ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2891.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 2891/2017-568
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce J. K. , zastoupeného Mgr. Filipem Toulem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Lannova 16/13, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, za něž jedná Úřad pro zastupování ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábř. 380/42, o náhradu škody a nemajetkové újmy, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2017, č. j. 29 Co 417/2016-521, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto usnesení náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 300 Kč.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 5. 8. 2016, č. j. 15 C 152/2013-486, v jeho výroku I, podle něhož je žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 100 000 Kč (výrok I napadeného rozsudku), změnil rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku II, jímž byla žaloba ve zbývající části zamítnuta, jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku dalších 400 000 Kč, jinak jej v tomto výroku též potvrdil (výrok II napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III napadeného rozsudku).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním směřujícím toliko do části výroku II týkající se částky 1 100 916 Kč, která představuje žalobní nárok na náhradu ušlého zisku. Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání žalobce podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 1 zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Otázka, zda odvolací soud správně posoudil příčinnou souvislost (její neexistenci) mezi exekucí vedenou na majetek žalobce a tvrzeným ušlým ziskem z podnikání v letech 2007 až 2011, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Závěr odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti není výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů; nejde tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový. Brojí-li žalobce proti tomuto (skutkovému) závěru odvolacího soudu, uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
Uvedené platí i za situace, kdy žalobci bylo v řízení přiznáno peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nezákonným rozhodnutím, když odvolací soud dospěl k závěru, že v důsledku exekuce na majetek žalobce bylo mimo jiné dotčeno jeho právo podnikat. Rozsudek odvolacího soudu není v rozporu s řešením dosaženým v judikatuře Nejvyššího soudu potud, že nárok na náhradu ušlého zisku je samostatným nárokem nezávislým na nároku na náhradu skutečné škody (nebo zadostiučinění za nemajetkovou újmu), když existence ušlého zisku není předpokladem vzniku nároku na náhradu jiné majetkové nebo nemajetkové újmy a naopak (srov. obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1300/2016).
Otázka, zda měl odvolací soud při určení výše ušlého zisku aplikovat ustanovení §136 o. s. ř., rovněž nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť na řešení této otázky napadené rozhodnutí nezávisí, když odvolací soud založil svůj závěr o nedůvodnosti žaloby v části týkající se nároku na náhradu ušlého zisku na tom, že z důvodu nedostatku příčinné souvislosti není dán základ nároku a výší nároku se tak nezabýval (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 9. 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu