ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.412.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 412/2018-390
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka ve věci posuzované V. D. , omezené ve svéprávnosti, zastoupené opatrovníkem obcí Chlístovice, a dále procesní opatrovnicí JUDr. Alenou Beranovou, advokátkou se sídlem v Kutné Hoře, Andělská 300, a ve věci péče o nezletilého , zastoupeného městem Čáslav, syna posuzované a J. S. , za účasti Okresního státního zastupitelství v Kutné Hoře a obce Chlístovice, o svéprávnost a opatrovnictví posuzované a o omezení či zbavení rodičovské odpovědnosti posuzované k nezletilému, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. Nc 5337/2016, o dovolání posuzované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. září 2017, č. j. 24 Co 238/2017-193, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 7. září 2017, č. j. 24 Co 238/2017-193, jakož i rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 26. dubna 2017, č. j. Nc 5337/2016-100, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Kutné Hoře k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kutné Hoře (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. dubna 2017, č. j. Nc 5337/2016-100, výrokem I. omezil posuzovanou „ve výkonu rodičovské odpovědnosti tak, že není způsobilá pečovat o nezl., zejména pečovat o jeho zdraví, zajišťovat jeho výchovu a vzdělání, určovat místě jeho bydliště, zastupovat a spravovat jeho jmění.“ Uvedený soud dále výrokem II. omezil posuzovanou „ve svéprávnosti tak, že není způsobilá jednat ve věcech souvisejících s ochranou jejího zdravotního stavu, zejména posouzení zdravotní péče a poskytnutí zdravotních služeb nad rámec běžného ošetření, včetně udělování příslušných souhlasů s léčbou.“ Navazujícím výrokem III. byla posuzované jmenována opatrovníkem obec Chlístovice, jíž soud ve spojení s výrokem IV. vymezil práva a povinnosti v souvislosti s výkonem této funkce, a navazujícími výroky V. a VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání posuzované Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. září 2017, č. j. 24 Co 238/2017-193, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil „tak, že se V. D. omezuje ve výkonu rodičovské odpovědnosti, která spočívá v péči o nezletilého v zajišťování jeho výchovy a vzdělání a v určení místa jeho bydliště v jeho zastupování a spravování jeho jmění.“ Dále odvolací soud výrokem II. změnil rozsudek soudu prvního stupně v jeho výrocích II. až IV. „ takto: 1) Posuzovaná se na dobu 5 let od právní moci tohoto rozsudku omezuje ve svéprávnosti, jde-li o právní jednání:
- týkající se nakládání se jměním, jehož hodnota přesahuje částku 5.000,- Kč, a jde-li o nemovitosti,
- jimiž dochází k realizaci práv a povinností vyplývajících ze zdravotního, z důchodového a nemocenského pojištění, na zajištění v hmotné nouzi a státní sociální podporu a jimiž dochází k realizaci práva na sociální služby a příspěvku na péči,
- přijímání a odmítání zdravotnických služeb v souvislosti s duševní poruchou.
2) Opatrovníkem posuzované se jmenuje obec Chlístovice, která je oprávněna a povinna zastupovat posuzovanou, jde-li o právní jednání:
- týkající se nakládání se jměním, jehož hodnota přesahuje částku 5.000,- Kč a jde-li o nemovitosti,
- jimiž dochází k realizaci práv a povinností vyplývajících ze zdravotního, důchodového a nemocenského pojištění, na zajištění v hmotné nouzi a státní sociální podporu a jimiž dochází k realizaci práva na sociální služby a příspěvku na péči,
- přijímání a odmítání zdravotnických služeb v souvislosti s duševní poruchou.“
Navazujícími výroky III. a IV. rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala posuzovaná (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, v němž (vycházeje z obsahu dovolání) uplatňuje dovolací důvod vymezený s tím, že odvolací soud (oba soudy) pochybil(y) při právním posouzení ohledně naplnění podmínek pro omezení rodičovské odpovědnosti a omezení svéprávnosti posuzované. Předpoklady přípustnosti dovolání pak dovolatelka zakládá na argumentaci, že při rozhodování o omezení rodičovské odpovědnosti předně nebylo zjištěno stanovisko nezletilého syna dovolatelky – nezl., který je dotčen uvedeným rozhodnutím, dále dovolatelka polemizuje se skutkovým stavem, z nějž při rozhodování ohledně uvedené soudní ingerence vycházel odvolací soud (soud prvního stupně), a ve vztahu k rozhodnutí o omezení svéprávnosti namítá, že nebyl dán důvod pro omezení její svéprávnosti, „neboť dosud sama zařizovala všechny záležitosti své, svého syna a svých rodičů až do jejich smrti a o vše potřebné se postarala včetně hospodaření s peněžními prostředky, což nebylo dostatečně zohledněno ve znaleckém posudku ani v rozhodnutích obecných soudů.“ Na podporu této argumentace dovolatelka odkazuje na jí označená rozhodnutí Nejvyššího soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“), v nichž bylo mj. vyjádřeno, že soud při rozhodování o omezené svéprávnosti musí zvažovat mírnější alternativy, že samotná skutečnost, že člověk trpí duševní poruchou, ještě není důvodem pro omezení její svéprávnosti, ale musí být vždy konkrétně uvedeno, proč plná svéprávnost ohrožuje zájem posuzovaného, a dále proč nelze situaci řešit mírnějšími opatřeními. Dovolatelka závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Okresní státní zastupitelství v Kutné Hoře v písemném vyjádření k dovolání posuzované se ztotožnilo s rozhodnutími obou soudů jak v otázce omezení rodičovské odpovědnosti posuzované, tak i v otázce omezení její svéprávnosti.
Opatrovník nezl. (dále též „nezletilý“) v písemném vyjádření k dovolání posuzované mj. uvedl, že posuzovaná nebyla schopna dlouhodobě v zájmu nezletilého plně vykonávat rodičovskou odpovědnost. Aktuálně nezletilý, umístěný v Dětském domově R. P., s posuzovanou neudržuje vztah, posuzovaná jej v dětském domově nenavštěvuje, ani mu netelefonuje. Nezletilý měl při pohovoru dne 10. ledna 2018 uvést, že v kontaktu s posuzovanou být nechce a nechce se k ní ani vrátit. Podle opatrovníka v daném případě byly rovněž splněny podmínky pro omezení svéprávnosti posuzované.
Rozhodné znění občanského soudního řádu a zákona o zvláštních řízeních soudních pro dovolací řízení (do 29. září 2017) vyplývá z bodu 2., článku II., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání posuzované je – jak bude dále vyloženo – přípustné i důvodné.
Podle §15 odst. 2 o. z. svéprávnost je způsobilost nabývat pro sebe vlastním právním jednáním práv a zavazovat se k povinnostem (právně jednat).
Podle §55 odst. 1 o. z. k omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu člověka, jehož se to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a jeho osobní jedinečnosti. Přitom musí být důkladně vzaty v úvahu rozsah i stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti. Podle odst. 2 téhož paragrafu omezit svéprávnost člověka lze jen tehdy, hrozila-li by mu jinak závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně omezující opatření.
Podle §57 odst. 1 o. z. soud může omezit svéprávnost člověka v rozsahu, v jakém člověk není pro duševní poruchu, která není jen přechodná, schopen právně jednat, a vymezí rozsah, v jakém způsobilost člověka samostatně právně jednat omezil.
Podle §865 odst. 2 o. z. rozhodne-li soud o omezení svéprávnosti, rozhodne zároveň o jeho rodičovské odpovědnosti.
Podle §866 o. z. pro rozhodnutí soudu, které se týká rozsahu rodičovské odpovědnosti nebo způsobu či rozsahu, v jakém ji rodiče mají vykonávat, jsou určující zájmy dítěte.
Podle §867 odst. 1 o. z. před rozhodnutím, které se dotýká zájmu dítěte, poskytne soud dítěti potřebné informace, aby si mohlo vytvořit vlastní názor a tento sdělit.
Podle §40 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, v platném znění (dále již „z. ř. s.“) v rozsudku, jímž se omezuje svéprávnost, vymezí soud rozsah, v jakém způsobilost posuzovaného samostatně právně jednat omezil, a popřípadě dobu, po kterou účinky omezení trvají.
Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále opět „o. z.“) s účinností od 1. ledna 2014 nahradil dosavadní právní institut zbavení způsobilosti k právním úkonům institutem omezení svéprávnosti člověka. K omezení svéprávnosti člověka podle §55 o. z. může dojít jen v zájmu člověka, o jehož svéprávnost jde. Důvodová zpráva k tomuto ustanovení výslovně zdůrazňuje mimo jiné to, že omezení svéprávnosti je podstatným zásahem do přirozených práv člověka.
Tímto institutem stát – v každém jednotlivém případě a vždy prostřednictvím individuálního (soudního) aktu aplikace práva – za zákonem stanovených podmínek zasahuje do vymezené výseče přirozených práv člověka, a to vždy pouze v rozsahu posuzování způsobilosti člověka nabývat pro sebe vlastním právním jednáním práva a zavazovat se k povinnostem, tj. právně jednat.
V souzené věci odvolací soud shora zreferovaným způsobem omezil posuzovanou ve výkonu její rodičovské odpovědnosti.
Zákon stanoví, že soud v řízení o omezení svéprávnosti rozhoduje současně i o rodičovské odpovědnosti. Jedná se o obligatorní součást rozsudku. Omezí-li soud svéprávnost rodiče v rozsahu rodičovské odpovědnosti jako k celku, nastane situace předvídaná v ustanovení §868 odst. 2 o. z. Rodič bude i nadále nositelem rodičovské odpovědnosti, nebude ji však vykonávat. Výkon rodičovské odpovědnosti bude po dobu takto omezené svéprávnosti pozastaven v celém rozsahu.
Zásadním důvodem, pro který soud může přistoupit k pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti, je jedině skutečnost, že to z objektivních důvodů vyžaduje zájem dítěte. Jestliže soud pozastaví výkon rodičovské odpovědnosti u jednoho rodiče, znamená to, že formálně je tento rodič i nadále nositelem rodičovské odpovědnosti, ale práva a povinnosti z ní vyplývající nemůže vykonávat. Výkon těchto práv a povinností se koncentruje v osobě druhého rodiče, který jediný je oprávněn o dítěti rozhodovat, vychovávat ho, zastupovat ho a spravovat jeho majetek. Přistoupí-li soud k omezení rozsahu výkonu rodičovské odpovědnosti u daného rodiče, v zásadě přechází v dotčeném rozsahu výkon takto omezené rodičovské odpovědnosti opět na druhého rodiče; právní důsledky a reálné konsekvence jsou tedy i v tomto případě nejen pro rozhodnutím dotčeného rodiče (ale i pro druhého rodiče), jakož i samozřejmě pro nezletilé dítě zásadní.
Pro rodiče a dítě je možnost být spolu základním prvkem rodinného života. Opatření, která jim v tom brání, představují zásah do práva na rodinný život (srov. čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Takový zásah ze strany státu (soudu) je možný, jen je-li nezbytný a v souladu se zákonem. Nezbytnost znamená, že zásah je založen na naléhavé společenské potřebě, která je zejména přiměřená sledovanému legitimnímu cíli, kterým je ochrana zájmu dětí.
Pozastavení či omezení (výkonu) rodičovské odpovědnosti může být vysloveno jen tehdy, kdy podle objektivního důvodu vylučujícího její výkon takové opatření nezbytně vyžaduje zájem dítěte. I v takové situaci, kdy je dán zájem dítěte na úpravě již nastolených rodinných vztahů, je třeba při výběru konkrétního opatření přestavujícího zásah do práva na rodinný život zvažovat jeho přiměřenost. Jinými slovy, lze-li legitimního cíle dosáhnout mírnějšími prostředky, než jaké jsou některým z účastníků navrhovány, pak je na místě zvažovat tento mírnější zásah (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2012, sp. zn. 30 Cdo 1686/2011). >1<
Uvedená dvě judikaturní hlediska – zásada nejlepšího zájmu dítěte, který musí být předním hlediskem při rozhodování (k nejlepšímu zájmu dítěte srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2012, sp. zn. 30 Cdo 3430/2011, uveřejněný pod číslem 102 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2012) a princip minimalizace zásahu do práva na rodinný život (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2012, sp. zn. 30 Cdo 1686/2011, nebo též rozsudek ESLP ve věci K. a T. proti Finsku ze dne 12. července 2001, stížnost č. 25702/94, bod 178) – je nezbytné vzít v úvahu při rozhodování o pozastavení [či omezení (výkonu)] rodičovské odpovědnosti.
V rozsudku ze dne 26. dubna 2012, sp. zn. 30 Cdo 3430/2011, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 102/2012, Nejvyšší soud uvedl, že zásada nejlepšího zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy) stanoví cíl, zatímco participační právo dítěte (právo být slyšeno v řízení) poskytuje způsob, jakým jej lze dosáhnout. Jinak řečeno, nelze usuzovat, že rozhodnutí bude v nejlepším zájmu dítěte, jestliže požadavek čl. 12, objektivně vzato, nebude naplněn. Povinnost zjištění názoru dítěte pro české soudy plyne nejen z článku 12 Úmluvy o právech dítěte (vtělené do ustanovení §100 odst. 4 o. s. ř.), ale rovněž z Evropské úmluvy o výkonu práv dětí přijaté ve Štrasburku dne 25. ledna 1996 (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 54/2001 Sb.m.s.), kdy při ratifikaci této úmluvy Česká republika podle článku 1 odst. 4 prohlásila, že tuto úmluvu použije na řízení o osvojení, řízení o svěření dítěte do pěstounské péče a řízení o omezení nebo zbavení rodičovské odpovědnosti, jakož i na všechna další řízení ve věcech rodinných, jež se dotýkají práv dítěte.
V této souvislosti je třeba poukázat i na to, že Nejvyšší soud ve stanovisku ze dne 8. prosince 2010, sp. zn. Cpjn 202/2010, zdůraznil význam, který je třeba přikládat právu dítěte být slyšeno v každém řízení, které se jej dotýká. Ve vztahu ke zbavení rodičovské odpovědnosti (což doléhá i na soudní ingerenci v oblasti omezení rodičovské odpovědnosti) pak Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 6. srpna 2009, sp. zn. 30 Cdo 1721/2009, vyložil, že jakkoliv nemůže být žádných pochyb o tom, že dítě má právo být slyšeno v každém řízení, které se ho dotýká, neznamená to ještě, že dítě musí být bezpodmínečně v každém takovém řízení slyšeno, zejména v procesní situaci, kdy již pro absenci jiných právně významných skutečností by takový postup či další dokazování bylo zjevně nadbytečné a neúčelné. Ovšem v opačné procesní situaci povaha většinou vyžaduje znát u dítěte, které je již schopno s ohledem na stupeň svého vývoje vytvořit si vlastní názor a posoudit dosah opatření jeho se týkajících, jeho vlastní názor k předmětné věci. K důvodům, kdy se výslech dítěte může jevit nevhodným, se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 22. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 1376/2012, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 82/2013. K zjišťování názoru dítěte srov. též nález Ústavního soudu ze dne 30. května 2014, sp. zn. I. ÚS 1506/13.
K limitům práva dítěte být v řízení slyšeno se pak Nejvyšší soud podrobně vyjádřil v rozsudku ze dne 22. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 1376/2012, kde uvedl, že k výše uvedeným závěrům je třeba doplnit, že čl. 12 je podmíněn rozumovou schopností dítěte utvořit si vlastní názory, jeho věkem a zralostí. Věk a zralost jsou individuálními skutečnostmi, které se dají zjistit i ověřit. Věk ovšem není hlediskem soběstačným. Výbor pro práva dítěte (Organizace spojených národů) nepokládá za nezbytnou úplnost a obsažnost znalosti dítěte o všech skutečnostech, které se vztahují k jeho osobní situaci, i když právu participace odpovídá souvztažná povinnost poskytnout dítěti dostatečnou, ucelenou a srozumitelnou informaci. Zralost dítěte, jako psychologická kategorie, předpokládá určitý stupeň porozumění na straně dítěte a jeho schopnost zhodnotit budoucí následky vlastních rozhodnutí nebo rozhodnutí rodičů, zákonných zástupců, blízkých osob nebo státních orgánů v jeho záležitosti. Dítě má právo vyjadřovat svůj názor svobodně, což znamená bez manipulace, vlivu nebo tlaku. Požadavek svobody zahrnuje pozitivní i negativní složku. Výkon práva má být konkrétní a reálnou možností pro dítě nebo děti. Děti nemají povinnost vykonat takové právo ve všech záležitostech, které se jich týkají, mohou, ale nemusí se na druhu participace podílet. Mají také právo mlčet, nevyjadřovat se k záležitosti. Právo dítěte nebo dětí rozhodovat nebo se nějak podílet na rozhodnutích závisí na povaze rozhodnutí, vyvažování zájmů dítěte a rodičů i svébytných podmínkách konkrétní situace (srov. D., Jílek, Práva dítěte v kontextu, in Studie o právech dítěte, Brno, 2011, str. 65). Ačkoli je tedy právem dítěte, nemůže výslech představovat absolutní povinnost, ale musí být předmětem posouzení v závislosti na požadavcích spojených s nejvlastnějším zájmem dítěte v každém konkrétním případě.
Výše uvedené limity pak jistěže zohledňuje právní reglementace nové civilní úpravy, která v již shora citovaném §867 odst. 1 o. z. výslovně ukládá soudu, aby ten před rozhodnutím, které se dotýká zájmu dítěte, poskytl dítěti potřebné informace, aby si mohlo vytvořit vlastní názor a tento sdělit (soudu).
Jestliže v posuzované věci oba soudy posledně zmíněné elementární pravidlo pominuly, nezjistily si – z hlediska rozhodování o omezení výkonu rodičovské odpovědnosti - aktuální názor nezletilého syna posuzované na předmětnou záležitost , tj. v otázce jeho vztahu k posuzované (matce), výchově, zájmům dítěte atd., je již pro tento zjištěný defekt nutno dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu, ale i soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž bude v uvedeném směru zjednána náprava a zjištěné skutečnosti (tj. i vlastní názor nezletilého) bude při dalším meritorním rozhodování odpovídajícím způsobem soudem prvního stupně (odvolacím soudem) zohledněn.
Obstát ovšem nemůže ani rozhodnutí odvolacího soudu (ale ani soudu prvního stupně) v řešení otázky omezení svéprávnosti dovolatelky.
Při soudním rozhodování o omezení svéprávnosti člověka bude vždy třeba důsledně dbát toho, aby jeho práva nebyla omezována ve větším rozsahu, než je nezbytně třeba k ochraně základních práv třetích osob a jiných ústavně chráněných statků, v jejichž prospěch mají být základní práva omezovaného umenšena, přičemž jako krajní mez (k níž ne vždy je ovšem z hlediska principu proporcionality možné dospět) je třeba respektovat mez stanovenou čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
V souvislosti s tímto požadavkem je soud povinen zajistit úplná a spolehlivá zjištění o osobních poměrech omezovaného, tedy jak se projevuje při sociálním kontaktu se členy občanské společnosti, jak se stará o potřeby své a své rodiny, jak hospodaří s finančními prostředky, jak se případně projevuje na svém pracovišti apod. Znalecký posudek je v takovém řízení sice závažným důkazem, nesmí však být důkazem jediným a nemůže nahrazovat nedostatek skutkových zjištění.
Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 29. listopadu 2017, sp. zn. 30 Cdo 1287/2017, vyložil, že každá významná okolnost, která vypovídá o dosavadním způsobu života posuzovaného člověka, o jeho každodenním jednání, o jeho přístupu k životu, respektive jakákoliv okolnost, která může přispět k posouzení vhodnosti přijetí mírnějšího a méně omezujícího opatření než je omezení jeho svéprávnosti, tedy nejen (výhradně coby favorizující) odborné závěry znalce (v nichž je především konstatována v tom kterém rozsahu zjištěná duševní porucha posuzovaného člověka či absence takové poruchy, nejde-li přirozeně o velmi významné duševní postižení, které v zásadě vylučuje volbu mírnějších a pro takto postiženého člověka méně omezujících opatření), musí být soudem při rozhodování o svéprávnosti velmi pečlivě posouzena, a to jak ve své jednotlivosti, tak i ve vztahu k dalším zjištěným okolnostem, s přihlédnutím ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, neboť jen za užití takového verifikačního přístupu lze (po pečlivém zhodnocení důkazů) podle §20 odst. 1 z. ř. s. zjistit všechny skutečnosti důležité pro rozhodnutí.
Připomenout je třeba též závěry z judikatury Ústavního soudu (reflektující dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu v předmětné právní materii), podle které k rozhodnutí o omezení svéprávnosti musí být přistupováno se zřetelem k subjektivnímu hledisku v tom smyslu, že není rozhodné, o jakou diagnózu duševní poruchy v daném případě jde, ale relevantní je, jak se projevuje v psychické způsobilosti konkrétní osoby, tj. jde-li o tak podstatnou odchylku od normálního psychického vývoje člověka, která mu v určitém rozsahu brání postarat se o vlastní záležitosti. Samotná skutečnost, že člověk trpí duševní poruchou, ještě není důvodem pro omezení jeho svéprávnosti.
Nebezpečí, že v případě neomezené svéprávnosti dojde k závažné újmě na straně člověka, musí být nikoliv jen hypotetické. Soud při posuzování, zda a do jaké míry přikročí k omezení svéprávnosti, zvažuje, zda míra tohoto nebezpečí a případný následek vyváží tak zásadní zásah do práv člověka, jakým je omezení svéprávnosti.
Při řešení míry způsobilosti člověka jednat tedy soud vychází ze skutkových zjištění, učiněných na základě posudku znalce (§38 odst. 1 z. ř. s.), ovšem v souvislosti s ostatními výsledky dokazování (nález ústavního soudu ze dne 13. prosince 2016, sp. zn. II. ÚS 934/16).
Civilní soudy jsou povinny posuzovat věci týkající omezení člověka ve svéprávnosti na základě řádně zjištěného skutkového stavu (nález Ústavního soudu ze dne 18. dubna 2017, sp. zn. IV. ÚS 1584/16). Soud je povinen zajistit úplná a spolehlivá zjištění o osobních poměrech omezovaného, tedy jak se projevuje při sociálním kontaktu se členy občanské společnosti, jak se stará o potřeby své a své rodiny, jak hospodaří s finančními prostředky apod. Znalecký posudek je v takovém řízení sice závažným důkazem, nesmí však být jediným a nemůže nahrazovat nedostatek skutkových zjištění. Znalecký posudek musí soud hodnotit, nikoli přebírat doslovně (nález Ústavního soudu ze dne 22. listopadu 2012, sp. zn. II. ÚS 194/11).
Obdobně i komentářová literatura zdůrazňuje nezbytnost při rozhodování o omezení svéprávnosti ke každému případu přistupovat individuálně, zohlednit jedinečnost konkrétního posuzovaného člověka. Je potřeba zjistit, kde, s kým člověk žije. Jaký je jeho denní režim. Které záležitosti je schopen si obstarat sám a se kterými má obtíže, jak se tyto obtíže projevují. Do jakých situací, jež mohou ohrozit jeho zájem, se dostává. Zda má nějaké oblíbené činnosti, případně co mu způsobuje příkoří. Jaká je jeho osobní, majetková situace, co tvoří zdroj jeho příjmu. Teprve tehdy, má-li soud o člověku úplný obraz, může správně zvolit rozsah omezení svéprávnosti. Přitom rozsah a stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitost soud zjistí tehdy, pokud bude vědět, které záležitosti musí člověk řešit, jak k řešení doposud přistupoval a jaké byly důsledky. Odpověď na tuto otázku dá znalecký posudek spolu s uvedenými zjištěními [Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§1 – 654). Komentář 1. vydání, Praha : C. H. Beck, 2014, str. 276].
Správně pak např. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ve svém rozsudku ze dne 22. února 2016, č. j. 30 Co 365/2015-200 (rozsudek je znám dovolacímu soudu z jeho rozhodovací činnosti), poznamenal, že před rozhodnutím o omezení svéprávnosti soud bude muset zkoumat i druhou podmínku – zda vzhledem k zájmům posuzovaného nebude stačit mírnější opatření, jakým je nápomoc při rozhodování (§45 o. z. a násl.) nebo zastoupení členem domácnosti (§49 o. z. a násl.). Vždy je třeba myslet na to, aby svéprávnost nebyla omezována ve větším rozsahu, než je nezbytně třeba. Omezení svéprávnosti musí být vždy považováno za prostředek nejkrajnější. Rozhodne-li soud o omezení svéprávnosti, musí vždy uvést, proč plná svéprávnost ohrožuje zájem posuzovaného, a proč nelze situaci řešit mírnějšími prostředky. Jinými slovy musí se důsledně uplatňovat subsidiarita tohoto opatření. Právě proto je soud povinen zajistit si úplná a spolehlivá zjištění o osobních poměrech posuzovaného.
Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud dospěly k závěru, že v posuzovaném případě jsou naplněny podmínky pro omezení svéprávnosti posuzované, když odvolací soud ve svém rozhodnutí shora již zreferovaným způsobem (oproti soudu prvního stupně) změnil rozsah takového omezení. Nicméně z odůvodnění obou rozhodnutí vyplývá, že v tomto případě soudy privilegovaly závěry znalce, jenž konstatoval označenou duševní poruchu posuzované, aniž by při rozhodování důsledně přihlédly k dalším zjištěním a okolnostem, jež se týkají dosavadního způsobu života posuzované.
Především skutková zjištění, která (z výslechu posuzované) učinil soud prvního stupně a vyložil je na str. 3 (v posledním odstavci) a násl. odůvodnění svého rozsudku, a která pro své rozhodnutí převzal též odvolací soud, do jisté míry narušují následně učiněné závěry obou soudů o nutnosti přistoupit k omezení svéprávnosti posuzované. Jinak řečeno, rozsah činností, jež dosud posuzovaná byla nucena si ve svém životě zajišťovat sama, respektive si sama zajišťovala, totiž ve svém důsledku zpochybňují závěr obou soudů o nezbytnosti přistoupit k výrazné soudní ingerenci ve formě omezení svéprávnosti posuzované.
Tak např. odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku mj. uvádí, že: „zvažoval nejen danou okolnost přítomnosti duševní poruchy posuzované, nýbrž možnost omezení svéprávnosti z hlediska výše zmíněného principu subsidiarity poměřoval také tím, jaký význam má rozsah a stupeň neschopnosti posuzované postarat se o vlastní záležitost v podmínkách, v nichž v současné době žije, zda jí bez omezení svéprávnosti hrozí nějaká závažná újma. V této souvislosti pak zvažoval, nepostačí-li vzhledem k zájmům posuzované mírnější a méně omezující opatření“ , avšak přesvědčivé argumenty, ústící v závěr o nezbytnosti omezení svéprávnosti posuzované ve svém rozhodnutí, v odůvodnění svého rozhodnutí nepředložil.
Namísto konkrétního posouzení právně významných okolností na straně posuzované z pohledu uvažovaného užití právního institutu omezení svéprávnosti, odvolací soud v zásadě vychází, respektive privileguje posudek znalce obsahující závěr o duševní poruše posuzované, a – odhlédnuvše od řešené otázky rodičovské odpovědnosti posuzované – poukazuje na její údajnou neschopnost zajistit si pobírání invalidního důchodu, na její zanedbanou domácnost, na její údajnou neschopnost nakládat s vyššími finančními prostředky, vyřizovat si záležitosti v sociální či zdravotní oblasti, aniž by ovšem byla zohledněna ta právně významná skutková zjištění soudu prvního stupně (viz poslední odstavec na str. 3 a násl. odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně), jež v odvolacím řízení nebyla negována.
Nejvyšší soud za této situace musí proto připomenout své závěry plynoucí např. z jeho rozsudku ze dne 29. listopadu 2017, sp. zn. 30 Cdo 1287/2017 (tj. vůbec optiku náhledu na řešení obdobných případů), že k tomu, aby soud měl dostatečné podklady pro posouzení, zda v jím rozhodované věci jsou splněny podmínky pro omezení či navrácení svéprávnosti člověka, je nezbytné ve smyslu §20 odst. 1 z. ř. s. zjistit všechny skutečnosti důležité pro rozhodnutí, což zpravidla předpokládá, kromě faktu existence duševní poruchy, u posuzovaného zjištění jeho:
- osobních a majetkových poměrů;
- dovedností, rozsahu jeho možností a schopností zajišťovat své potřeby;
- dosavadních pracovních aktivit;
- zdravotního (duševního) stavu a jeho reálných možností a schopností z pohledu dosažení sociální adaptability při obnovení jeho plné svéprávnosti (případně též ve vazbě na v úvahu přicházející asistenční pomoc za účelem předcházení, respektive řešení negativních situací na straně posuzovaného);
- dopadu předchozí soudní ingerence (před účinností nového civilního kodexu) v rámci zbavení jeho způsobilosti k právním úkonům, případně posléze omezení jeho svéprávnosti na podkladě předchozího soudního rozhodnutí, to vše za účelem zjištění, zda v mezidobí došlo na straně posuzovaného k určitému zlepšení či zhoršení jeho životní situace (a pokud ano, pak v jakém směru a s jakou intenzitou), jež by mohlo predikovat vhodnost vrácení jeho svéprávnosti;
- dosavadních zaznamenaných negativních jevů na jeho straně [např. pokud posuzovaný měl či má tendenci k určitému jednání, které by mohlo (a pokud ano, pak v jakém směru) přivodit na jeho straně negativní důsledky, a zda při využití mírnějších a pro posuzovaného méně omezujících opatření by bylo možné takové jeho projevy korigovat či vytěsnit atd.];
- možností využití mírnějších opatření z hlediska úvahy o ponechání jeho plné svéprávnosti, to vše též i s ohledem např. na v úvahu přicházející schválení smlouvy o nápomoci, s přihlédnutím k případné (nabízející se) asistentské činnosti realizované právním subjektem specializujícím se např. na sociální rehabilitaci formou podporovaného zaměstnání, na činnosti v sociální oblasti atd., případně při ponechání svéprávnosti za užití mírnějšího opatření např. prostřednictvím jmenovaného opatrovníka, pakliže by se taková součinnost pro posuzovaného jevila příznivější a z pohledu zajištění jeho zájmů dostačující, aniž by muselo být přistoupeno k omezení jeho svéprávnosti.
Nejvyšší soud proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud rovněž i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 9. 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu
_______________________________________________________
Poznámky pod čarou jsou v textu odkazovány následovně: >číslo<
1) Všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz