ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.3461.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 3461/2017-720
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyň a) J. H. , nar. XY, bytem XY, a b) M. H., nar. XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Zdeňkem Mičanem, advokátem se sídlem v Ostravě, Hlavní třída 589/109, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, za účasti vedlejších účastnic na straně žalované České republiky – Ministerstva zemědělství , se sídlem v Praze 1, Těšnov 65/17, a České republiky – Ministerstva spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o přiznání přeměřeného zadostiučinění, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 60 C 270/2007, o dovolání žalobkyň a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 3. 2017, č. j. 11 Co 235/2016-624, takto:
I. Dovolání žalované a dovolání žalobkyň se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se svou žalobou došlou soudu prvního stupně dne 24. 8. 2007, ve znění následných doplnění, případně změn, ze dne 14. 9. 2013, 10. 10. 2013 a 30. 3. 2015, domáhaly vydání rozhodnutí, kterým by byla České republice - Ministerstvu zemědělství uložena povinnost zaplatit každé z žalobkyň částku 1 250 000 Kč s příslušenstvím jakožto odškodnění za nemajetkovou újmu, která jim měla vzniknout v důsledku nepřiměřeně dlouhého správního řízení o odstranění nepovolené stavby „jednotné kanalizace obce XY“.
Okresní soud v Ostravě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 2. 2016, č. j. 60 C 270/2007-471, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhaly zaplacení 50 000 Kč za každý další rok trvání správního řízení, vedeného nad 26 let od jeho zahájení dne 9. 10. 1989 do jeho skončení, se zákonným úrokem z prodlení od 13. 8. 2007 do zaplacení (výrok I), uložil žalované zaplatit žalobkyni a) částku 396 986 Kč s příslušenstvím (výrok II), dále uložil žalované zaplatit žalobkyni b) částku 396 986 Kč s příslušenstvím (výrok III), zamítl žalobu ohledně částky 853 014 Kč s příslušenstvím ve vztahu mezi žalovanou a žalobkyní a) (výrok IV), zamítl žalobu ohledně částky 853 014 Kč s příslušenstvím ve vztahu mezi žalovanou a žalobkyní b) (výrok V), a rozhodl, že žalovaná je spolu s vedlejšími účastnicemi povinna společně a nerozdílně nahradit žalobkyním náklady řízení ve výši 5 400 Kč (výrok VI).
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. 3. 2017, č. j. 11 Co 235/2016-624, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II ohledně částky 178 454 Kč s příslušenstvím (výrok I), ve zbylém napadeném rozsahu co do částky 218 532 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok II), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III ohledně částky 178 454 Kč s příslušenstvím (výrok III), ve zbylém napadeném rozsahu co do částky 218 532 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok IV), rozhodl, že žalovaná je spolu s vedlejšími účastnicemi povinna společně a nerozdílně zaplatit žalobkyním na náhradě nákladů řízení částku 3 300 Kč (výrok V), a dále rozhodl, že je žalovaná spolu s vedlejšími účastnicemi povinna společně a nerozdílně zaplatit žalobkyním na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 1 200 Kč (výrok VI).
Žalobkyně napadly rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroků I až IV dovoláním. Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním také žalovaná, a to (posuzováno dle jeho obsahu) v rozsahu, ve kterém bylo žalobě vyhověno.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovoláních rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými, řádně zastoupenými podle §241 odst. 1 a §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolání splňují zákonem vyžadované náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou jejich přípustnosti.
Žalovaná namítá, že Ministerstvo financí není věcně ani procesně příslušnou organizační složkou státu, která měla ve věci před soudem jménem žalované vystupovat. Přípustnost dovolání žalovaná dovozuje na základě §237 o. s. ř., kdy dovolacím soudem vyřešená právní otázka by měla být posouzena jinak než v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014, neboť závěry v tomto rozsudku uvedené jsou v rozporu s ustanovením §6 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, odporují jeho znění, obsahu i účelu a jsou v extrémním nesouladu se zákonem stanoveným principem odpovědnosti státu za způsobenou újmu podle odvětví, v němž k újmě došlo. Dále podle žalované opomíjejí a v podstatě destruují zákonem stanovený způsob vystupování státu v právních vztazích a jednání fyzických osob – zaměstnanců státu jeho jménem před soudy a jinými orgány a jsou také v rozporu se zákonem č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla).
Shodné námitky jako v nyní posuzované věci již žalovaná (jednající Ministerstvem financí) uplatnila v dovolání, o kterém bylo rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2594/2016 (obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil také v usnesení ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2577/2016). Protože rozhodnutí odvolacího soudu není s danou judikaturou Nejvyššího soudu, kterou již lze označit za ustálenou, v rozporu, a Nejvyšší soud neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit, nezakládají dovolací námitky žalované přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Z výše uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolací soud se dále zabýval dovoláním žalobkyň.
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobkyň není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
Žalobkyně v dovolání uvádějí, že odvolací soud nesprávně posoudil kritérium složitosti řízení, když snížil základní částku o 30 % z důvodu nekolikastupňového řízení správního i soudního, velkého počtu účastníků řízení, změn v oblasti práva hmotného i procesního, nutnosti zkoumat čtyři znalecké posudky a snahy respektovat zájmy nejen žalobkyň, ale všech obyvatel obce XY. Žalobkyně konstruují své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění, než jaké učinil odvolací soud, neboť své námitky směřují právě proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud vycházel. Skutkové námitky však nejsou přípustným dovolacím důvodem.
Námitka žalobkyň, že odvolací soud nesprávně snížil základní částku na základě kritéria sdílené újmy z důvodu, že žalobkyně v řízení vystupovaly společně se svými manželi, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že žalobkyně vedly spor v zájmovém souladu spolu se svými manželi, a navíc v rámci tohoto kritéria zohlednil již přiznané zadostiučinění poskytnuté žalobkyním a jejich manželům v souvisejících řízeních. Odvolací soud postupoval v souladu s judikaturou dovolacího soudu, když při úvaze o snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu tohoto doplňkového kritéria přihlédl ke konkrétním okolnostem případu a k tomu, že sdílení nepřiměřené délky řízení odůvodňuje nižší výši zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011, nebo ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2922/2012).
Žalobkyně neuvádějí, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro další otázky, které jsou v dovolání uvedeny (otázka posouzení kritéria významu předmětu řízení pro poškozené a chování poškozených a nesprávné stanovení úroků z prodlení z částky přiznaného zadostiučinění). Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak vyjádřil Ústavní soud i ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16. Dovolání tak v části obsahující další námitky žalobkyň trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je v uvedené části odmítnout.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyň podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když po odmítnutí všech ve věci podaných dovolání nevzniká žádné ze stran právo na jejich náhradu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 11. 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu