ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.190.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 190/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobců a) V. H. , a b) V. H. , zastoupených JUDr. Viliamem Kováčikem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Průmyslová 1200/4a, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 320.051,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 282/2011, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2012, č. j. 51 Co 203/2012 - 72, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2012, č. j. 51 Co 203/2012 - 72, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 2. 2012, č. j. 15 C 282/2011 - 52, se v rozsahu zamítnutí žaloby do částky 300.000,- Kč s příslušenstvím a v navazujících výrocích o náhradě nákladů řízení zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení; ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále „soud prvního stupně“) ze dne 17. 2. 2012, č. j. 15 C 282/2011 - 52, kterým byla zamítnuta žaloba na náhradu škody v částce 320.051,- Kč.
Škoda měla žalobcům vzniknout v důsledku nezákonných rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a velkého senátu Nejvyššího soudu v řízení vedeném o žalobě, jíž se domáhali vyloučení jejich nemovitostí ze soupisu konkursní podstaty. Na základě těchto rozhodnutí byli nuceni složit do konkursní podstaty cenu zástavy ve výši 300.000,- Kč, aby zabránili prodeji svých nemovitostí. Dále vynaložili částku 20.051,- Kč na náklady řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, že dne 18. 1. 2002 podali žalobci žalobu na vyloučení svých nemovitostí ze soupisu konkursní podstaty úpadce P. P. Ty byly zapsány do konkursní podstaty úpadce z titulu zástavního práva zřízeného k zajištění úvěru úpadce. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 4. 2005, sp. zn. 43 Cm 9/2002, byly nemovitosti ze soupisu konkursní podstaty vyloučeny. Rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 4 Cmo 157/2005, byl rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové změněn tak, že se žaloba zamítá. Následné dovolání žalobců bylo zamítnuto rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 31 Cdo 135/2007. Ústavní soud nálezem ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09, rozsudek Nejvyššího soudu zrušil, neboť jím bylo porušeno základní právo žalobců garantované čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Na základě tohoto nálezu vydal velký senát Nejvyššího soudu dne 8. 12. 2010 nový rozsudek, č. j. 31 Cdo 3620/2010 - 178, kterým zrušil rozsudky Vrchního soudu v Praze i Krajského soudu v Hradci Králové a současně řízení o vyloučení věcí ze soupisu konkursní podstaty zastavil, neboť konkurs byl v průběhu dovolacího řízení z důvodu úmrtí úpadce zrušen.
Po právní stránce dospěl odvolací soud k závěru, že pro posouzení, zda je dán nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím ve smyslu §8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, je zásadní srovnání výsledku vyplývajícího ze zrušeného nezákonného rozhodnutí s výsledkem, jímž skončilo řízení po zrušení rozhodnutí. Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, který dovodil, že ve věci nedošlo k vydání nezákonného rozhodnutí, neboť po zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze věc nedospěla k novému meritornímu rozhodnutí pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení (úmrtí úpadce).
Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně i v tom, že vyplacení částky 300.000,- Kč na základě výzvy správce konkursní podstaty záleželo na úvaze žalobců a neplynulo z nezákonných rozhodnutí, nebyla proto dána příčinná souvislost mezi nezákonnými rozhodnutími a vzniklou škodou. Ani v případě nákladů na soudní řízení nebyly podle odvolacího soudu splněny podmínky pro vznik odpovědnosti státu za škodu.
Žalobci napadli rozsudek odvolacího soudu dovoláním. V něm rozporují závěr odvolacího soudu, podle něhož by bylo možné jejich nárok posoudit pouze, pokud by na základě zrušujícího rozhodnutí bylo vydáno nové pravomocné rozhodnutí. Podle žalobců je v jejich případě v nálezu Ústavního soudu jednoznačně deklarováno, v čem je spatřována protiústavnost rozhodnutí Vrchního soudu v Praze i velkého senátu Nejvyššího soudu.
Žalobci se neztotožňují ani se závěrem soudů nižších stupňů, že záleželo na jejich úvaze, zda správci konkursní podstaty vyplatí či nevyplatí částku 300.000,- Kč jako protihodnotu oproti zástavě předmětných nemovitostí. Správce konkursní podstaty totiž výzvu učinil na základě tehdy pravomocného (ale nesprávného) rozsudku Vrchního soudu v Praze. Nesplnění této výzvy by vystavilo žalobce dalším sankcím v podobě exekuce na jejich majetek. Proto navrhují, aby Nejvyšší soud oba rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. nemůže být dovolání podle §237 odst. 1 o. s. ř. přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Žalobci vedle nároku na náhradu škody ve výši 300.000,- Kč uplatnili další nároky se samostatnými skutkovými základy, z nichž ovšem žádný nepřevyšuje 50.000,- Kč. Proto Nejvyšší soud dovolání ohledně těchto nároků odmítl podle §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v tomto rozsudku jsou dostupná na www.nsoud.cz).
Dovolání ohledně nároku na náhradu škody ve výši 300.000,- Kč je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť se odvolací soud v napadeném rozsudku odchýlil od judikatury dovolacího soudu.
Podle §8 odst. 1 OdpŠk lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.
K otázce, zda je nezbytným předpokladem zjištění nezákonného rozhodnutí ve smyslu §8 OdpŠk, aby bylo po jeho zrušení vydáno nové rozhodnutí ve věci, se Nejvyšší soud již vyjádřil.
V rozsudku ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4379/2007, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že „[p]odmínka zrušení rozhodnutí pro nezákonnost je zásadně splněna bez ohledu na výsledek dalšího řízení, jestliže důvodem zrušení nebo změny byla nezákonnost předmětného rozhodnutí“. Stejný názor vyslovil Nejvyšší soud v rozsudcích ze dne 8. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1110/2010 a sp. zn. 28 Cdo 3742/2010, a ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2013. Nezákonné rozhodnutí ve smyslu §8 OdpŠk je pravomocné (případně bez ohledu na právní moc vykonatelné) rozhodnutí, které bylo zrušeno nebo změněno příslušným orgánem pro nezákonnost (blíže srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2013). V posuzovaném případě byly požadované podmínky splněny. Rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 31 Cdo 135/2007, byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09. Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl zrušen rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 31 Cdo 3620/2010, pro rozpor se závazným právním názorem Ústavního soudu vysloveným ve výše uvedeném nálezu ze dne 7. 9. 2010. Z nálezu Ústavního soudu plyne, že nezákonnost rozhodnutí obecných soudů spočívala v tom, že neposkytly ochranu vlastnickému právu žalobců (viz zejm. odst. 29). Podmínka vydání nového meritorního rozhodnutí ve věci není §8 OdpŠk vyžadována a neplyne ani z výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu. Lze tedy uzavřít, že ve věci bylo vydáno nezákonné rozhodnutí a jedna z podmínek vzniku odpovědnosti státu byla splněna.
V některých případech je podle výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu třeba zohlednit konečný výsledek řízení, a to především tam, kde škodu představuje přímo uložená povinnost (například uložení pokuty či odnětí věci). Jde o situace, kdy se zrušené rozhodnutí přes jeho nezákonnost ve výsledku ukáže být po věcné stránce správným – pokud bylo takové rozhodnutí zrušeno, ale jeho výrok byl totožný s výrokem konečného rozhodnutí ve věci. Například ve věci rozhodnuté rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 25 Cdo 917/2007, bylo nejprve rozhodnutí městského úřadu o odebrání týraných zvířat zrušeno jako nezákonné z důvodu nedostatečného odůvodnění, nezahájeného správního řízení a nepříslušnosti městského úřadu. Již věcně i místně příslušným úřadem pak bylo opět rozhodnuto o odebrání zvířat. V takovém případě pak žalobci nemohla vzniknout škoda spočívající ve snížení jeho majetkového stavu o hodnotu těchto zvířat, neboť jejich odebrání bylo posléze příslušným úřadem legalizováno (dále srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3742/2010). O takovou situace se v nyní posuzované věci nejedná. Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ani velkého senátu Nejvyššího soudu takto „legalizována“ nikterak nebyla, naopak Ústavní soud shledal nezákonnost obou rozhodnutí nikoli v procesních pochybeních, ale v tom, že jimi nebyla poskytnuta ochrana vlastnického práva žalobců; jinými slovy žalobě na vyloučení nemovitostí mělo být vyhověno.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že otázka dalšího vývoje řízení může být relevantní pro zjišťování vzniku škody, eventuálně příčinné souvislosti, zpravidla nikoli již z hlediska existence nezákonného rozhodnutí. Byť se tedy může ukázat nezákonné rozhodnutí v dalším řízení jako věcně správné, na jeho nezákonnosti ve smyslu §8 OdpŠk to nic nemění – například zmíněné rozhodnutí nepříslušného městského úřadu zůstává z pohledu §8 OdpŠk nezákonným. Novým rozhodnutím, v němž se již příslušný úřad s původním rozhodnutím po věcné stránce ztotožnil, došlo k „legalizaci“ následku tohoto rozhodnutí (odebrání zvířat), nikoli rozhodnutí jako takového, a mezi tvrzenou škodou a nezákonností daného rozhodnutí nemůže být proto dán poměr příčiny a následku.
Odvolací soud dále dovodil, že vyplacení částky 300.000,- Kč do konkursní podstaty úpadce bylo čistě osobní rozhodnutí žalobců a neplynulo z nezákonných rozsudků Vrchního soudu v Praze a velkého senátu Nejvyššího soudu. Žalobci namítají, že je správce konkursní podstaty vyzval k plnění na základě nezákonného, ale tehdy pravomocného, rozsudku Vrchního soudu v Praze. Pokud se tedy nechtěli vystavit riziku exekuce, museli plnit.
Otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli právní. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2300/2011, nebo ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3082/2012).
Podstata námitky žalobců spočívá v přesvědčení, že odvolací soud pochybil, když – namísto nezákonného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze – spatřoval příčinu vzniku škody v počínání žalobců, kteří správci konkursní podstaty částku 300.000,- Kč vydali. Jedná se tak o námitku chybného posouzení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být existence příčinné souvislosti zjišťována, tedy otázku právní.
Je běžné, že se kauzálního děje účastní více skutečností, které vedou ke vzniku škody. Mezi takovými skutečnostmi je však třeba identifikovat právně relevantní příčinu vzniku škody. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu. Musí jít o skutečnosti podstatné, bez nichž by ke vzniku škody nedošlo. Pro existenci kausálního nexu je nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. To znamená, aby prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta případně příčinu další. K přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje.
Podle teorie adekvátní příčinné souvislosti je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny ( condition sine qua non ) – srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, uveřejněný pod č. 177/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a v něm označené odkazy na literaturu k teorii adekvátní příčinné souvislosti. Ústavní soud v uvedeném nálezu ve vztahu k teorii adekvátnosti příčinné souvislosti rozvedl, že „[v] řadě vzájemně souvisejících příčin nejsou všechny příčiny stejně významné. Základní obsahovou náležitostí odůvodnění rozhodnutí o příčinné souvislosti tak musí být úvaha o kritériích, kterými se odlišují právně podstatné příčiny od příčin právně nepodstatných, a aplikace těchto kritérií na konkrétní případ.“ Viz také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013.
Při aplikaci uvedených obecných východisek na projednávanou věc je třeba v prvé řadě odmítnout závěr obou soudů nižších stupňů, že vyplacení částky 300.000,- Kč správci konkursní podstaty záviselo na úvaze žalobců, a bylo tak v zásadě jejich svobodným rozhodnutím. Nemovitost žalobců byla podle §27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, zapsána do konkursní podstaty úpadce z titulu zástavního práva zřízeného k zajištění úvěru úpadce. Pokud se chtěli žalobci zpeněžení své nemovitosti vyhnout, neměli jinou možnost než předmětnou částku vyplatit. Soudy nižších stupňů přehlédly, že vyplacení peněz správci konkursní podstaty bylo pouze nutným důsledkem toho, že rozhodnutími Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu nebyla žalobcům poskytnuta ochrana, která jim poskytnuta být měla (viz zejména odst. 29 nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09; dostupný na nalus.usoud.cz). Kdyby totiž bylo jejich žalobě na vyloučení nemovitostí ze soupisu konkursní podstaty těmito rozhodnutími vyhověno, správce konkursní podstaty by po nich nemohl požadovat vyplacení částky 300.000,- Kč a škoda by jim nevznikla. Proto je nutno uzavřít, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, neboť spatřoval příčinu škody v jednání žalobců a nezabýval se existencí příčinné souvislosti mezi vznikem škody a nezákonnými rozhodnutími Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, v nichž spatřují příčinu vzniklé škody žalobci.
Vzhledem k tomu, že neobstál ani jeden ze dvou důvodů, na nichž založil odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku, Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v jakém bylo dovolání shledáno přípustným, zrušil (§243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.), a to včetně navazujícího výroku o náhradě nákladů řízení (§242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Protože je na totožných důvodech založeno i rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v odpovídajícím rozsahu i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 29. dubna 2014
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu