ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.4333.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 4333/2016-251
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně CASINO KARTÁČ Group a. s. , IČO 25899848, se sídlem v Ostravě, Slévárenská 400/5, zastoupené JUDr. Vladimírem Jirouskem, advokátem se sídlem v Ostravě, Preslova 361/9, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra , se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody ve výši 143 910 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 189/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2016, č. j. 12 Co 336/2015-196, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně mezitímním rozsudkem ze dne 11. 5. 2015, č. j. 5 C 189/2011-166, shledal, že žaloba je, co do základu, plně po právu (výrok I) a rozhodl, že o výši nároku a nákladech řízení bude rozhodnuto konečným rozsudkem po právní moci tohoto mezitímního rozsudku (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil mezitímní rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (výrok I) a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Námitka nesprávného obsazení odvolacího soudu je námitkou zmatečnostní vady podle §229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. a jako taková přípustnost dovolání nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud by k dané vadě mohl přihlédnout jen tehdy, pokud by dovolání bylo přípustné (viz §242 odst. 3 o. s. ř.), což v daném případě není.
Žalobkyně ve vztahu k meritu věci ve svém dovolání neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro další otázky, které jsou v dovolání uvedeny. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné; pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Pokud měla žalobkyně za to, že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musela by pro splnění požadavku ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelky) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013).
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť v části není přípustné, a v části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř. a §243b o. s. ř.).
Nelze-li pokračovat v dovolacím řízení v části, k níž se vztahuje též návrh žalobkyně na předložení předběžných otázek Soudnímu dvoru Evropské unie, pak není možné, aby se jimi Nejvyšší soud dále zabýval.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti se dvěma úkony, a to přípravou a účastí na jednání o provedení důkazů před dožádaným soudem (§1 odst. 3 písm. b/ a c/ vyhlášky č. 254/2015 Sb.), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Výše náhrady nákladů řízení je dána výší paušální náhrady hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod 1 ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015), jež činí 300 Kč za každý úkon (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 6. 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu