ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.4780.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 4780/2017-457
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce M. M. , zastoupeného Mgr. Vladimírem Štěpánkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, třída Míru 70, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 107/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2017, č. j. 13 Co 66/2017-516, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 12. 2016, č. j. 26 C 107/2014-375, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 12. 2016, č. j. 26 C 107/2014-375, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2017, č. j. 13 Co 66/2017-516, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se na žalované domáhal zaplacení částky 653 481 659 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, jež mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu v rámci konkurzního řízení vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 46 K 4/2000 na majetek společnosti RASTRA AG-CZ, a.s. (dále též „úpadce“). Žalobce dále namítal nesprávný úřední postup orgánů činných v trestním řízení vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 78/2006.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6. 12. 2016, č. j. 26 C 107/2014-375, zamítl žalobu na zaplacení částky 653 481 659 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. 6. 2017, č. j. 13 Co 66/2017-516, rozhodl, že JUDr. Šárka Henzlová, soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 2, není vyloučena z projednávání a rozhodnutí v této věci (výrok I rozsudku odvolacího soudu), rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Žalobce podal dovolání jak proti rozhodnutí soudu odvolacího, tak i proti rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž v úvodu dovolání uvedl, že jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř., když napadená rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která:
1) „v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, to je vznik rozsáhlého korupčního spolčení k legalizaci ‚korupčního zneužití Krajského soudu v Hradci Králové organizovaným zločinem‘ v konkurzním řízení č. j. 46 K 4/2000 úpadce RASTRA AG-CZ a. s. a
2) má být dovolacím soudem posouzena jinak, to je právní otázka zákonnosti (a ukončení) legalizace výnosů z trestné činnosti, které jsou ekvivalentem nesporné defraudace podniku úpadce RASTRA AG-CZ a.s.“.
Dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podat nelze, neboť není dána funkční příslušnost soudu k projednání takového dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a proto Nejvyšší soud řízení o dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně zastavil.
Co se týká dovolání směřujícímu proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 21. 6. 2017, č. j. 13 Co 66/2017-516, Nejvyšší soud dovolání odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř.
Výše citované body 1) a 2) dovolání nepředstavují formulaci právní otázky. Námitky žalobce obsažené dále v dovolání (jež čítá 250 stran textu) jsou značně nekoncentrované, přičemž převážnou část dovolání představuje polemika se závěry a postupy soudů v celé řadě jiných řízení a následné osočování soudů všech stupňů soustavy a jiných státních orgánů z účasti na jednání „justiční mafie“. Podání je psáno způsobem obsáhlým, leč o to obtížněji srozumitelným, kdy bez zjevné systematiky dochází k rozčlenění textu do víceúrovňových seznamů s odrážkami (či číslováním), přičemž převážně není zřejmé, kde končí jeden argument a začíná jiný. Celé podání je propleteno desítkami odkazů a citací rozhodnutí Ústavního soudu, Nejvyššího soudu, ale též soudů nižších článků soudní soustavy, z nichž žalobce vyvozuje závěry právní, ale též skutkové. Dovolání neudržuje nosné myšlenky (jádro), a tak vedle sebe kupí různé obecně přijímané postuláty, konkrétní právní závěry, vlastní tvrzení a dedukce. Uvedené námitky se míjí s tím, co bylo podstatou napadeného rozhodnutí.
Z obsahového hlediska (§41 odst. 2 o. s. ř.) tak z dovolání nelze dovodit srozumitelnou právní otázku, která zatím neměla být v praxi dovolacího soudu vyřešena, ani v jaké otázce a od jaké judikatury se má dovolací soud odchýlit. Na straně 121 a následující se žalobce bez jakýchkoli souvislostí věnuje problematice rozsahu korupce v rámci České advokátní komory a některých soudů. Dále na straně 223 a následující vysvětluje, opět mimo kontext, „neomarxistický výklad vlastnických práv“. Pouze zlomek obsahu dovolání se podstaty věci dotýká, žalobce však v této souvislosti neformuluje žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení mělo ve smyslu §237 o. s. ř. napadené rozhodnutí záviset, a krom zřejmého nesouhlasu s rozhodnutím jako takovým neobsahuje dovolání ani žádný výklad toho, v čem má podle žalobce spočívat nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem. Z hlediska podstatných námitek, které by mohly být způsobilé založit přípustnost dovolání, tak dovolání ve smyslu §241 odst. 2 a 3 o. s. ř. neobsahuje ani vymezení důvodu dovolání, ani v čem žalobce spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
K uvedenému lze dodat, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a o. s. ř. ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup“.
Žalobce (na straně 52 a následující) uplatňuje „výhradu vyloučení některých soudců Nejvyššího soudu“ dále vyjmenovaných (jde o 30 soudců občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu). S ohledem na způsob, jakým je tato „výhrada“ formulována, jakož i s ohledem na to, že jediným (byť obtížně) srozumitelným důvodem, pro který žalobce namítá podjatost vyjmenovaných soudců, je jejich postup v jiných řízeních (srov. §14 odst. 4 o. s. ř.), Nejvyšší soud považuje vznesenou námitku podjatosti za zjevné zneužití tohoto procesního institutu; proto k této námitce nepřihlížel (§2 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání nemohou založit ani namítané vady řízení, neboť podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. smí dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, rovněž neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 10. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu