ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.3608.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 3608/2017-302
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně V. K. , zastoupené Mgr. Bohdanou Novákovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Čáslavská 8/1750, proti žalovaným 1) B. K. , a 2) R. M. , oběma zastoupeným Mgr. Zbyňkem Čermákem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Gočárova třída 504, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 14 C 140/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. dubna 2017, č. j. 21 Co 262/2015-274, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Úvodem Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) předesílá, že v této právní věci naposledy rozhodl rozsudkem ze dne 31. srpna 2016, č. j. 30 Cdo 760/2016-218, jímž zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (dále již „odvolací soud“) ze dne 9. prosince 2015, č. j. 21 Co 262/2015-197, jakož i rozsudek Okresního soudu v Náchodě (dále již „soud prvního stupně“) ze dne 7. dubna 2015, č. j. 14 C 140/2014-102 (vyjma jeho výroku I.), a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
2. Kasačním důvodem byly jednak nedostatky v odůvodnění (písemného vyhotovení) rozhodnutí odvolacího soudu v oblasti vyložení právně kvalifikační úvahy, s přihlédnutím k tomu, že odvolací soud podle názoru dovolacího soudu při rozhodování (ve stručnosti shrnuto) nezohlednil všechny v úvahu přicházející okolnosti významné z pohledu následně učiněného závěru o tom, že ideální polovina označeného nemovitého majetku netvoří (zaniklé a dosud nevypořádané) společné jmění účastníků (dále též „SJM“), ale že v předmětnou dobu byla součástí podniku žalovaného 1). Druhým kasačním důvodem byly v rozsudku dovolacího soudu popsané procesně právní konsekvence plynoucí z posuzování (ve smyslu §80 o. s. ř.) naléhavého právního zájmu žalobkyně na jí požadované soudní věcně právní deklaraci k předmětnému spoluvlastnickému podílu na označeném nemovitém majetku.
3. V dalším řízení soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. listopadu 2016, č. j. 14 C 140/2014-232, opět zamítl žalobu na určení, že žalobkyně a žalovaný 1) jsou vlastníky podílu v rozsahu jedné ideální poloviny označeného nemovitého majetku, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
4. Soud prvního stupně – s přihlédnutím ke kasačnímu rozsudku odvolacího soudu - dospěl k závěru, že žalobkyni na podané určovací žalobě podle §80 o. s. ř. nesvědčí naléhavý právní zájem, neboť tato žaloba (s předmětným žalobním petitem) byla podána po marném uplynutí tříleté lhůty pro vypořádání zaniklého SJM žalobkyně a žalovaného 1).
5. K odvolání žalobkyně [která v průběhu odvolacího řízení, za souhlasu odvolacího soudu, změnila žalobu tak, aby bylo určeno, že žalobkyně a žalovaný 1) jsou spoluvlastníky označeného nemovitého majetku, a to každý z nich v rozsahu jedné ideální čtvrtiny vzhledem k celku] odvolací soud rozsudkem ze dne 19. dubna 2017, č. j. 21 Co 262/2015-274, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že předmětnou určovací žalobu zamítl, a dále rozhodl o náhradě nákladů dosavadního řízení.
6. Po provedeném řízení odvolací soud dospěl k závěru (ve stručnosti vyjádřeno z obsahu odůvodnění písemného vyhotovení vydaného rozsudku), že ideální polovina označeného nemovitého majetku se stala součástí podniku žalovaného 1), byla v jeho výlučném vlastnictví, a tudíž netvořila SJM žalobkyně a žalovaného 1).
7. S přihlédnutím k závaznému právnímu názoru dovolacího soudu (vyplývajícího ze shora již zmíněného kasačního rozsudku) odvolací soud vyložil v odůvodnění (písemného vyhotovení) svého rozsudku učiněnou právně kvalifikační úvahu, a to včetně odkazů či citací z použité (a podle odvolacího soudu relevantní) judikatury dovolacího soudu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. a předpoklady přípustnosti dovolání vymezuje tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení následujících právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny:
9. „- Je ustanovení §143 zákona 40/1964 Sb. kogentní?
- Je výčet výjimek ze způsobu nabytí majetku do SJM v §143 zákona č. 40/1964 Sb. taxativní?
- Může být důvodem výjimky z ustanovení §143 zákona č. 40/1964 Sb. skutečnost, že jeden z manželů má vůli užívat věc nabytou za trvání manželství ke svému podnikání?“
10. Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatelka předkládá dovolacímu soudu k řešení v zásadě právní otázku, zda s přihlédnutím k právnímu institutu SJM může se stát nemovitá věc nabytá za trvání manželství (pakliže předmětnou věcnou smlouvu uzavřel jeden z podnikajících manželů; v poměrech této věci se pak mělo jednat o nabytí předmětného spoluvlastnického podílu na označeném nemovitém majetku) součástí podniku jednoho z manželů, a tedy netvořit předmět SJM, či nikoli.
11. Výše uvedené (dovolatelkou formulované) právní otázky a k nim se pojící v dovolání uplatněná dovolací argumentace v podstatě oscilují právě k zásadní otázce, zda uvedený nemovitý majetek, respektive zda předmětný spoluvlastnický podíl na tomto majetku se při existenci právního institutu SJM mohl stát součástí podniku žalovaného 1). Nosným právním argumentem dovolatelky bylo, že: „ustanovení §5 zákona č. 513/1991 Sb. definuje podnik jako hromadnou věc, avšak nekonstruuje výjimku z ustanovení §143 zákona č. 40/1991 (zjevně míněno 1964) Sb.“
12. Dovolatelka dále namítla, že: „Závěr, ke kterému dospěly soudy obou stupňů v tomto řízení, tedy že užívá-li podnikatel nějakou věc (nebo chce-li věc užívat) ke svému, pak se tato věc stane součástí jeho podniku a v důsledku toho je tato věc výlučně jeho, je zcela pomýlenou interpretací [...] Pokud je věc ve vlastnickém režimu společného jmění manželů, může být použita k podnikání jednoho z manželů, avšak pouze se souhlasem druhého manžela, současně však tím druhý nepodnikající manžel není zbaven svého spoluvlastnického práva k této věci.“
13. Podle názoru dovolatelky je tedy v daných hmotněprávních poměrech nezbytné rozlišovat způsob nabytí vlastnického práva od výkonu práva užívacího, jako jedné ze složek práva vlastnického. Ustanovení §5 obch. zák. tedy nekonstruuje (nekonstruovalo) žádný nový způsob nabytí věci, ale naopak vycházelo z toho, že nabyl-li podnikatel věc do svého vlastnictví, pak za předpokladu splnění určitých podmínek z toho mohly plynout určité důsledky, konkrétně zařazení věci do souboru věci – podniku jako věci hromadné. Nesprávná je tudíž intepretace odvolacího soudu, že pokud manžel chce užívat věc ke svému podnikání, pak (byť jde o věc nabytou za trvání manželství ze společných prostředků manželů) se tato věc nestane součástí SJM; pokud by ji však ke svému podnikání užívat nechtěl, věc by se z hlediska vlastnického práva stala součástí SJM, což je podle dovolatelky ovšem výklad zcela nepřípustný.
14. Dovolatelka v dovolání uzavírá, že napadená rozhodnutí se uvedeným právním posouzením de facto vracejí k dřívější, dnes však již zrušené právní úpravě, podle které věci sloužící podnikání jednoho z manželů nespadaly do SJM. Žalovaný 1) „tedy nemohl svou vůlí ovlivnit, zda věc ‚zakoupí do SJM či výlučně pro sebe.‘ Pokud byly splněny příslušné podmínky vyplývající z ustanovení §143 o. z., a současně nenastala žádná ze zde předvídaných výjimek, pak musely nastat i důsledky s tím zákonem spojené, konkrétně nabytí ½ spoluvlastnického podílu na hotelu Grand do společného jmění manželů žalobkyně a prvého žalovaného. Později se pak na základě zákonné fikce změnil vlastnický režim na spoluvlastnictví podílové.“
15. Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
16. Žalovaní se k podanému dovolání žalobkyně písemně nevyjádřili.
17. Nejvyšší soud, s přihlédnutím k §3028 odst. 2 o. z., dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není – jak bude dále vyloženo - ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
18. Podle §5 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“), se podnikem „pro účely tohoto zákona rozumí soubor hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání. K podniku náleží věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli a slouží k provozování podniku nebo vzhledem ke své povaze mají k tomuto účelu sloužit.“ Podle §5 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb. je podnik věcí hromadnou.
19. Podle §143 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění (dále též „obč. zák.“): „společné jmění manželů tvoří majetek nabytý některým z manželů společně za trvání manželství, s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství a nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka.“
20. Odborná literatura ze zákonné definice podniku dovozuje, že: „podnik je pojímán jako ucelený a organizovaný soubor hmotné, nehmotné a osobní složky podnikání. Hmotnou složkou je třeba rozumět všechny věci, a to jak věci movité (stroje, zařízení, skladové zásoby, kancelářské vybavení atd.), tak i všechny nemovitosti. Do nehmotné složky lze řadit všechna práva (pohledávky) a dále jiné majetkové hodnoty (zejména práva k ochranným známkám, práva k chráněným označením původu, práva k know-how atd.). Konečně osobní složka podniku je tvořena strukturou, kvalifikací a zručností zaměstnanců a řídících pracovníků“ [Horáček, Tomáš. §5 (Podnik). In. POKORNÁ, Jarmila. Obchodní zákoník: komentář . 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2009, Komentáře Wolters Kluwer.].
21. Vzhledem k úpravě SJM podle §143 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 8. 1998 do 31. 12. 2013, není podnik, ve kterém podniká jen jeden z manželů, vyloučen ze společného jmění manželů, a tudíž je i předmětem vypořádání (srov. rovněž DVOŘÁK Jan, SPÁČIL Jiří: Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře. 3. vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011, s. 156). Pokud je podnik jako věc hromadná předmětem vypořádání společného jmění, je nezbytné jej pro účely stanovení výše vypořádacího podílu ocenit [(srov. §149 odst. 2 obč. zák.) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2017, sp. zn. 22 Cdo 5783/2016].
22. Podnik náležející do odděleného vlastnictví podnikajícího manžela se k 1. srpnu 1998, kdy zákon č. 91/1998 Sb. nabyl účinnosti, předmětem společného jmění manželů nestal , neboť nebyl předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů (čl. VIII bodu 2 zákona č. 91/1998 Sb., srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2007, sp. zn. 22 Cdo 2903/2005; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soud jsou veřejnosti přístupná na http://nsoud.cz ).
23. Jestliže podnik vzniklý za trvání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále již „BSM“) nebyl jeho součástí, nestal se ani součástí SJM, a tak předmětem vypořádání SJM nemohou být ani jednotlivé složky podniku coby hromadné věci právě proto, že jsou součástí výlučného majetku podnikatele (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2014, sp. zn. 22 Cdo 3705/2014).
24. K otázce vztahu výlučného vlastnictví podniku a prostředků plynoucích ze SJM do uvedeného podniku Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 12. ledna 2016, sp. zn. 22 Cdo 3371/2015, sumarizoval svou dosavadní judikaturu následovně (v textu nyní tučně zvýraznil dovolací soud):
25. „Ze sporu o vypořádání BSM nelze však činit vyúčtovací spor, v němž by se dohledávaly jednotlivé výnosy a výdaje s jejich účelovým určením zpravidla bez možnosti dospět ke spolehlivým závěrům. Proto se dovolací soud přiklání k řešení, kdy by podnikající manžel byl povinen nahradit do BSM takovou částku, jež by se rovnala pozitivnímu (kladnému) rozdílu mezi aktivy a pasivy jeho podnikání ke dni zániku BSM, což zpravidla bude představovat cenu podniku (pokud nebyl vytvořen i vynaložením oddělených prostředků podnikajícího manžela). V případě, že by výsledná hodnota byla záporná (např. v důsledku zadlužení), není co do BSM nahrazovat a také není žádné opodstatnění k takové ztrátě v rámci řízení o vypořádání BSM přihlížet jinak, než v rámci eventuálních úvah o disparitě podílů (s ohledem např. na to, jak se podnikající manžel zasloužil o nabytí a udržení společných věcí - §150 věta třetí ObčZ). Zjištění takové částky, která by měla být vrácena (nahrazena) do BSM, se jistě neobejde bez odborného znaleckého posudku znalce působícího v oboru ekonomiky, odvětví ceny a odhady, oceňování podniků‘. Potud citace 22 Cdo 1052/2004.
26. Uvedená pravidla platí i pro vypořádání společného jmění manželů (SJM), je-li jen jeden z manželů výlučným vlastníkem podniku.
27. Předmětem vypořádání společného jmění tak není podnik ve výlučném majetku, ale vnosy vynaložené na tento výlučný majetek (podnik) z majetku společného ; jde tu o vnosy, které byly vynaloženy z výnosu podniku (ty patří do SJM) zpět do podniku (jde o tzv. reinvestice – např. nákup materiálu, mzdy zaměstnanců, placení daní apod.). Protože zjišťování výše takových investic by bylo velmi obtížné, ne-li nemožné, přičemž nelze pominout ani závazky spojené s podnikáním, je třeba podle judikatury Nejvyššího soudu uložit podnikajícímu manželovi povinnost nahradit do SJM takovou částku, která se rovná pozitivnímu (kladnému) rozdílu mezi aktivy a pasivy jeho podnikání ke dni zániku SJM, což zpravidla představuje cenu podniku (pokud nebyl vytvořen i vynaložením oddělených prostředků podnikajícího manžela – ty by bylo třeba od výsledné částky odečíst).
28. Jinak řečeno: Je-li předmětem SJM (s výjimkami uvedenými v zákoně) vše, co nabyl jeden z manželů za trvání manželství, patří do SJM i prostředky průběžně získané podnikajícím manželem z jeho podnikání. Tyto prostředky ovšem musí podnikající manžel alespoň zčásti vložit zpět do podnikání (nákup materiálu, výplata mezd apod.). Přesto takto vynaložené částky náležející do SJM se podílejí na vytváření výlučného majetku sloužícího k podnikání. Proto (pokud podnik nebyl vytvářen i vynaložením vlastních prostředků podnikajícího manžela) je třeba vyjít z toho, že byl vytvořen ze společných prostředků a že podnikající manžel je povinen nahradit, co bylo na jeho podnik vynaloženo ze společných prostředků (byť získaných jeho podnikáním). Vzhledem k dynamické povaze podnikatelské činnosti lze tuto vynaloženou částku určit zpravidla podle ceny podniku ke dni zániku SJM. Výše prostředků vynaložených ze společného na oddělený majetek jednoho z manželů sloužící k jeho podnikání se tak rovná obecné ceně jeho podniku ke dni zániku SJM.“
29. V právní věci dovolatelky a žalovaného 1) o vypořádání (jejich) SJM se k uvedené právní otázce vyjádřil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 1. prosince 2016, sp. zn. 22 Cdo 3453/2016 (tj. již po vydání kasačního rozsudku ad 1 v této věci) tak, že připomenul relevantní judikaturu vztahující se k řešení uvedené právní otázky a ve vztahu k poměrům žalobkyně a žalovaného 1) v řízení o vypořádání SJM mj. vyložil, že: „Movité a nemovité věci, práva, jiné majetkové hodnoty, jakož i nehmotné složky podniku, se tak staly vlastnictvím žalovaného v okamžiku, kdy je smlouvou nabyl, a současně měly sloužit k provozování podniku.“
30. Dovolatelka coby stěžovatelka podala mj. i proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. prosince 2016, sp. zn. 22 Cdo 3453/2016, ústavní stížnost, kterou však Ústavní soud České republiky (dále již „Ústavní soud“) usnesením ze dne 21. března 2017, sp. zn. I. ÚS 452/17 (in http://nalus.usoud.cz ), odmítl mj. s odůvodněním, že: „V ústavní stížnosti stěžovatelka podrobně vysvětluje, proč je nutno považovat bývalý hotel Grand za součást společného jmění. Činí tak nicméně v rovině podústavního práva, které – jak uvedeno výše – Ústavnímu soudu zásadně vykládat nepřísluší.“
31. Právní otázku, zda určitá věc nabytá jen jedním z manželů za trvání manželství, jež má sloužit k provozu jeho podniku, je či není součástí SJM, tedy dovolací soud v rozhodnutí ad 28 vyřešil v tom směru (a právě ve skutkových poměrech této věci), že koupil-li podnikající manžel (žalovaný 1/) věc s úmyslem ji užívat pro výkon své podnikatelské činnosti a také ji pro ni užíval, je tato věc součástí jeho podniku. Nutno dodat, že pro takový závěr svědčí skutková zjištění, z nichž odvolací soud v nyní posuzované věci při rozhodování také vycházel, a která v dovolacím řízení nelze nijak revidovat.
32. Ze shora již připomenutého právního názoru Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 3453/2016 [kdy uvedená právní věc prošla též „testem“ ústavnosti v řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem, v němž dovolatelka v procesním postavení stěžovatelky rovněž použila shora uvedenou právní argumentaci, tj. založenou na poměřování §5 odst. 1 obch. zák. a §143 odst. 1 písm. a) obč. zák.)] při rozhodování v této věci vycházel také odvolací soud v nyní dovoláním napadeném rozsudku. V jeho odůvodnění – s ohledem na výhrady obsažené v předchozím kasačním rozsudku dovolacího soudu – pak odpovídajícím způsobem precizoval svou právně kvalifikační úvahu v potřebném rozsahu, takže nemohou již vznikat žádné pochybnosti o tom, proč nakonec odvolací soud dospěl k předmětnému právnímu posouzení věci, tj. že předmětný spoluvlastnický podíl na označeném nemovitém majetku se stal součástí podniku žalovaného 1), nikoli součástí SJM dovolatelky a žalovaného 1).
33. K dovolací argumentaci žalobkyně lze pak možno uvést následující.
34. V těch případech, kdy i nepodnikající manžel v poměrech platnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění, vystupoval v předmětné věcné smlouvě jako účastník – nabyvatel, nemohly vzniknout pochybnosti o tom, že takový majetek se stal předmětem SJM.
35. V případech, kdy již v poměrech právního institutu SJM podnikající manžel uzavíral (např.) věcnou smlouvu, jejímž předmětem bylo nabytí např. nemovitého majetku s úmyslem jej užívat pro výkon své podnikatelské činnosti v rámci svého podniku, který vznikl ještě před uzavřením manželství, se takovýto nemovitý majetek nestal součástí SJM, nýbrž součástí jeho podniku (viz rozhodnutí dovolacího soudu označené v ad 28).
36. Jakkoliv Nejvyšší soud vnímá určitou logiku úvahy dovolatelky v jejím dovolání založené na výkladu jednotlivých právních institutů podniku a SJM, je třeba při interpretaci a aplikaci dotčených právních institutů přihlížet i ke smyslu a účelu předmětné právní reglementace tak, aby soud nedospěl k neudržitelným či dokonce k absurdním závěrům, byť se opírajícím o důsledný mechanický jazykový výklad aplikovaných právních norem.
37. Jak vyplývá např. z nálezu Ústavního soudu ze dne 30. června 2016, sp. zn. III. ÚS 3713/15: „Neudržitelnou je aplikace práva vycházející pouze z jazykového výkladu. V této souvislosti lze odkázat na nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 33/97 ze dne 17. 12. 1997 (N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb.), v němž se mj. konstatuje, že ‚[m]echanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy činí z práva nástroj odcizení a absurdity‘. Obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona [srov. k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2006 sp. zn. I. ÚS 50/03 (N 120/41 SbNU 499)], ‚nýbrž se od něj (…) musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů [mající] svůj základ v ústavněkonformním právním řádu jako významovém celku (…). Povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad.‘ Ústavní soud dále judikoval, že soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality – srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 92/06 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz ). Zkrátka, spravedlnost musí být přítomna v každém procesu, ve kterém se interpretuje a aplikuje právo.“
38. Výklad prezentovaný dovolatelkou by znamenal, že i když podnik žalovaného 1) vznikl před uzavřením manželství s dovolatelkou, a tudíž nebyl (nemohl se stát) součástí SJM, pak by po uzavření manželství mělo dojít ke vzniku dvojího právního režimu ve vztahu k podniku žalovaného 1) potud, že (posuzováno např. k nemovitým věcem) nemovitosti, které byly dosud součástí podniku žalovaného 1), by byly i nadále v uvedeném právním režimu, kdežto nemovitosti následně tímto podnikajícím manželem nabyté (tj. až po uzavření manželství) z peněžních prostředků získaných z jeho podnikatelské činnosti a s úmyslem, že budou jím užívány pro výkon jeho podnikatelské činnosti, by se součástí podniku již nestaly (neboť by se měly stát součástí SJM).
39. Takže např. výrobní (tovární) komplex by se zčásti sestával z budov tvořících součást podniku ve vlastnictví daného podnikajícího manžela (protože takové nemovitostí jím byly nabyty ještě před uzavřením manželství anebo sice již za trvání manželství, ale z jeho výlučných peněžních prostředků), zatímco ostatní budovy, které by tento podnikající manžel nabyl již za trvání manželství, by součástí tohoto podniku nebyly, neboť by se staly součástí SJM.
40. Popsaný stav - vyplývající z pouhého mechanického jazykového výkladu právní úpravy dotčených právních institutů - by však v praxi zakládal různé potíže, které by via facti mohly paralyzovat chod podniku, a neslučovaly by se smyslem a účelem nazírání na podnik coby hromadné věci určené pro podnikání. V judikatuře Nejvyššího soudu se tak ustálil právní názor, že – s přihlédnutím k výše uvedeným podmínkám – předmětem vypořádání SJM není podnik ve výlučném majetku, ale vnosy vynaložené na tento výlučný majetek (podnik) z majetku společného (viz body 22 až 26).
41. Z popsaného lze tudíž sumarizovat, že podnik žalovaného 1) jako věc hromadná nebyl součástí SJM, neboť vznikl ještě před uzavřením manželství žalovaného 1) s dovolatelkou.
42. Připomíná se závěrem, že dovolatelka v řízení před soudem prvního stupně v rámci své účastnické výpovědi mj. vypověděla: „O tom, že se budou pořizovat předmětné nemovitosti v roce 2006 jsem věděla...Rámcově jsme se bavili (roz. s žalovaným 1/) , co se s nemovitostmi bude dít, mělo se to celé opravit a měly tam být byty, dole chtěl manžel hernu, která se tam později udělala a tak nějak společně jsme se dohodli, že vedle bude restaurace, která tam pak vznikla...nikdy jsem se moc nezajímala o pracovní věci svého manžela...“ (viz protokol o jednání před soudem prvního stupně ze dne 24. února 2015 na č. l. 49-54).
43. Dovolatelce se tudíž prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace (týkající se předmětné právní otázky) nepodařilo přípustnost jejího dovolání založit, neboť tato právní otázka byla již dovolacím soudem vyřešena, a odvolací soud tuto právní otázkou vyřešil v souladu se shora připomenutou judikaturou Nejvyššího soudu.
44. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
45. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. dubna 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu