ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.4677.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 4677/2016-466
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně GECO, a. s., IČO 63080737, se sídlem v Praze 8, Pod Čimickým hájem 190/11, zastoupené Mgr. Bronislavem Šerákem, advokátem se sídlem v Praze 5, Na Bělidle 830/2, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 101 394 754 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 197/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2016, č. j. 58 Co 50/2016-442, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2016, č. j. 58 Co 50/2016-444, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně po žalované původně požadovala náhradu škody ve výši 103 848 592 Kč z titulu nesprávného úředního postupu a nezákonných rozhodnutí. Nesprávný úřední postup spatřovala zejména v neoprávněném zásahu celního úřadu, jenž nad rámec svých pravomocí prováděl kontrolu zboží již propuštěného do volného oběhu, dále v účelovosti jednání při posuzování zboží pro daňové účely spočívající v tom, že celní orgány posuzovaly zajištěné zboží tak, že si vybraly jen jeden z pohledů, jen některou metodu hodnocení zboží a u ní jen některá kritéria a vše ostatní včetně námitek žalobkyně ponechaly bez povšimnutí, dále také v účelové kriminalizaci postupu žalobkyně, která měla být v souvislosti s dovozy tabáku účelově vyšetřována Inspektorátem celní a finanční stráže a následně i Policií České republiky, Odborem pro vyšetřování korupce a závažné hospodářské trestné činnosti pro podezření ze spáchání závažné trestné činnosti s tím, že toto vyšetřování bylo bez dalšího „tiše“ odloženo, a v neposlední řadě v průtazích řízení, když ve dnech 10. 8. 2000 – 14. 8. 2000 došlo k zajištění zboží a až dne 31. 3. 2003, respektive 7. 8. 2003 došlo ke zrušení rozhodnutí o celních deliktech. V důsledku těchto postupů nemohla žalobkyně dovážet dýmkový a lulkový tabák od holandského dodavatele a v této komoditě byla nucena vyklidit trh, na němž měla do té doby majoritní podíl.
2. V rámci soudního jednání dne 17. 5. 2007 byla Obvodním soudem pro Prahu 1 připuštěna změna žaloby tak, že předmětem žaloby se stala částka 107 661 669 Kč (110 299 219 Kč mínus již zaplacená částka žalovanou ve výši 2 637 550 Kč). Žalobkyní tvrzená škoda se sestávala z nákladů na likvidaci zboží a pořizovací ceny zlikvidovaného zboží ve výši 2 594 620 Kč, nákladů na přímé právní zastoupení ve výši 665 765 Kč, z ušlého zisku (za rok 2000 – 2001) ve výši 83 917 594 Kč vzniklého nemožností žalobkyně obchodovat s dýmkovým a lulkovým tabákem stejným způsobem jako v období před tvrzeným protiprávním zásahem ze strany celních orgánů a z úroků ve výši 23 121 240 Kč, přičemž tato složka požadované škody měla žalobkyni vzniknout nerealizováním vypočteného ušlého zisku a z nutnosti nahrazení chybějících volných zdrojů kontokorentním úvěrem.
3. V rámci soudního jednání dne 22. 4. 2008 soud připustil změnu žaloby na částku 111 468 026 Kč, přičemž tato byla stanovena navýšením původní částky o aktuální úroky ke dni konání soudního jednání. Následně byla připuštěna další změna žaloby při jednání dne 26. 5. 2009 na částku 101 394 754 Kč, neboť žalobkyně se rozhodla dále nepožadovat náhradu nákladů právního zastoupení ve výši 665 765 Kč a náhradu za likvidaci zboží a za úhradu cen zlikvidovaného zboží ve výši 2 594 620 Kč, a upravila výši úroků podle nového znaleckého posudku na částku 17 492 160 Kč.
4. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. 9. 2010, č. j. 13 C 197/2006-144, žalobu zamítl, když uzavřel, že odpovědnost za škodu z nesprávného úředního postupu orgánu státu nezakládají vady řízení, jestliže měly za následek nesprávné rozhodnutí a věc posuzoval striktně z hlediska odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí. Dále soud prvního stupně usnesením ze dne 15. 11. 2010, č. j. 13 C 197/2006-148, doplnil svůj rozsudek ze dne 13. 9. 2010 o výrok tak, že se řízení ohledně částky 5 601 150 Kč s příslušenstvím zastavuje. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 23. 3. 2011, č. j. 58 Co 88/2011-168, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 15. 11. 2010 a uvedl, že žalobkyně namítala nesprávný úřední postup v daných řízeních, spočívající v nedostatku pravomoci celního úřadu, účelovosti jednání při posuzování zboží pro daňové účely, průtazích v řízení a nestandardním postupu celních orgánů. Pokud žalobkyně namítala rovněž nepřiměřenou délku správních řízení, nejedná se o vadu řízení, která by měla bezprostřední vliv na věcnou či formální správnost výsledných rozhodnutí. Takovou vadu tudíž nelze podle odvolacího soudu posuzovat jako předpoklad odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Odvolací soud dále soudu prvního stupně uložil, aby věc opětovně posoudil z hlediska splnění předpokladů odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, tedy zda v dané věci rozhodoval správní orgán v zákonem stanovených lhůtách, případně lhůtách přiměřených a posoudil, zda další namítané vady řízení jsou vadami, které mohly mít za následek nezákonné rozhodnutí, případně zda se jedná o nedostatky, které ve svém souhrnu a vzájemných souvislostech mohou naplňovat znaky nesprávného úředního postupu.
5. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8. 6. 2015, č. j. 13 C 197/2006-391, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 11. 2015, č. j. 13 C 197/2006-412, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 69 051 004 Kč (výrok I), zamítl žalobu co do částky 32 343 750 Kč a co do úroku z prodlení z částky 101 394 754 Kč za dobu od 21. 6. 2005 do zaplacení (výrok II), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 807 764,40 Kč (výrok III) a dále rozhodl, že žalovaná nahradí státu 66,49 % nákladů na znalečné (výrok IV) a žalobkyně 33,51 % nákladů na znalečné (výrok V).
6. Odvolací soud rozsudkem ze dne 21. 4. 2016, č. j. 58 Co 50/2016-442, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé změnil tak, že se žaloba o zaplacení částky 69 051 004 Kč zamítá a v zamítavém výroku o věci samé se ohledně úroku z prodlení z částky 69 051 004 Kč od 21. 6. 2005 do zaplacení potvrzuje (výrok I), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 7 200 Kč (výrok II) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit České republice na nákladech řízení státu částku 28 658,75 (výrok III). Dále odvolací soud usnesením ze dne 12. 5. 2016, č. j. 58 Co 50/2016-444, doplnil svůj rozsudek ze dne 21. 4. 2016 o výrok IV tak, že se řízení ohledně částky 32 343 750 Kč včetně příslušenství zastavuje.
7. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Rozhodnutími ze dne 10. 8. 2000, 14. 8. 2000 a 15. 8. 2000, č. j. 1795/738/2000, bylo žalobkyni Inspektorátem celní a finanční stráže zakázáno používat, prodávat nebo jiným způsobem nakládat se zbožím v rozhodnutí uvedeným. Proti těmto rozhodnutím nepodala žalobkyně odvolání, a rozhodnutí tak nabyla právní moci. Rozhodnutím Celního ředitelství Praha ze dne 13. 3. 2003, č. j. 1739-381/03-31, bylo zboží vráceno a následně bylo na žádost žalobkyně v prosinci 2003 zlikvidováno. V řízení o celním deliktu byla Celním úřadem Praha V vydána rozhodnutí ze dne 15. 5. 2001, č. j. TOJ-949/2000 a TOJ-950/2000, kterými bylo uloženo žalobkyni zaplatit pokutu ve výši celkem 4 000 000 Kč. Proti těmto rozhodnutím podala žalobkyně odvolání datované dne 31. 5. 2001, o kterých Celní ředitelství Praha rozhodlo dne 1. 8. 2001 tak, že snížilo celkovou výši uložené pokuty na 2 500 000 Kč. Žalobkyně následně podala žádost o přezkoumání výše uvedených rozhodnutí mimo odvolací řízení, načež Ministerstvo financí, Generální ředitelství cel vydalo dne 31. 3. 2003 rozhodnutí, č. j. 28790/02-12, kterým bylo zrušeno rozhodnutí Celního úřadu Praha V ze dne 15. 5. 2001, č. j. TOJ-949/2000, a následně dne 7. 8. 2003 vydal ministr financí rozhodnutí, č. j. MF-GŘC/67541/2003, které zrušilo rozhodnutí Celního úřadu Praha V ze dne 15. 5. 2001, č. j. TOJ-950/2000. V řízeních o doměření daně byly dodatečné platební výměry, vydané Celním úřadem Praha V dne 25. 10. 2001, č. j. 414 až 418/2001, kterými byl žalobkyni vyměřen celní dluh, zrušeny v přezkumném řízení rozhodnutími Celního ředitelství Praha z 1. 8. 2002, která nabyla právní moci dne 28. 8. 2002. Soud prvního stupně shledal pochybení celních orgánů spočívající v odběru vzorků u zboží propuštěného do režimu volného oběhu, kdy již nepodléhalo celnímu dohledu, a v chybné kategorizaci zboží. Tato pochybení se promítla do rozhodnutí, která byla následně zrušena, a žalobkyni tak měla vzniknout škoda v příčinné souvislosti nejen s těmito rozhodnutími, ale rovněž z toho důvodu, že ke zrušení rozhodnutí došlo v nepřiměřeně dlouhé době.
8. Soud prvního stupně při posuzování délky řízení vycházel ze služebního předpisu žalované č. 1/2000, podle něhož měl být rozbor vzorků v celně-technické laboratoři proveden do 60 dnů a v téže lhůtě měl být vypracován odborný posudek s návrhem na zařazení zboží do celního sazebníku. Pokud by celní orgány tuto lhůtu dodržely, pak by při řádném postupu došlo ke skončení řízení ještě před změnou sazby spotřební daně a ke škodě nemuselo podle soudu prvního stupně vůbec dojít. Přestože celní zákon výslovně nestanoví lhůty pro vydání rozhodnutí, použije se subsidiárně zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), podle kterého by v jednoduchých věcech měl správní orgán rozhodnout bezodkladně, v ostatních případech do 30 dnů od zahájení řízení a ve zvlášť složitých případech nejdéle do 60 dnů. Pokud tedy měly celní orgány k dispozici výsledky laboratorního zkoumání, považoval soud prvního stupně 30denní lhůtu za přiměřenou. Podle soudu prvního stupně tedy nelze než uzavřít, že přestože bylo o celním deliktu rozhodováno ve třech stupních (celní úřad, odvolací orgán, přezkum mimo odvolací řízení), mělo být celé řízení skončeno do tří měsíců, tedy již v březnu 2001. Pro řízení o dodatečných platových výměrech podpůrně platil zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, jež lhůty k vydání rozhodnutí nestanovil, nicméně správní orgán měl rozhodovat ve lhůtách přiměřených. Soud prvního stupně tedy celkovou délku řízení hodnotil jako nepřiměřenou a dospěl k závěru, že žalobkyni vznikla škoda v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem celních orgánů ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“. Při posouzení námitky promlčení uplatněné žalovanou vycházel soud prvního stupně z toho, že žalobkyně se o škodě a odpovědnosti žalované dozvěděla až vydáním rozhodnutí ministra financí ze dne 7. 8. 2003, č. j. MF-GŘC/67541/2003, v němž žalovaná výslovně připustila chybnou kategorizace zboží, čímž bylo postaveno najisto, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Žaloba ohledně jistiny byla podána dne 3. 4. 2006, tedy před uplynutím promlčecí doby vyplývající z §32 a 35 odst. 1 OdpŠk, naopak k rozšíření nároku o úrok z prodlení došlo až podáním došlým soudu dne 23. 12. 2008, tedy po uplynutí promlčecí doby. Při určení výše škody vycházel soud prvního stupně ze znaleckého posudku znaleckého ústavu vyžádaného soudem, jímž byla určena částkou 58 925 029,40 Kč jako ušlý zisk z neprodané tabákové směsi, kterou by byla žalobkyně dovezla v době od srpna 2000 do 31. 7. 2001 a dále částkou 10 125 974,53 Kč za úhradu úroků kontokorentního úvěru, které žalobkyně musela v souvislosti s výpadkem zisku zaplatit. Celkem tedy soud prvního stupně vyčíslil škodu na částku 69 051 003,93 Kč, kterou žalované uložil zaplatit a ve zbylém rozsahu žalobu zamítl.
9. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, avšak neztotožnil se zcela s jeho právními závěry. Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyni vznikla škoda v souvislosti s postupem celních orgánů a v souvislosti se změnou sazby spotřební daně u tabákových výrobků s účinností od 1. 8. 2001. Pochybení bylo podle odvolacího soudu správně spatřováno v odběru vzorků u zboží propuštěného do režimu volného oběhu, kdy již nepodléhalo celnímu dohledu a nesprávné kategorizaci zboží, přičemž tato pochybení se promítla do rozhodnutí, která byla následně zrušena, a pochybení bylo současně správně shledáno i v délce řízení, v nichž byla tato rozhodnutí vydána a posléze zrušena. Odvolací soud se však již neztotožnil se závěrem, že tato pochybení ve svém souhrnu představovala nesprávný úřední postup podle §13 OdpŠk, neboť se všechna odrazila v následně vydaných rozhodnutích (jednak v řízení o správním deliktu, jednak v řízení o dodatečném vyměření spotřební daně). Rozhodnutí o zákazu dispozice se zbožím však nemohou být odpovědnostním titulem, neboť nebyla zrušena, navíc žalobkyně nevyužila možnost opravných prostředků ve smyslu §8 odst. 3 OdpŠk. Za nesprávný úřední postup z hlediska odpovědnosti státu za škodu lze tak v daném případě považovat pouze délku správních řízení, která významně převýšila zákonné či přiměřené lhůty, přičemž však odvolací soud nepovažoval z hlediska vzniku škody za podstatnou celkovou délku těchto řízení, ale pouze jejich trvání do doby změny sazby spotřební daně dne 1. 8. 2001, kdy také počala podle odvolacího soudu běžet promlčecí lhůta k uplatnění tohoto nároku. Další trvání těchto řízení již nemělo pro vznik škody na straně žalobkyně žádný význam. Odvolací soud se neztotožnil s názorem žalované, že odpovědnost státu může být dána buď z důvodu nezákonného rozhodnutí, nebo nesprávného úředního postupu. Podle odvolacího soudu se v dané věci jedná o specifický případ, u něhož lze odpovědnost státu dovodit jak z titulu nezákonných rozhodnutí, tak z titulu nesprávného úředního postupu, neboť délka řízení měla v daném případě rovněž svůj význam, a to s ohledem na změnu sazby spotřební daně u tabákových výrobků ke dni 1. 8. 2001. Podle odvolacího soudu bylo jednání žalobkyně, pokud přestala dovážet spornou komoditu, čímž ztratila významný zisk, logickým důsledkem výše uvedených řízení a rozhodnutí v nich vydaných, byť tato rozhodnutí žalobkyni v dalším dovozu zboží stejného druhu výslovně nebránila. Pro žalobkyni měl totiž dovoz tohoto zboží význam pouze v případě jeho zařazení pod položku lulkového a dýmkového tabáku, na který se vztahovala nízká spotřební daň v porovnání s daní u cigaretového tabáku. Pokud jej celní orgány zařadily pod položku cigaretového tabáku, dovoz tohoto zboží ztratil svůj hospodářský význam. Odvolací soud však na rozdíl od soudu prvního stupně shledal nárok žalobkyně promlčeným, přičemž vycházel z toho, že žalobkyni vznikla škoda v důsledku nezákonných rozhodnutí vydaných jednak v řízení o správním deliktu, jednak v řízení daňovém, přičemž kterékoliv z těchto rozhodnutí bylo způsobilé vyvolat škodlivý následek, neboť ten se odvíjel od postupu celních orgánů, na jehož základě byla řízení ve výše uvedených dvou liniích vedena. Vznik škody se odvíjel zejména od nesprávného zařazení dovezeného zboží podle celního sazebníku, což mělo důsledek pro výpočet spotřební daně. Odvolací soud přitom nepovažoval za rozhodné, zda se toto pochybení projevilo v rozhodnutí o doměření této daně nebo v rozhodnutí o uložení sankce za správní delikt. Pokud tedy škodlivý následek nastal v důsledku více nezákonných rozhodnutí, přičemž kterékoliv z těchto rozhodnutí bylo způsobilé vyvolat vznik tohoto škodlivého následku, pak podle odvolacího soudu počala promlčecí doba běžet již od zrušení prvého z těchto rozhodnutí. Již v této době totiž žalobkyně nepochybně věděla, že došlo k pochybení celních orgánů, nezákonné rozhodnutí bylo zrušeno a věděla rovněž o vzniku škody. Byly tak naplněny všechny předpoklady pro uplatnění nároku. Promlčecí doba tak počala běžet od nabytí právní moci rozhodnutí Celního ředitelství Praha o zrušení dodatečných platebních výměrů dne 28. 8. 2002. Se započtením šestiměsíční lhůty vyplývající z §35 odst. 1 OdpŠk tak promlčecí doba uplynula dne 28. 2. 2006. Žaloba byla však podána až 3. 4. 2006, což je jak v případě nároku na nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhou dobou řízení, tak v případě nároku na náhradu škody, až po uplynutí promlčecí doby.
II. Dovolání a vyjádření k němu
10. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním, ve kterém uplatnila následující dovolací důvody.
11. V první řadě odvolací soud nesprávně posoudil otázku počátku běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu škody v případě existence více nezákonných rozhodnutí, která spolu úzce souvisí, z nichž každé rozhodnutí může vést ke vzniku škody. Přípustnost dovolání ohledně dané otázky spatřuje žalobkyně v tom, že uvedená otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Žalobkyně namítá, že odvolací soud zcela nelogicky ve vztahu k nesprávnému úřednímu postupu orgánů státu shledal počátek běhu promlčecí doby již od 1. 8. 2001, kdy toto datum navázal na první den účinnosti zákona o změně spotřební daně. Podle žalobkyně však škoda na jejím majetku vznikala i po výše uvedeném datu v důsledku nesprávného úředního postupu a obdobně i po zrušení nezákonných rozhodnutí, na která odvolací soud odkazuje. V této souvislosti žalobkyně odkazuje na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle kterých počátek běhu tříleté subjektivní promlčecí doby je nutno odvíjet od vědomosti žalobkyně o tom, že jí škoda v určité výši vznikla a že za ni také stát odpovídá, nikoliv pouze od vědomosti o nesprávném úředním postupu. Odvolací soud dále zcela pominul, že ke zrušení jím označených nezákonných rozhodnutí v daňovém řízení, od nichž odvolací soud odvíjel počátek běhu promlčecí doby, ke dni 28. 8. 2002, došlo nikoliv z důvodu, že žalobkyně dovezené zboží řádně proclila, nýbrž s odůvodněním, že celní úřad kontroloval zboží až po propuštění do volného oběhu. Žalobkyně se tedy v době nabytí platnosti předmětného rozhodnutí nedozvěděla, že dovezené zboží deklarovala řádně. Žalobkyně namítá, že se o škodě a odpovědnosti žalované za škodu dozvěděla až vydáním rozhodnutí ministra financí ze dne 7. 8. 2003, č. j. MF-GŘC/67541/2003. Ve vztahu k uplatněnému nároku na ušlý zisk i zbytečně vynaložených nákladů na úroky z úvěru žalobkyně poukazuje na to, že rozhodnutí odvolacího soudu je i v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74, uveřejněným pod číslem 38/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého tvoří-li nárok na náhradu škody nedělitelný celek, začíná promlčecí doba běžet teprve tehdy, až se poškozený dozví o celé škodě. Námitka promlčení navíc byla uplatněna podle žalobkyně v rozporu s dobrými mravy a ohledně ní dospěl odvolací soud k překvapivému rozhodnutí, když posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil, a která nebyla předmětem posuzování žádného soudu.
12. Dále odvolací soud nesprávně posoudil otázku, mezi jakou škodou a jakou skutečností má být zjišťována příčinná souvislost, přičemž se při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalobkyně namítá, že pro vymezení příčinné souvislosti jsou relevantní nezákonná rozhodnutí o celních deliktech (zejména rozhodnutí Celního úřadu Praha V ze dne 15. 5. 2001, č. j. TOJ-950/2000), na která byla logicky navázána rozhodnutí daňová, která však byla pouze sekundárním produktem nezákonného postupu celních orgánů. Poslední nezákonné rozhodnutí o celním deliktu (č. j. TOJ-950/2000) bylo zrušeno až rozhodnutím ministra financí ze dne 7. 8. 2003, ve znění po opravě ze dne 25. 9. 2003, kdy právě toto právní posouzení je zásadní pro stanovení počátku běhu promlčecí doby u škody způsobené celními orgány při výkonu veřejné moci. Podle žalobkyně není možné jednotlivá rozhodnutí při hodnocení příčin vzniku škody postavit naroveň – a počátek promlčecí doby odvozovat od zrušení kteréhokoliv z nich – jak učinil odvolací soud, nýbrž by bylo namístě považovat za rozhodující příčinu vzniku škody nezákonný postup celních orgánů, který byl deklarován ministrem financí v rozhodnutí ze dne 7. 8. 2003, ve znění po opravě ze dne 25. 9. 2003.
13. Žalovaná ve vyjádření k dovolání jen stručně uvedla, že navrhuje zamítnutí dovolání.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
15. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
16. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
17. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
18. Dovolání je přípustné pro řešení otázky mezi jakou škodou a kterou skutečností vedoucí ke škodě má být zjišťována příčinná souvislost, neboť při řešení uvedené otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
19. Podle §5 OdpŠk, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.
20. Zákon č. 82/1998 Sb. zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění tří podmínek: 1) nesprávný úřední postup nebo nezákonné rozhodnutí, 2) vznik škody a 3) příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím a vznikem škody (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, č. 5). Naplnění těchto podmínek musí být v soudním řízení bezpečně prokázáno a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některé z nich (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 4491/2011).
21. Jednou z nezbytných podmínek vzniku odpovědnosti státu za škodu je tedy příčinná souvislost mezi právní skutečností, za níž se odpovídá, a mezi vznikem škody, tedy je nezbytné, aby byl postup nebo rozhodnutí orgánu veřejné moci se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku; samotná existence nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu škodu nepředstavuje. V tomto směru pak leží důkazní břemeno na žalobci, neboť konstrukce odpovědnostního vztahu je z hlediska břemene tvrzení a břemene důkazního jednoznačná; poškozený nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že mu vznikla škoda a že je dána příčinná souvislost mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím (obecně k otázce důkazního břemene srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, ročník 1998, sv. 7). O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li konkrétní majetková újma následkem konkrétního protiprávního úkonu orgánu státu, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 4491/2011). K zjišťování příčinné souvislosti Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013, uvedl: „Je běžné, že se kauzálního děje účastní více skutečností, které vedou ke vzniku škody. Mezi takovými skutečnostmi je však třeba identifikovat právně relevantní příčinu vzniku škody. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu. Musí jít o skutečnosti podstatné, bez nichž by ke vzniku škody nedošlo. Pro existenci kausálního nexu je nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. To znamená, aby prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta případně příčinu další. K přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje.“
22. V posuzované věci spatřuje žalobkyně svou škodu v tom, že nemohla realizovat zisk z prodeje tzv. tabákové směsi (dýmkového/lulkového tabáku), kterou by bývala dovezla do České republiky v době od srpna 2000 do konce července 2001. Jako příčinu vzniku této škody označila žalobkyně několik rozhodnutí, a to rozhodnutí Inspektorátu celní a finanční stráže ze srpna 2000, jimiž bylo žalobkyni zakázáno používat, prodávat nebo jiným způsobem nakládat s tabákovou směsí, kterou žalobkyně do České republiky dovezla. V souvislosti s dovozem uvedené tabákové směsi byla rozhodnutími Celního úřadu Praha V v květnu 2001 uložena pokuta v celkové výši 4 000 000 Kč, která byla snížena k odvolání žalobkyně rozhodnutími ze dne 1. 8. 2001 na částku 2 500 000 Kč. Tato rozhodnutí byla zrušena v přezkumu mimo odvolací řízení rozhodnutími Generálního ředitelství cel ze dne 31. 3. 2003 a rozhodnutím ministra financí ze dne 7. 8. 2003. Žalobkyni byly zároveň Celním úřadem Praha V vystaveny v říjnu 2001 dodatečné platební výměry, kterými jí byl vyměřen celní dluh. Platební výměry byly zrušeny v přezkumném řízení Celním ředitelstvím Praha pravomocně ke dni 28. 8. 2002. Ministr financí shledal pochybení na straně celních orgánů v tom, že chybně klasifikovaly dovezenou tabákovou směs jako cigaretový tabák. Ten byl přitom zatížen výrazně vyšší spotřební daní (855 Kč/kg) než tabák dýmkový/lulkový (44 Kč/kg), a to až do 1. 8. 2001, kdy byla zákonem č. 141/2001 Sb. sazba spotřební daně u tabáku sjednocena na 440 Kč/kg.
23. Žalobkyně tvrdí, že se v důsledku uvedených rozhodnutí a toho, že řízení o opravných prostředcích uplatněných žalobkyní trvala příliš dlouho, rozhodla nepokračovat v dovozu tabákové směsi, na trhu s níž měla v České republice majoritní postavení, neboť byla přesvědčena, že i ohledně další dovezené směsi by celní orgány postupovaly stejně. Podíl žalobkyně na trhu pak obsadily jiné společnosti a žalobkyni ušel zisk, který je předmětem tohoto řízení (po jeho částečném zastavení odvolacím soudem) v částce 58 925 029,40 Kč. Nadto v důsledku nerealizování zisku byla žalobkyně nucena zajistit si potřebné finanční prostředky kontokorentním úvěrem, na jehož úrocích zaplatila navíc částku 10 125 974,53 Kč.
24. Zboží, se kterým bylo v srpnu 2000 zakázáno žalobkyni nakládat, bylo jako neprodejné zničeno k žádosti žalobkyně celními orgány v prosinci 2003. Náhrada za zničené zboží byla žalobkyni žalovanou dobrovolně poskytnuta a není předmětem tohoto řízení.
25. Odvolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí o zákazu nakládat s již dovezeným zbožím nemohou být odpovědnostním titulem, neboť nebyla nikdy zrušena a navíc žalobkyně nevyužila možnosti podat proti nim opravné prostředky (§8 odst. 1 a 3 OdpŠk).
26. Uvedený závěr odvolacího soudu nemusí být z hlediska existence příčinné souvislosti přesný, neboť ze žalobních tvrzení, ani ze skutkových zjištění, není zcela zřejmé, zda žalobkyně požaduje nahradit i zisk ušlý tím, že nemohla prodat tabákovou směs, se kterou jí bylo zakázáno nakládat rozhodnutími celních orgánů ze srpna 2000. Pokud by takový nárok byl předmětem tohoto řízení, bylo by nepochybné, že nemožnost zboží prodat a realizovat tím zisk, byla zapříčiněna právě rozhodnutími celních orgánů ze srpna 2000, neboť nebýt jich (condition sine qua non), mohla žalobkyně zisk prodejem tabákové směsi realizovat. Tato eventuální nepřesnost úsudku odvolacího soudu však nemá vliv na věcnou správnost jeho rozhodnutí v situaci, kdy ve vztahu k danému nároku nejsou splněny podmínky odpovědnosti státu, jak správně odvolací soud uvedl, neboť rozhodnutí celních orgánů ze srpna 2000 nebyla nikdy pro nezákonnost zrušena nebo změněna (srov. §8 OdpŠk).
27. Je tedy třeba posoudit, co bylo příčinou ušlého zisku vzniklého žalobkyni tím, že od srpna 2000 do 31. 7. 2001 již žádnou další tabákovou směs do České republiky nedovezla.
28. Odvolací soud správně dovodil, že případné pochybení celních orgánů při klasifikaci zadržené tabákové směsi nelze hodnotit z pohledu nesprávného úředního postupu ve smyslu §13 odst. 1 věty první OdpŠk v situaci, kdy nalezlo svůj odraz v rozhodnutích celních orgánů (mimo výše uvedených rozhodnutí o zákazu dispozice s již dovezeným zbožím) o správním deliktu a v dodatečných platebních výměrech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 430/2000). Odvolací soud se proto správně zabýval otázkou, zda uvedená rozhodnutí byla příčinou škody žalobkyně. Uvedl k tomu, že daná rozhodnutí výslovně nebránila dovozu tabákové směsi, ale činila takový postup naprosto neekonomický, neboť bylo na místě logicky předpokládat, že nově dovozené zboží postihne ze strany celních orgánů stejný osud jako zboží již zajištěné. Jednání žalobkyně, pokud přestala dovážet spornou komoditu, tak bylo logickým důsledkem zmíněných rozhodnutí. Tato úvaha odvolacího soudu není v daných časových souvislostech správná.
29. Jestliže žalobkyně staví vznik své škody na tom, že nemohla dovážet tabákovou směs v období od srpna 2000 do 31. 7. 2001, je zjevné, že dodatečné platební výměry vydané až v říjnu 2001 nemohly mít na dovoz tabákové směsi žádný vliv a nemohou být proto příčinou žalobkyní tvrzené škody. Má-li být příčina nezbytnou podmínkou vzniku škody, musí vzniku škody časově předcházet. Skutečnost, která nastane až po určité události, nemůže být příčinou této události.
30. Ani s úvahou odvolacího soudu o tom, že by příčinou škody mohla být rozhodnutí o uložení pokut z května 2001, nemůže Nejvyšší soud souhlasit.
31. Na prvém místě platí, co Nevyšší soud uvedl ohledně příčinné souvislosti mezi žalobkyní tvrzenou škodou a dodatečnými platebními výměry, tedy uvedená rozhodnutí by mohla být příčinou toho, že žalobkyně nedovážela tabákovou směs jen v období od května do srpna 2001, tedy nikoli v celém žalobkyní označovaném období, a to pouze za situace, pokud by byla v právní moci, neboť nepravomocné rozhodnutí nemá žádné právní účinky (pro úplnost je třeba dodat, že rozhodnutí byla v odvolacím řízení potvrzena až dne 1. 8. 2001, tedy rovněž po skončení rozhodného období). Nejvyšší soud se však nezabýval otázkou, kdy nastaly právní účinky rozhodnutí o uložení pokut z května 2001, neboť, jak je dále vysvětleno, ani ta nemohla být příčinou žalobkyní tvrzené škody.
32. Ze skutkových zjištění zřetelně vyplývá, že po vydání zákazu nakládat s tabákovou směsí v srpnu 2000 žalobkyně ukončila dovoz tabákové směsi. Proti uvedeným rozhodnutím se nijak nebránila, což nelze vyložit jinak, než že s nimi byla srozuměna. Zástupce žalobkyně k tomu dokonce při jednání odvolacího soudu dne 23. 3. 2011 uvedl, že žalobkyně nepokračovala v dovozu předmětného zboží, neboť předpokládala, že rozhodnutí ze srpna 2000 jsou správná. Ze skutkových zjištění je sice zřejmé, že došlo k rozporu mezi celními orgány a žalobkyní ohledně klasifikace zboží, žalobkyně však náhled celních orgánů respektovala, a to až do doby, než jí byla uložena pokuta a byly jí doručeny dodatečné daňové výměry. Teprve proti nim se začala bránit. Nepokračování v dovozu tabákové směsi tak bylo zjevně zapříčiněno rozhodnutím žalobkyně v dovozu tabákové směsi nepokračovat, a právě toto rozhodnutí je tak třeba považovat za příčinu žalobkyní tvrzené škody.
33. Pro úplnost k tomu Nejvyšší soud dodává, že pokud se žalobkyně proti rozhodnutím ze srpna 2000 nijak nebránila, nelze uvažovat o tom, že by její rozhodnutí ukončit dovoz tabákové směsi bylo danými rozhodnutími vynuceno (pro opačnou situaci srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 190/2013).
34. Konečně příčinou vzniku ušlého zisku na straně žalobkyně nemohla být ani délka jednotlivých celních řízení, neboť ta sama o sobě nemohla mít na rozhodnutí žalobkyně nedovážet tabákovou směs žádný vliv v situaci, kdy se žalobkyně nebránila proti rozhodnutím ze srpna 2000, kterými jí byla zakázána dispozice s již dovezenou tabákovou směsí.
35. Předpoklad žalobkyně o tom, že by i v případě dovozu další tabákové směsi postupovaly celní orgány stejně, zůstal v rovině spekulace, když ona sama se o dovoz další tabákové směsi nepokusila a jiné subjekty ji do České republiky běžně dovážely.
36. Protože nebyly Nejvyšším soudem shledány podmínky odpovědnosti státu ve vztahu k žádnému z žalobkyní uplatněných nároků, které byly předmětem dovolacího přezkumu, je nadbytečné se zabývat námitkami žalobkyně ve vztahu k otázce promlčení jejího nároku.
37. Je tedy zřejmé, že právní posouzení příčinné souvislosti odvolacím soudem je nesprávné, a to jak ve vztahu k žalobkyní tvrzenému ušlému zisku, tak nutně i ve vztahu k úrokům z kontokorentního úvěru, neboť jeho využití bylo zapříčiněno ušlým ziskem, který byl zapříčiněn rozhodnutím žalobkyně, nikoli rozhodnutími nebo úředním postupem celních orgánů.
38. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. dále přezkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a existenci takových vad neshledal (vada žaloby zmíněná výše nemohla mít vliv na výsledek rozhodnutí v této věci).
VI. Závěr
39. Ačkoliv bylo právní posouzení příčinné souvislosti ze strany odvolacího soudu shledáno nesprávným, je jeho rozhodnutí zamítající žalobu v plném rozsahu věcně správné, neboť v dané věci chybějí podmínky odpovědnosti státu za žalobkyní tvrzenou škodu. Nejvyšší soud proto dovolání zamítl podle §243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.
40. S ohledem na výsledek dovolacího řízení je žalobkyně povinna nahradit žalované náklady tohoto řízení vzniklé v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání (srov. §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř.), jež sestávají z náhrady hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč [§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 6. 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu