ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.3083.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 3083/2017-637
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně RASTRA AG-Z, a. s. , se sídlem v Pardubicích, Masarykovo nám. 1484, identifikační číslo osoby 252 88 041, zastoupené Mgr. Vladimírem Štěpánkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, tř. Míru 70, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 15.586.998.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 110/2014, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2017, č. j. 20 Co 30/2017-494, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Řízení o „dovolání“ proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. listopadu 2016, č. j. 15 C 110/2014-372, se zastavuje .
III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále již „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 30. listopadu 2016, č. j. 15 C 110/2014-372, odmítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) usnesením ze dne 11. dubna 2017, č. j. 20 Co 30/2017-494, usnesení soudu prvního stupně potvrdil, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu, ale také i proti usnesení soudu prvního stupně, podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta obšírně koncipované dovolání (252 stran). V něm namítá, že napadené usnesení „závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, to je, zda účastník rozsáhlého korupčního spolčení k legalizaci ‚korupčního zneužití Krajského soudu v Hradci Králové organizovaným zločinem‘ v konkurzním řízení č. j. 46 K 4/2000 úpadce RASTRA AG-CZ a. s. s cílem legalizace výnosů trestné činnosti žalovanou nespornou ‚defraudací podniku úpadce RASTRA AG-CZ a. s.‘ může rozhodnout nezákonným souhrnným zjištěním o tom, že: žalovaná nesporná ‚defraudace podniku úpadce RASTRA AG-CZ a. s.‘ ‚není způsobilá k věcnému projednání‘, protože ‚nelze zjistit konkrétní skutkový děj‘!“
Dovolatelka se pak na dalších 248 stranách dovolání snaží uplatněné předpoklady přípustnosti dovolání rozvést, avšak místy až extrémně kriticky vyhrocený text vůči státním orgánům je pro interpreta tohoto elaborátu obtížně srozumitelný a nemá žádnou (z pohledu §237 o. s. ř.) souvislost s usnesením dovolacího soudu, proti němuž formálně dovolatelka podává dovolání. Kromě toho dovolatelka v dovolání vznesla „výhradu vyloučení některých soudců Nejvyššího soudu z důvodu dle ust. §14 odst. 1 OSŘ v souvislostech části první hlavy I zákona č. 89/2012 Sb.“ s tím, že se domáhá toho, aby „o tomto dovolání nejednali“ označení soudci Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“), tedy mj. i soudci uvedení v záhlaví tohoto usnesení.
Žalovaná se k podanému dovolání žalobce písemně nevyjádřila.
Předně je třeba konstatovat, že Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. října 2017, sp. zn. 32 Nd 275/2017 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ), rozhodl, že soudci Nejvyššího soudu (kteří podle Rozvrhu práce Nejvyššího soudu mají předmětnou věc projednat a rozhodnout) JUDr. Pavel Vrcha, Mgr. Vít Bičák a JUDr. Pavel Pavlík, nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí této právní věci.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka sice formálně vymezila hledisko přípustnosti dovolání tak, že usnesení odvolacího soudu závisí na právní otázce, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, avšak na shora dovolatelkou zformulované právní otázce napadené rozhodnutí nezávisí. Usnesení odvolacího soudu vychází zejména z požadavku zákonem stanovených náležitostí žaloby (aby byla vůbec způsobilá k projednání).
V podaném (byť v obšírně koncipovaném) dovolání žalobkyně nenastoluje žádnou z výše uvedených alternativ, které by charakterizovaly napadené rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek, jež jsou jedině způsobilé založit přípustnost dovolání proti němu, a to z pohledu právní otázky, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu. Nelze přitom pominout skutečnost, že Nejvyšší soud ve svém usnesení uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které rozhodovací praxe se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Těmto zásadám však obsah podaného dovolání v žádném případě nevyhovuje.
S ohledem na uvedené skutečnosti proto nelze dovodit, že by byly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu tak, jak je má na mysli již zmíněné ustanovení §237 o. s. ř.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o. s. ř.).
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze napadnout výhradně rozhodnutí odvolacího soudu. Občanský soudní řád tudíž ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Tím, že dovolatelka napadla dovoláním i rozhodnutí soudu prvního stupně, opomenula uvedenou podmínku dovolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2006). Nedostatek funkční příslušnosti je takovým nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit. Nejvyšší soud proto podle §104 odst. 1 věty prvé ve spojení s §243b o. s. ř., řízení o dovolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. listopadu 2016, č. j. 15 C 110/2014-372, zastavil.
Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Závěrem, nad rozsah zákonem stanovených podmínek pro písemné vyhotovení odůvodnění „odmítacího“ usnesení, Nejvyšší soud připomíná stanovisko Ústavního soudu České republiky ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (in http://nalus.usoud.cz ), v němž je mj. vyloženo, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. ledna 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu