ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.3862.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 3862/2017-69
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Simonem v právní věci žalobce P. B. , proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 606 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 35 C 19/2017, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2017, č. j. 62 Co 166/2017-63, takto:
I. Dovolací řízení se zastavuje.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 7. 3. 2017, č. j. 35 C 19/2017-55, řízení zastavil (výrok I), dále nevyhověl návrhu žalobce na ustanovení zástupce z řad advokátů (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Soud prvního stupně při svém rozhodování vycházel z toho, že nárok uplatněný žalobou v této věci byl již dříve u Obvodního soudu pro Prahu 5 uplatněn (pod sp. zn. 9 C 27/2016), když účastníci i předmět sporu v obou těchto řízeních jsou totožné. Na základě uvedeného soud prvního stupně dospěl k závěru, že projednání věci brání neodstranitelný nedostatek podmínky spočívající v překážce litispendence. Při rozhodování o žádosti žalobce o ustanovení zástupce soud prvního stupně též uvážil, že projednání věci brání překážka věci zahájené a shledal, že pro nedostatek podmínek řízení se v této věci jedná o bezúspěšné uplatňování práva, pročež nemohou být splněny podmínky pro osvobození žalobce od soudních poplatků, jež jsou předpokladem pro ustanovení zástupce z řad advokátů.
Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném usnesení ze dne 16. 6. 2017, č. j. 62 Co 166/2017-63, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud vyšel z týchž skutkových zjištění jako soud prvního stupně a v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že u obou projednávaných věcí je totožný předmět řízení, neboť nárok vymezený žalobním petitem vyplývá v obou případech ze stejného skutkového vylíčení a založena je tím i totožnost účastníků řízení. Jedná se proto o neodstranitelný nedostatek podmínky občanského soudního řízení spočívající v překážce věci zahájené. Odvolací soud pak rovněž shledal správným i závěr soudu prvního stupně o tom, že v případě podání žalobce jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, když ve věci nemohou být splněny zákonné podmínky pro osvobození žalobce od soudních poplatků a tedy ani pro to, aby byl žalobci v této věci ustanoven zástupce z řad advokátů.
Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal žalobce dne 27. 7. 2017 (č. l. 66) včasné dovolání, které bylo Nejvyššímu soudu předloženo k rozhodnutí a které je předmětem tohoto dovolacího řízení. Při podání dovolání nebyl žalobce zastoupen advokátem a ani nedoložil, že má sám odpovídající právnické vzdělání.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Ustanovení §241 o. s. ř., které stanovuje tzv. povinné zastoupení dovolatele při podání dovolání, představuje zvláštní podmínku dovolacího řízení, jejíž nedostatek lze odstranit, bez jejíhož splnění však nelze meritorně rozhodnout o dovolání. Výjimku stanovuje §241 odst. 2 písm. a) o. s. ř., podle kterého není třeba podmínku povinného zastoupení dovolatele advokátem nebo notářem splnit, je-li dovolatelem fyzická osoba, která má právnické vzdělání.
Z dovolání nevyplývá, že by byl žalobce právně zastoupen. Žalobce neprokázal ani netvrdil, že je zastoupen advokátem nebo že sám má právnické vzdělání. Z uvedeného je zřejmé, že žalobce nesplnil zákonem stanovenou podmínku povinného zastoupení. Nejvyšší soud proto postupoval podle ustanovení §241b odst. 2 části věty před středníkem a §104 odst. 2 věty třetí o. s. ř. a řízení zastavil.
Na uvedeném nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že žalobce nebyl v tomto dovolacím řízení vyzván, aby si zvolil zástupcem advokáta ve smyslu §241 o. s. ř. a jeho prostřednictvím podal řádné dovolání. Je nutno konstatovat, že o této podmínce byl žalobce soudy prvního stupně poučen v řízeních, ve kterých se rozhodovalo (či rozhoduje) o jeho obdobných nárocích. Z rozhodovací činnosti dovolacího soudu je známo, že v téměř shodných sporech byl žalobce opakovaně ke splnění podmínky vyzýván, a tudíž žalobce musel být obeznámen s tím, že v dovolacím řízení musí být zastoupen advokátem (k tomu srov. např. řízení před dovolacím soudem pod sp. zn. 30 Cdo 2314/2017, 30 Cdo 2012/2017, 30 Cdo 2013/2017, 30 Cdo 1487/2017, 30 Cdo 1488/2017). Nejvyšší soud má proto za to, že práva žalobce nebyla ohrožena a poučení o náležitém zastoupení se žalobci opakovaně dostalo.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně 31. ledna 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu