ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.4888.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 4888/2017-296
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně Haly Kunratice s. r. o. , se sídlem v Praze 4, Libušská 190/100, identifikační číslo osoby 053 81 665, zastoupené JUDr. Radomilem Ondruchem, advokátem se sídlem v Praze 2, Šafaříkova 371/22, proti žalovanému hlavnímu městu Praha , se sídlem v Praze 2, Mariánské nám. 2, zastoupenému Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem Advokátní kanceláře Jansta, Kostka spol. s r. o., se sídlem v Praze 1, Těšnov 1, za účasti AHI Oscar s. r. o. , se sídlem v Praze 4, Pramenná 3, identifikační číslo osoby 278 92 671, vedlejšího účastníka na straně žalovaného, zastoupeného JUDr. Ondřejem Čechem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 705/16, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 24 C 284/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. května 2017, č. j. 22 Co 432/2015-265, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. září 2015, č. j. 24 C 284/2014-126, ve znění usnesení ze dne 15. října 2015, č. j. 24 C 284/2014-146, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí skladových hal č. 7 a č. 8 na označených pozemcích, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
2. Soud prvního stupně se v řízení jako předběžnou zabýval otázkou platnosti dvou kupních smluv, od nichž žalobkyně odvozovala své vlastnické právo, a to z hlediska určitosti vymezení předmětu převodu. V kupní smlouvě (uzavřené dne 25. ledna 1994 mezi prodávající REGULA Praha, a. s. a kupující ELEKTROTECHNIKA s. r. o.) byl předmět převodu vymezen následovně: „Prodávající je vlastníkem ocelové haly o rozměrech 2 200 m2, postavené na pozemku, který není ve vlastnictví prodávajícího. Prodávající je dále vlastníkem naftového vysokozdvižného vozíku“ V kupní smlouvě (uzavřené dne 14. října 1994 mezi prodávajícím CHIRONAX a. s. a kupující ELEKTROTECHNIKA s. r. o.) byl předmět převodu vymezen takto: „Prodávající je na základě privatizačního projektu st. p. CHIRANA OTS č. 1650 výhradním vlastníkem montované haly, objekt C 7, stojící ve skladovém areálu a. s. Elektromontážní závody Praha.“
3. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že „vzhledem k tomu, že předmětné stavby nejsou označeny pozemkem, na kterém jsou postaveny, jakož i vzhledem ke skutečnosti, že v původním skladovém areálu Elektromontážních závodů Praha bylo několik obdobných staveb, aniž by bylo zřejmé jejich číselné označení, má soud za to, že předmět koupě nebyl nezaměnitelným způsobem individualizován a tedy že nebyl vymezen dostatečně určitě. Z tohoto důvodu soud uvedené smlouvy posoudil jako absolutně neplatné podle §37 odst. 1 obč. zák.“ Prvoinstanční soud se dále zabýval tím, zda v daném případě mohlo dojít k nabytí vlastnického práva žalobkyní vydržením, přičemž dospěl (s podrobným odůvodněním) k negativní odpovědi.
4. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. února 2016, č. j. 22 Co 432/2005-191, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že: „žalobkyně je vlastníkem a) skladové haly č. 8 na pozemku v kat. území K., obec P., b) skladové haly č. 7 na pozemku v kat. území K., obec P.“ , a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
5. K dovolání žalovaného Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) rozsudkem ze dne 21. února 2017, sp. zn. 30 Cdo 3302/2016, shora označený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
6. Nejvyšší soud v uvedeném rozsudku mj. vyložil:
7. „Pokud jde o vymezení předmětu převodu ve shora prvně označené kupní smlouvě ze dne 25. ledna 1994, pak ve smlouvě užitá formulace – ‚Prodávající je vlastníkem ocelové haly o rozměrech 2 200 m2, postavené na pozemku, který není ve vlastnictví prodávajícího‘ – ani při využití výkladových pomůcek ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák. nedává subjektu intepretace tohoto právního úkonu odpověď na určité vymezení převáděné haly. Nelze totiž z takto zvolené formulace písemného právního úkonu (smlouvy) identifikovat, která konkrétní hala v dané obci či její části se skutečně měla stát předmětem převodu; okolnost, že účastníkům smlouvy fakticky bylo známa informace, o jakou halu se vlastně jedná, zde není právně relevantní, neboť byl-li v řízení soudem prvního stupně učiněn názor, že v daném případě jde o nemovitost (byť neevidovanou v katastru nemovitostí), přičemž odvolací soud jiný závěr podepřený předmětným zjištěním neučinil, bylo zapotřebí dodržet písemnou formu právního úkonu, v němž bylo nezbytné nezaměnitelným způsobem označit předmět převodu, což v daném případě splněno nebylo. V tomto směru tedy rozsudek odvolacího soudu nelze považovat za správný.
8. V případě druhé shora označené kupní smlouvy ze dne 14. října 1994 byl předmět převodu označen (ještě jednou z této smlouvy citováno) s formulací, že ‚Prodávající je na základě privatizačního projektu st. p. CHIRANA OTS č. 1650 výhradním vlastníkem montované haly, objekt C 7, stojící ve skladovém areálu a. s. Elektromontážní závody Praha.‘ I v tomto případě odvolací soud dospěl k závěru, že tento předmět převodu je vymezen určitě, ačkoliv vycházel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, a tedy mj. i z dílčího (a pro rozhodnutí v řešení této otázky zásadně významného) zjištění, že ‚v původním skladovém areálu Elektromontážních závodů Praha bylo několik obdobných staveb, aniž by bylo zřejmé jejich číselné označení‘, což pochopitelně jde na vrub určitosti tohoto právního úkonu. Poněvadž odvolací soud se s posledně citovaným zjištěním soudu prvního stupně nijak nevypořádal, ač z něj – vycházeje z odůvodnění rozsudku – implicite vycházel, je nasnadě, že ani v řešení této otázky rozhodnutí odvolací soudu nemůže obstát.
9. Z vyložených důvodů proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušit a věc mu vrátit podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. Dovolací soud přitom nemohl sám změnit rozsudek odvolacího soudu, neboť závěr odvolacího soudu ohledně určitosti vymezení převodu kupní smlouvy ze dne 14. října 1994 pominul zmíněné skutkové zjištění soudu prvního stupně, takže je nyní na odvolacím soudu, aby v dalším řízení k uvedenému zjištění přihlédl, případně zopakoval dokazování a v tomto směru učinil nová skutková zjištění, a dále i z toho důvodu, že pro případ neplatnosti posledně uvedené kupní smlouvy, je zde ještě k řešení otázka nabytí vlastnického práva žalobkyní k předmětným halám originárním způsobem – vydržením, jíž se v dané procesní fázi dovolací soud zabývat nemůže.“
10. Odvolací soud poté rozsudkem ze dne 16. května 2017, č. j. 22 Co 432/2015-265, na základě odvolání žalobkyně, rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) podle §219 o. s. ř. potvrdil, a rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení.
11. Odvolací soud s ohledem na předchozí kasační rozsudek Nejvyššího soudu a ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že posuzované převodní smlouvy z roku 1994 jsou absolutně neplatnými právními úkony podle §37 odst. 1 obč. zák.
12. Odvolací soud neshledal právně relevantními námitky žalobkyně týkající se možnosti konvalidace předmětných neplatných právních úkonů, vydržení vlastnického práva ani možnosti aplikace §10 odst. 2 o. z. pro dobré uspořádání práv a povinností.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které není – jak bude vyloženo níže – podle §237 o. s. ř., s přihlédnutím k §3028 odst. 2 o. z., přípustné.
14. K dovolací argumentaci žalobkyně (k uplatněnému dovolacímu důvodu a k vymezeným předpokladům přípustnosti dovolání) Nejvyšší soud uvádí následující:
15. K otázce, „že se odvolací soud odchýlil od stanoviska Nejvyššího soudu ČR v této věci (zjevně míněno shora označeného kasačního rozhodnutí dovolacího soudu) , když nesprávně vyložil jeho právní názor o neurčitosti ve vztahu na to, zda jde o stavbu zapisovanou do katastru nemovitostí a sledem posuzování charakteru staveb a interpretace právních úkonu stran.“
16. Z dovoláním napadeného (písemného vyhotovení) rozsudku vyplývá, že odvolací soud respektoval právní závěry dovolacího soudu, jak byly vyloženy v jím vydaném kasačním rozsudku. Jestliže odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění, která učinil již soud prvního stupně, pak odvolacím soudem přijaté závěry mají oporu ve skutkových zjištěních (které v dovolacím řízení nelze nijak revidovat) a jsou i v intencích, které dovolací soud shora vyložil stran výkladu předmětných převodních smluv (viz též nyní body č. 7 a 8).
17. K dovolací argumentaci, že: „V druhém případě přípustnosti má být dovolacím soudem vyřešena právní otázka určitosti kupních smluv posouzena jinak než dosud, a to ve vztahu k rozdílné povaze nemovitostí zapisovaných či nezapisovaných do katastru nemovitostí a hledisku posuzování určitosti s ohledem na §1726 obč. zák.“
18. Nejvyšší soud neshledává žádný důvod ke změně své judikatury, z níž vycházel při rozhodování o předchozím dovolání a kterou vyložil ve svém shora označeném kasačním rozsudku. Výklad předmětných právních úkonů se přirozeně upínal v rámci právní reglementace dosavadní (civilní) úpravy, takže argumentace dovolatelky odkazující na §1726 o. z. je zde zcela nepřípadná.
19. K dovolací argumentaci, že: „Ve třetím případě přípustnosti jde o tzv. otázku, která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena, a to o otázku tzv. konvalidace právních úkonů po účinnosti zákona č. 89/2012 Sb.“
20. Odvolací soud v nyní dovoláním napadeném rozsudku mj. vyložil, že: „Podle §3028 odst. 1 o. z. se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé až od nabytí jeho účinnosti. Samotná platnost právních jednání (úkonů) učiněných do 31. 12. 2013 na základě nichž mělo v posuzovaném případě dojít k převodu vlastnického práva na žalobkyni, se pak výslovně i podle §3028 odst. 2 o. z. posuzuje podle dosavadní právní úpravy.“
21. Nejenže dovolatelka pomíjí právě shora vyložený právně kvalifikační závěr odvolacího soudu, ale zcela přehlíží, že nezbytnost posuzovaní platnosti předmětných převodních smluv podle dosavadní (civilní) právní úpravy (podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění) se podává již z výše označeného kasačního rozsudku dovolacího soudu. Pouhé konstatování, že by podle přesvědčení dovolatelky měla být řešena otázka případné aplikace §1726 o. z. v poměrech této věci, neboť tato právní otázka dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena, přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. v tomto případě nezakládá.
22. K dovolací argumentaci, že: „Ve čtvrtém případě přípustnosti jde o otázku vydržení, posuzovaného z hlediska tzv. poctivé držby a omluvitelného omylu. I tato otázka nebyla dosud dovolacím soudem nově řešena ve vztahu k poctivé držbě nebo se zde odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe při výkladu vydržení s ohledem na posuzování tzv. omluvitelného omylu.“
23. Dobrá víra je psychický stav držitele – dobrověrný držitel se domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Držitel není „vzhledem ke všem okolnostem“ v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je třeba hodnotit objektivně, nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv; to se týká i právních předchůdců (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. června 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04, obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99; všechna zde označená rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz , zatímco rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nsoud.cz )
24. V rozsudku ze dne 10. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001, Nejvyšší soud uvedl, že: „oprávněná držba se zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit, že jde o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv ‚se zřetelem ke všem okolnostem‘, a proto nemůže být držitelem oprávněným. Omluvitelným omylem může být výjimečně i omyl právní. Právní omyl spočívá v neznalosti anebo v neúplné znalosti obecně závazných právních předpisů a z toho vyplývajícího nesprávného posouzení právních důsledků právních skutečností. Platný občanský zákoník, na rozdíl od obecného občanského zákoníku z roku 1811, nedeklaruje zásadu, že neznalost zákona neomlouvá, ani nestanoví pro oprávněného držitele výjimky z této zásady, pokud jde o omluvitelný omyl. I když zásada, že neznalost zákona neomlouvá, nadále platí, mohou se výjimečně vyskytnout případy, kdy držitel bude ‚se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře‘ i v případě, že jeho přesvědčení bude vycházet z právního omylu (např. v případě objektivně nejasného znění zákona).“
25. Dobrá víra zaniká ve chvíli, kdy se držitel od kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozví o skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2003, sp. zn. 22 Cdo 145/2003, nebo ze dne 16. října 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006). Není tedy rozhodné, zda vlastník, případně jiná osoba informující držitele o skutečném vlastnictví, svá tvrzení doloží. Postačí, že jeho ingerence je způsobilá vyvolat u držitele pochybnosti o oprávněnosti držby (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2006, sp. zn. 22 Cdo 1659/2005). K zániku dobré víry není tudíž ani nezbytné, aby vlastník proti držiteli podal žalobu, a pokud ji podá, není nezbytné, aby v řízení řádně pokračoval (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2012, sp. zn. 22 Cdo 1406/2010).
26. Dobrá víra držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 1997 sp. zn. 2 Cdon 1178/96). Oprávněná držba se nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus), tedy jde o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, nebo ze dne 19. října 2005, sp. zn. 22 Cdo 1966/2005).
27. V usnesení ze dne 3. června 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04, Ústavní soud vyložil, že: „pokud se někdo chopí držby nemovitosti na základě neurčité smlouvy, nemůže být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem věci. Je tomu tak proto, že právní úkon musí být určitý (§37 odst. 1 občanského zákoníku); pokud smlouva tomuto požadavku nevyhoví, musejí účastníci předpokládat, že nevyvolá zamýšlené právní důsledky, neboť jestliže je písemná smlouva o převodu nemovitostí objektivně neurčitá, je neplatná podle §37 občanského zákoníku i v případě, že účastníkům bylo zřejmé, které nemovitosti jsou předmětem převodu. Držba, které se nabyvatel na základě takové smlouvy ujme, není oprávněná a nemůže vést k vydržení věci, a to ani v případě, že držitel je přesvědčen, že věc mu patří“ . S těmito právními závěry se posléze ztotožnil i dovolací soud (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2009, sp. zn. 28 Cdo 1347/2009, nebo ze dne 29. dubna 2015, sp. zn. 22 Cdo 826/2013, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2015, sp. zn. 22 Cdo 5372/2014).
28. Z uvedeného je zřejmé, že předmětná právní otázka byla již v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena a odvolací soud v napadeném rozhodnutí se od této judikatury nijak neodchýlil.
29. K dovolací argumentaci, že: „V pátém případu přípustnosti jde o otázku, která dosud nebyla za účinnosti zák. č. 89/2012 Sb. řešena, a to otázku tzv. dobrého uspořádání právních poměrů.“
30. Dovolatelka má za to, že v daném případě měl odvolací soud správně přistoupit k aplikaci §10 odst. 2 o. z., jež zakládá soudu – nejsou-li naplněny podmínky pro postup ve smyslu prvního odstavce téhož paragrafu – aby byl právní případ posouzen podle principů spravedlnosti a zásad, na nichž spočívá tento zákon tak, aby se dospělo se zřetelem k zvyklostem soukromého života a s přihlédnutím k stavu právní nauky i ustálené rozhodovací praxi k dobrému uspořádání práv a povinností.
31. K otázce nemožnosti postupovat ve smyslu §10 odst. 2 o. z. odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku uvedl, že: „Argument žalobkyně, že se žalovaná k vlastnictví sporných hal nijak nehlásí, pak nemůže být z hlediska rozhodování o určení vlastnického práva relevantní, neboť naléhavý právní zájem žalobkyně na podané žalobě se odvíjí od doposud neskončeného správního řízení o odstranění stavby, v němž bude stavební úřad pokračovat právě podle výsledku rozhodnutí o této žalobě na určení vlastnictví. Problém naznačený žalobkyní pak nelze podle odvolacího soudu překlenout ani poukazem na potřebu dobrého uspořádání vztahů (§10 odst. 2 o. z.), když soud zcela jistě nemůže bez zákonného podkladu založit vlastnické právo někomu, kdo vlastníkem není, jen na základě potřeby dobrého uspořádání vztahů mezi účastníky.“
32. K tomu nutno uvést, že právní otázka aplikace ustanovení části první hlavy I o. z. byla již Nejvyšším soudem vyřešena, a to konkrétně rozsudkem ze dne 16. června 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2016. V tomto rozhodnutí dovolací soud vyložil, že přechodné ustanovení §3030 o. z. (stanovící, že „I na práva a povinnosti, která se posuzují podle dosavadních právních předpisů, se použijí ustanovení části první hlavy I.“ ) nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení §1 až 14 zákona č. 89/2012 Sb. na dříve (do 31. prosince 2013) vzniklé právní vztahy (poměry). Z toho plyne, že otázka aplikace §10 odst. 2 o. z. zde nepřicházela v úvahu.
33. Ze všech vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
34. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 6. 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu