ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.3488.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 3488/2017-599
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobců a) J. V. a b) I. V. a c) P. Š. a d) I. Š. , všech zastoupených Mgr. Richardem Frommerem, advokátem se sídlem v Olomouci, Ostružnická 325/6, proti žalovaným 1) ČEZ, a.s. , se sídlem v Praze 4, Duhová 2/1444, IČO 452 74 649 a 2) ČEZ Distribuce, a.s. , se sídlem v Děčíně, Teplická 874/8, IČO 247 29 035, obou zastoupených Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, o ochranu osobnosti , vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 36/2011, o dovolání všech žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. března 2016, č.j. 1 Co 236/2014 - 517, 3 Co 124/2015, takto:
Dovolání žalobců a), b), c), d) se odmítá.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobci se žalobou na ochranu osobnosti ze dne 24. února 2011 domáhali proti žalovaným jednak omluvy ve znění: „Společnost ČEZ, a.s. a ČEZ Distribuce, a.s. se omlouvají žalobcům za šíření a uveřejňování informací spočívajících v označení žalobců za zloděje elektřiny. Takovéto informace se nezakládají na pravdě.“, jednak finančního zadostiučinění za zásah do svých osobnostních práv ve výši 1.000.000 Kč pro každého žalobce v souvislosti s tím, že zaměstnanci žalovaných dne 17. května 2006, 6. června 2006 a 8. června 2006 natáčeli vyšetřování neoprávněného odběru elektřiny v místě bydliště žalobců a v místě firmy Vypoma. Žalobci poukazovali na dotčení zejména práva na zdraví, soukromí a rodinný život.
Městský soud v Praze (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. ledna 2014, č.j. 37 C 36/2011 - 409, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 4. července 2014, č.j. 37 C 36/2011 - 444, a ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 5. března 2015, č.j. 37 C 36/2011 - 482, s přihlédnutím k ustanovení §11 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) žalobu, že žalované jsou povinny společně a nerozdílně na internetových stránkách a v periodickém tisku uveřejnit omluvu a dále uhradit každému žalobci částku 1.000.000 Kč, zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že každý z žalobců je povinen nahradit žalovaným částku 20.182,80 Kč, tedy celkem částku 87.731,20 Kč, k rukám advokáta Mgr. Radka Pokorného a každý z žalobců je povinen zaplatit České republice - Městskému soudu v Praze částku ve výši 130,50 Kč, celkem tedy částku 522 Kč.
Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že podaná žaloba opírající se o ustanovení §11 a násl. obč. zák. je nedůvodná, neboť na odběrných místech žalobců byl zjištěn neoprávněný odběr elektrické energie a v tomto případě má provozovatel distribuční soustavy v souladu s ustanoveními §25 a §51 energetického zákona právo požadovat náhradu vzniklé škody a právo přerušit dodávku elektrické energie do tohoto odběrného místa. Žalobci namítali, že neoprávněným natáčením vyšetřování ze strany žalovaných byly narušeny jejich osobnostní práva chráněná ustanoveními §11 a násl. obč. zák. Soud v jednání žalovaných zásah do osobnostních práv žalobců neshledal. Dospěl k závěru, že žalobci neunesli důkazní břemeno, neboť neprokázali, že došlo k zásahu do jejich osobnostních práv, a že by žalované pochybily tím, že umístily záznam ze šetření na odběrných místech bez souhlasu žalobců na svých internetových stránkách. Soud nepřiznal žalobcům ani požadovanou finanční náhradu, ani nevyhověl požadavku na uveřejnění omluvy, neboť neodpovídal tomu, co bylo uvedeno na internetových stránkách žalovaných. Výši náhrady nákladů řízení soud prvního stupně mezi neúspěšné žalobce poměrně rozdělil.
Vrchní soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. března 2016, č.j. 1 Co 236/2014-517, 3 Co 124/2015, k odvolání všech žalobců rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného a doplňujícího usnesení ve výroku I. a II. potvrdil, ve výrocích III. a IV. o náhradě nákladů řízení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalobců není důvodné, nikoliv však pro vytýkané nesprávné a neúplné zjištění skutkového stavu a následné nesprávné právní posouzení věci, nýbrž proto, že návrh žalobců na uložení povinnosti žalovaným společně a nerozdílně není v souladu s hmotným právem, neboť jak žalobci, tak žalované nemají v řízení o ochranu osobnosti postavení nerozlučných společníků a nelze mu tak vyhovět. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně nerozhodl v otázce náhrady nákladů řízení o celém předmětu řízení a věc proto vrátil uvedenému soudu v tomto rozsahu zpět k dalšímu řízení. Rozsudek odvolacího soudu byl žalobcům doručen dne 13. května 2016.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali všichni žalobci dne 9. července 2016 včasné dovolání. Dovolatelé přípustnost dovolání spatřují v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena a odvolací soud řeší tuto otázku odkazem na své rozhodnutí, které vykládá v rozporu s právem a rozhodovací praxí soudů. Jedná se o otázku plurality žalovaných z hlediska pasivní solidarity při splnění závazku a z hlediska nerozlučného společenství účastníků řízení v řízení na ochranu osobnosti. Dovolatelé dále nastolují otázku překvapivosti rozhodnutí, neboť v řízení před soudem prvního stupně žalované svoji pasivní solidaritu nenamítaly a nebyla ani předmětem posuzování soudu prvního stupně. Dovolatelé v otázce překvapivosti rozhodnutí odkázali na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, konkrétně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.3.2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009 a nález Ústavního soudu ze dne 25.7.2013, sp. zn. I. ÚS 3269/12. Navrhují proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému řízení.
Žalované se k podanému dovolání vyjádřily podáním ze dne 1. listopadu 2016. Podle nich není dovolání žalobců přípustné, neboť rozsudek odvolacího soudu nezávisí na posouzení toho, zda jsou žalované nerozlučnými společníky, ale na závěru, že návrh žalobců na uložení povinnosti žalovaným společně a nerozdílně není v souladu s hmotným právem, a nelze mu proto vyhovět z důvodu nepřípustné pasivní solidarity. V řízení, kde hmotné právo umožňuje, aby předmět řízení byl projednán a rozhodnut samostatně vůči každému společníkovi, nejde o nerozlučné společenství, ale o společníky samostatné. Žalobci dále podle žalovaných řádně nedoložili, pod který předpoklad přípustnosti důvod dovolání podřadili, a žalobci tvrzená překvapivost pak nemůže založit přípustnost dovolání. Dovolání tedy není podle žalovaných přípustné a navrhují, aby jej dovolací soud odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o.s.ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Bylo již naznačeno, že dovolatelé mají za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to otázky plurality žalovaných z hlediska pasivní solidarity při splnění závazků a z hlediska nerozlučného společenství účastníků řízení v řízení na ochranu osobnosti. Nastolená otázka však není otázkou, která by v judikatuře dovolacího soudu dosud nebyla řešena.
Nejvyšší soud již v minulosti dovodil, že vystupuje-li na žalované straně více osob zavázaných společně a nerozdílně, mají v řízení postavení samostatných společníků podle ustanovení §91 odst. 1 o.s.ř. Vysvětlil, že pro posouzení, zda jde o samostatné nebo nerozlučné společenství, je rozhodná povaha předmětu řízení vyplývající z hmotného práva, přičemž o nerozlučné společenství jde pouze tam, kde hmotné právo neumožňuje, aby předmět řízení byl projednán samostatně vůči každému ze společníků; jestliže z hmotněprávních předpisů ani ze smlouvy nevyplývá, že by předmět řízení nemohl být projednán vůči každému ze žalovaných samostatně, jde na jejich straně o společenství samostatné podle ustanovení §91 odst. 1 o.s.ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 33 Cdo 4262/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2011, sp. zn. 32 Cdo 1675/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2000, sp. zn. 20 Cdo 1050/2000). V případě samostatného společenství každý společník jedná v řízení sám za sebe (a to v rovině procesní i hmotněprávní); jeho úkony nemají na práva a povinnosti ostatních společníků jakýkoli vliv. Jinými slovy z úkonu jednoho ze společníků nemohou mít prospěch (ani újmu) ostatní.
V této souvislosti je možno zmínit, že bylo-li jedním neoprávněným zásahem porušeno všeobecné osobnostní právo dvou či více určitých konkrétních fyzických osob zároveň, má každá z postižených fyzických osob nezávisle na druhé, či na ostatních, právo uplatňovat občanskoprávní ochranu své osobnosti podle §11 násl. obč. zák. sama. Obdobně bylo-li všeobecné osobnostní právo konkrétní fyzické osoby zasaženo paralelně uskutečněnými neoprávněnými zásahy dvou či více subjektů – původců zásahu, bude každý z těchto subjektů odpovídat postižené fyzické osobě zvlášť (srovnej Knap, K; Švestka, J; Jehlička, O;, Pavlík, P; Plecitý, V. Ochrana osobnosti podle občanského práva . Praha: Linde Praha, a.s., 2004, s. 80 - 81), tj. samostatně. Tato skutečnost je podmíněna především též charakterem výlučného osobního vztahu poškozeného a škůdce při zásahu do osobnostní sféry člověka (analogicky srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp.zn. 28 Cdo 416/2002 a ve věci sp.zn. 30 Cdo 3169 /2007).
Z uvedeného vyplývá, že proto nelze akceptovat tezi dovolatelů, že předmětná právní otázka dosud nebyla dovolacím soudem řešena. Nelze proto z tohoto důvodu dovozovat, že by v této věci tak byla založena přípustnost dovolání.
Přípustnost podaného dovolání nezakládá ani žalobci tvrzená překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu. Odvolací soud totiž při svém rozhodování nepřihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, nevzal v úvahu něco jiného, než co bylo známo také účastníkům řízení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.12.2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009 a usnesení Ústavního soudu ze dne 7.6.2016, sp. zn. II. ÚS 3339/15). Rozhodnutí odvolacího soudu přitom bylo v tomto případě podmíněno obsahem konkrétní právní úpravy týkající se ochrany osobnosti člověka.
Dovolací soud proto uzavírá. že dovolání žalobců tak není přípustné ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. Za popsaného stavu Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.), odmítl (§243c odst. 1 věta první o.s.ř.).
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 6. 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu