl nesprávně za to, že převádí pozemky na osoby, na které po právu byly postoupeny restituční nároky podle zákona o půdě, ač tomu tak ve skutečnosti nebylo. Popsané okolnosti případu ovšem nedávají právní základ k úvaze, že by předmětná převodní smlouva měla být z tohoto důvodu postižena absolutní neplatností.
29. Zvolil-li tedy žalující stát takový způsob ochrany, že se domáhal soudní deklarace svého vlastnictví na základě nesprávné úvahy, že předmětná převodní smlouva je absolutně neplatná, pak pokud tomuto názoru odvolací soud přisvědčil, lze v jeho rozhodnutí spatřovat kolizi s judikaturou dovolacího soudu, protože se odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku věnoval konsekvencím spojeným s porušením principu ekvivalence vycházejícího ze zákona o půdě, aniž by reflektoval výše uvedené závěry dovolacího soudu.
30. Vyšel-li odvolací soud bez dalšího ze závěru o absolutní neplatnosti převodní smlouvy a na tomto základě žalobě vyhověl, aniž posoudil (ať již na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně či skutkových zjištění vlastních), a to příp. po odpovídající procesní reflexi odlišného právního názoru (§118a o. s. ř.), naplnění předpokladů relativní neplatnosti převodní smlouvy ve smyslu §49a obč. zák. s možnými důsledky podle §40a obč. zák., je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné.
VI. Závěr
31. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu co do posouzení nároku žalobce nesprávné, dovolací soud postupem podle §243e odst. 2 o. s. ř. rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
32. V dalším řízení odvolací soud, ať již vyjde ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, příp. po doplnění či zopakování dokazování učiní skutková zjištění vlastní, znovu posoudí, zda žalobkyní uváděné skutečnosti jsou důvodem neplatnosti převodní smlouvy a v kladném případě, zda se této neplatnosti žalobkyně dovolala. Právní názor dovolacího soudu vyslovený v tomto rozsudku je přitom pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
33. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 6. 2018
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu