ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.4.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 4/2018-201
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně obce Mnich , se sídlem v Mnichu, identifikační číslo osoby 002 48 665, zastoupené Mgr. Janem Cimbůrkem, advokátem se sídlem v Bořetíně 73, proti žalovaným 1) J. Z. , zastoupené JUDr. Josefem Doubkem, advokátem se sídlem v Pelhřimově, Tylova 242, a 2) P. D. , o vyklizení nemovitých věcí, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 5 C 119/2016, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 7. září 2017, č. j. 15 Co 305/2017-153, takto:
I. Dovolání žalované 1) se odmítá .
II. Žalobci se vůči žalované 1) právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznává .
Odůvodnění:
Úvodem Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) vyplývá z bodu 2., článku II., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání žalované 1) (dále též „dovolatelka“) proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu neobsahuje právně relevantní vymezení dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. ani vymezení předpokladu přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 a §237 o. s. ř.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání, neboť splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014; ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014).
V posuzovaném případě dovolatelka ve smyslu shora připomenuté procesní úpravy dovolacího řízení řádně nevymezila dovolací důvod (v dovolání pouze uvedla, že „byla v minulosti porušena vlastnická práva moje a mého syna, tato naše práva nebyla soudními orgány ochráněna a namítám též nesprávný postup insolvenčního správce, který bez mého vědomí, jako předchozí vlastnice a dlouholeté uživatelky, převedl tyto nemovitosti do vlastnictví žalobkyně...“ ), ani neuvedla (nevymezila), v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (pokud dovolatelka v dovolání parafrázuje všechny zákonem předvídané předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., nelze takovou formulaci považovat za naplnění podmínky dovolání ve smyslu §241a odst. 2 a §237 o. s. ř.).
Pouhá právní polemika s právním posouzením věci odvolacím soudem nenaplňuje předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované 1) podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Ústavní soud v nálezu ze dne 9. února 2016, sp. zn. I. ÚS 2933/15 (in http://nalus.usoud.cz ), vyložil, že i rozhodnutí soudu o nákladech řízení musí být v souladu s průběhem řízení. Pokud by k náhradě nákladů měl být podle obecných zákonných zásad zavázán účastník, který byl dříve v řízení osvobozen od placení soudních poplatků, pak je obecný soud při rozhodování o nákladech řízení povinen uvážit poměry účastníka, které vedly k jeho osvobození, a posoudit, zda není namístě uplatnění §150 o. s. ř., jež sice podléhá poměrně široké míře soudního uvážení, ne však libovůli.
S přihlédnutím k poměrům žalobkyně, která (jak se podává již ze zjištění soudu prvního stupně obsaženého v odůvodnění jeho písemného vyhotovení shora označeného rozsudku) nemá žádný hodnotný majetek, a v procesní situaci, kdy z těchto důvodů byl dovolatelce ustanoven zástupce z řad advokátů, jakož i s ohledem na poměry žalobkyně (veřejnoprávní korporace), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že tomto případě jsou ve smyslu §243b a §150 o. s. ř. splněny podmínky pro výjimečné nepřiznání náhrady nákladů dovolacího řízení žalobkyni vůči dovolatelce, čemuž odpovídá výrok II. tohoto usnesení.
Závěrem, nad rozsah zákonem stanovených podmínek pro písemné vyhotovení odůvodnění „odmítacího“ usnesení, Nejvyšší soud připomíná stanovisko Ústavního soudu České republiky ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, v němž je mj. vyloženo, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. ledna 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu