ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.5121.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 5121/2016-99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka v právní věci žalobců a) T. A., narozeného XY, bytem v XY, a b) T. S. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem, se sídlem v Praze 3, Baranova 1026/33, proti žalované České republice – Ministerstvu zahraničních věcí, se sídlem v Praze 1, Loretánské náměstí 101/5, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným rozhodnutím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 68/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2016, č. j. 19 Co 139/2016-70, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2016, č. j. 19 Co 139/2016-70, se ve vztahu k žalobci a) zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalobkyně b) se odmítá.
III. Žalobkyně b) je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Předmětem sporu byla újma, která měla žalobcům vzniknout v důsledku rozhodnutí žalované o neudělení víza žalobci a), které bylo následně zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2013, č. j. 3 A 46/2011-26. Žalobci tvrdili, že citovaným rozhodnutím bylo zasaženo do jejich práv nebýt diskriminováni, do práva na ochranu lidské důstojnosti, na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, jakož i do práva žalobce a) na udělení krátkodobého víza. Následkem zmíněného rozhodnutí došlo k nucenému odloučení žalobců jako manželů, neboť byli neprávem podezírání z účelového uzavření svého sňatku. Žalobci se proto žalobou domáhali konstatování, že rozhodnutím ze dne 28. 2. 2011 ve věci žádosti žalobce a) o udělení víza č. TUNI201011150002 došlo k zásahu do práva žalobce a) a žalobkyně b) nebýt diskriminováni, zaručeného v článku 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“), do práva na ochranu lidské důstojnosti a na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života zaručeného v článku 10 Listiny, jakož i do práva na udělení krátkodobého víza zaručeného v §15a a v §20 zákona o pobytu cizinců na území České republiky, a aby žalované byla uložena povinnost zaplatit každému ze žalobců částku 260 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 12. 6. 2014.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále též jako „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 15. 1. 2016, č. j. 25 C 68/2014-40, rozhodl, že žaloba, aby soud konstatoval, že rozhodnutím ze dne 28. 2. 2011 ve věci žádosti žalobce a) o udělení víza č. TUNI201011150002 došlo k zásahu do práva žalobce a) a žalobkyně b) nebýt diskriminován, zaručeného v článku 3 odst. 1 Listiny, do práva na ochranu lidské důstojnosti a na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, zaručeného v čl. 10 Listiny, jakož i do práva na udělení krátkodobého víza, zaručeného v §15a a §20 zákona o pobytu cizinců na území České republiky, a aby žalované byla uložena povinnosti zaplatit každému ze žalobců částku 260 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 12. 6. 2014 do zaplacení, se zamítá. Dále rozhodl, že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce žalované.
3. Soud prvního stupně konstatoval, že je-li nárok žalobců odvozován od nezákonného rozhodnutí, pak takový nárok svědčí dle §7 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“), pouze účastníkům (případně též opomenutým účastníkům) předmětného řízení. Nutno konstatovat, že účastníkem řízení o udělení krátkodobého víza byl pouze žalobce a) coby žadatel, nikoli však žalobkyně b) jako jeho manželka. Předmětné rozhodnutí nijak nezakládá, nemění ani neruší či autoritativně nedeklaruje jakákoli práva či povinnost žalobkyně b), která ostatně právě proto nebyla účastnicí správního řízení. Pokud žalobkyně b) pociťuje úkorně způsob, jakým bylo naloženo se žádostí jejího manžela, je nutno konstatovat, že újmu vzniklou z předmětného rozhodnutí lze nehradit pouze jemu jako účastníkovi řízení a tvrzená újma samotné žalobkyně b) je odvozována od újmy jejího manžela (věc se jí dotýká jako manželky neúspěšného žadatele).
4. Ve vztahu k žalobci a) pak soud prvního stupně uvedl, že se v dané věci uplatní judikatura Nejvyššího soudu, rozsudek ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 593/2003, kde Nejvyšší soud dospěl k závěru, že bylo-li sice rozhodnutí správního orgánu zrušeno, avšak předmětné řízení poté dále pokračuje, nelze zrušené rozhodnutí považovat za nezákonné ve smyslu §8 odst. 1 a 3 OdpŠk. Tento závěr je judikaturou přijímán dle soudu prvního stupně již konstantně a byl aprobován též v judikatuře Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 3331/12, nebo ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. III ÚS 1504/13). Z odůvodnění posledně citovaného rozhodnutí pak vyplývá též potřeba zkoumat, zda v konkrétním případě původně vydané rozhodnutí mohlo samostatně způsobit v nemajetkové sféře účastníka nějakou újmu.
5. Soud prvního stupně uvedl, že v daných souvislostech je třeba konstatovat, že předmětné rozhodnutí Ministerstva zahraničních věcí trpělo, jak je deklarováno v rušícím rozsudku správního soudu, tou podstatnou vadou, že se nevypořádalo s konkrétně uplatněnou námitkou žalobce, proto bylo následně toto rozhodnutí správním soudem zrušeno (podstatná námitka žalobce spočívala v tom, že žalobci byla předána pouze část prvostupňového rozhodnutí a ten se tak nemohl seznámit s jeho důvody). Újma vznikající z takto vadného rozhodnutí pak zjevně spočívá především v tom, že předmětné správní řízení se prodloužilo o dobu soudního řízení správního a o další dobu potřebnou k novému rozhodnutí, jímž pak je řízení skončeno. V daných souvislostech je pak důsledkem takto vadného rozhodnutí též to, že po celou tuto dobu (resp. do 16. 5. 2011, kdy žalobce získal vízum na základě jiné své žádosti) žalobce neměl požadované vízum a nemohl proto přicestovat do České republiky. Právě popsané následky však je zásadně třeba kvalifikovat nikoli jako následek nezákonného rozhodnutí, nýbrž jako nesprávný úřední postup (vadné odůvodnění původního rozhodnutí tu má za následek nepřiměřenou délku celého řízení a pro žalobce nutnost po celou tuto dobu čekat na rozhodnutí o podané žádosti, jíž nebylo vyhověno).
6. Soud prvního stupně konečně uvedl, že žalobci namítané následky, v nichž je shledávána újma, mají svůj původ nikoli v předmětném rozhodnutí jako takovém (nikoli v tom, jak byla tímto rozhodnutím založena, změněna, zrušena či určena jejich práva či povinnosti), ani v existenci konkrétního důvodu, pro který bylo toto rozhodnutí správním soudem zrušeno (pro nedostatečnost odůvodnění zcela pomíjejícího relevantní procesní námitku žalobce), nýbrž v samotném (event. nesprávném) úředním postupu správních orgánů (tj. zejména v nepřiměřené délce předmětného řízení a případně též způsobu jeho vedení). Soud tedy neshledal žalobci tvrzený odpovědnostní titul (nezákonného rozhodnutí), resp. konkrétní újmu, která by byla v příčinné souvislosti právě s tímto rozhodnutím samotným (a to při zohlednění důvodu, pro které bylo toto rozhodnutí správním soudem zrušeno), na straně žalobkyně b) navíc nebyla shledána její aktivní věcně legitimace. Soud prvního stupně proto podanou žalobu v celém rozsahu zamítnul.
7. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 18. 5.2016, č. j. 19 Co 139/2016-70, rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku o věci samé potvrzuje. Dále rozhodl, že ve výroku o nákladech řízení se rozsudek soudu prvního stupně zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
8. Odvolací soud uvedl, že žalobce a) účastník správního řízení byl, neboť podal žádost o udělení krátkodobého víza, žalobkyně b) účastníkem tohoto řízení nebyla. Na řízení o udělení krátkodobého víza ani na řízení o nové posouzení důvodu pro udělení víza dle §180e zákona o pobytu cizinců se nevztahuje druhá část a třetí část správního řádu dle §168 zákona o pobytu cizinců. Neuplatní se tedy ani ustanovení o účastenství dle §27 správního řádu. Zákon o pobytu cizinců odkazuje ve vztahu k podmínkám pro udělení krátkodobého víza na vízový kodex nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) číslo 810/2009. Z vízového kodexu nelze dovodit, že by účastníkem řízení o udělení víza mohl a měl být někdo jiný než samotný žadatel, přičemž odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 12. 2013, č. j. 8 AS 40/2013-27. Z výše uvedeného je podle odvolacího soudu zřejmé, že žalobkyně b) účastníkem správního řízení nebyla a nárok dle §7 OdpŠk jí proto vznikat nemůže.
9. Co se týče žalobce a), ten dle odvolacího soudu účastníkem správního řízení byl. Neexistuje však u něj nezákonné rozhodnutí, jež by mohlo s sebou nést následek zadostiučinění za nemajetkovou újmu. V souzené věci bylo třeba vycházet z konstantní judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně z rozsudku ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 593/2003, dle kterého za nezákonné ve smyslu §8 OdpŠk nelze považovat takové rozhodnutí orgánu státu, které sice bylo pro nezákonnost zrušeno, avšak orgán státu po jeho zrušení v zahájeném řízení pokračuje. Argumentace žalobce a), že orgán státu v dalším řízení nepokračoval, a právě proto je třeba na zrušené hledět jako na nezákonné, je nesprávná. Dle odvolacího soudu nelze přehlédnout důvod, proč správní orgány dále v řízení nepokračovaly, byť rozhodnutí žalované bylo zrušeno. Důvod pro pokračování ve správním řízení totiž zcela odpadl, neboť vízum bylo žalobci uděleno na základě jiné jeho žádosti již dne 16. 5. 2011 tedy více než dva roky před zrušením rozhodnutí žalované, což ta také v průběhu správní řízení soudního po celou dobu namítala s argumentací, že se jedná o řízení, které je zcela bezpředmětné.
10. Za správný shledal odvolací soud i závěr soudu prvního stupně, že není třeba poučovat žalobce o možnosti požadovat nemajetkovou újmu z nesprávného úředního postupu dle §31a a §13 odst. 1 OdpŠk, neboť žalobci se tohoto nároku domáhají v souběžně probíhajícím soudním řízení.
11. Odvolací soud zrušil výrok soudu prvního stupně o nákladech řízení. Dle §151 odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále také jako „o. s . ř.“), může předseda senátu určit výši nákladů až v písemném vyhotovení rozhodnutí. Tímto ustanovením je tedy soudu umožněno, aby při ústním vyhlášení rozsudku výše nákladů řízení vyslovena nebyla a byla uvedena v písemném vyhotovení rozsudku. Výše nákladů řízení musí být uvedena přímo ve výroku písemného vyhotovení rozhodnutí, neboť nákladový výrok je také exekučním titulem, nepostačuje uvedení výše nákladů jen do odůvodnění rozhodnutí. Navíc se tak písemné vyhotovení rozhodnutí ve svém nákladovém výroku a jeho odůvodnění dostává do rozporu (ve výroku není výše uvedena, v odůvodnění je naopak vypočtena). Proto byl rozsudek soudu prvního stupně v nákladovém výroku zrušen dle §219a písm. b) o. s. ř. a věc v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k rozhodnutí o nákladech řízení.
II. Dovolání a vyjádření k němu
12. Rozsudek odvolacího soudu co do výroku I. napadli žalobci (dále též jako „dovolatelé“), zastoupení advokátem, dovoláním.
13. Podle dovolatelů je dovolání přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, zda lze rozhodnutí správního orgánu považovat za nezákonné, pokud správní orgán po zrušení nezákonného řízení dále v řízení nepokračuje, neboť důvod pro jeho pokračování odpadl, lze toto rozhodnutí správní orgánu považovat za nezákonné, přičemž uvedenou otázku dovolací soud dosud neřešil. Dovolatelé s řešením uvedené otázky v napadeném rozhodnutí nesouhlasí, když odvolací soud označenou judikaturu dovolacího soudu nesprávně aplikoval.
14. Dovolatelé poukazují na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2013, III. ÚS 1504/13, ve kterém tento dovozuje, že objektivně jediným předpokladem nezákonnosti rozhodnutí ve smyslu citovaného ustanovení (§8 zákona OdpŠk) je skutečnost, že pravomocné rozhodnutí bylo zrušeno, na straně druhé však poukázal rovněž na to, že z hlediska odpovědnosti státu je podstatné, jaký byl výsledek dalšího řízení a obsahuje-li následně vydané rozhodnutí výrok totožný s výrokem předchozího (zrušeného) rozhodnutí, resp. má pro účastníka stejné následky, je třeba zkoumat, zda původně vydané rozhodnutí mohlo samostatně způsobit v nemajetkové sféře nějakou újmu.
15. Dále poukázali na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, č. j. 25 Cdo 593/2003, kde bylo shledáno, že nelze jako nezákonná považovat rozhodnutí, pokud řízení dále pokračovalo a nebylo dosud zřejmé, jak dopadne, a zda se obsah druhého rozhodnutí bude lišit od prvního (tedy nárok byl předčasně uplatněn), a v první instanci bylo podruhé rozhodnuto stejně jako poprvé, takže z obsahového hlediska k žádné nezákonnosti nedošlo. Tyto závěry dle dovolatelů aprobují také usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 1182/08 a ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 3331/12.
16. Dovolatelé poukazují na to, že soudy obou stupňů pochybily a dostaly se do rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu prezentovanou rozsudkem dovolacího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 593/2003. Podle dovolatelů není pravdou, že by bylo rozhodující to, zda následné řízení pokračovalo či nikoli, nýbrž podstatné je porovnat obsah zrušeného rozhodnutí a finálního rozhodnutí. Jako nejdůležitější dovolatelé vidí to, že v dané věci řízení nepokračovalo, tudíž aplikovat judikát řešící pokračování řízení nemůže být na místě. V době zrušení nezákonného rozhodnutí už žalobce měl vízum uděleno, tudíž nebylo třeba v řízení dále pokračovat, neboť jeho předmět již odpadl. Dle dovolatelů je zřejmé, že pokud by žalobce nepodal novou žádost o vízum a žalovaná by tak po zrušení nezákonného rozhodnutí v řízení pokračovala, bylo by žádosti o žalobce o udělení víza vyhověno a nárok na odškodné za vydání nezákonného rozhodnutí by tak byl dán. Dle názoru žalobce by taková okolnost měla být v rámci odškodňovacího řízení zohledněna a nemělo by v žádném případě dojít k automatickému zamítnutí nároku z důvodu, že v řízení se již nepokračovalo, neboť jeho předmět odpadl.
17. V dovolání je dále prezentován nález Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. II. ÚS 3005/14, ve kterém za obdobné skutkové situace soud dovodil, že řízení, v němž došlo k vydání určitého rozhodnutí a jeho následnému zrušení soudem a vrácení věci zpět správnímu orgánu, nebylo zakončeno vydáním meritorního rozhodnutí (uběhla prekluzivní lhůta, ve které bylo možné věc před správním orgánem projednat), nelze tento stav klást k tíži účastníka dotyčného řízení a úvaha soudů, že po skončení řízení již není co řešit, je ryze formalistická.
18. Dovolatelé tedy konečně uvádějí, že důvod řízení odpadl proto, že žalovaný žalobcově další žádosti o vízum vyhověl, čímž „implicitně popřel oprávněnost svého předchozího rozhodnutí.“ Na základě toho, že soudy neporovnaly obsah zrušeného nezákonného rozhodnutí s obsahem rozhodnutí, kterým bylo žalobci a) vízum uděleno či otázku neřešily jako předběžnou, tak jejich závěr, že nedošlo k vydání nezákonného rozhodnutí pouze proto, že následně řízení pokračovalo, anebo proto, že následné řízení pro odpadnutí předmětu řízení nepokračovalo, je nepřijatelně formalistický a hrubě nespravedlivý.
19. Dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený výrok II rozsudku odvolacího soudu a současně výrok I rozsudku soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
20. Žalovaná se k dovolání vyjádřila tak, že v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 593/2003, nelze považovat rozhodnutí o neudělení víza za nezákonné, dokud nebylo pravomocně skončeno řízení následující po zrušení tohoto rozhodnutí. Dle žalované nemohlo být v řízení pokračováno proto, že v mezidobí již bylo v jiném řízení žádosti žalobce a) vyhověno, a to z toho důvodu, že nová žádost byla podložena zcela jinými a novými listinnými důkazy, nežli tomu bylo u žádosti původní. Je tedy možné, že pokud by žalobce a) předložil k původní žádosti zmíněné listinné důkazy, mohlo mu být správním orgánem vyhověno. Zamítavé rozhodnutí také nebylo správními soudy zrušeno pro svou věcnou nesprávnost, ale pro nedostatky v řízení.
21. Žalovaná souhlasí s názorem odvolacího soudu, že žalobcům, resp. žalobci a) nemůže vznikat újma z nezákonného rozhodnutí jen s ohledem na nedostatečnou odůvodněnost tohoto rozhodnutí. Za absurdní považuje závěr, že každé rozhodnutí, které nebylo dostatečně odůvodněno, by bylo nezákonné, a tudíž by zakládalo účastníkům řízení možnosti domáhat se náhrady újmy dle zákona č. 82/1998 Sb.
III. Formální náležitosti dovolání
22. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
23. Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř.
IV. Přípustnost dovolání
24. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
25. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
26. Dovolání ve věci samé ve vztahu k žalobci a) je podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť posouzení existence nezákonného rozhodnutí, po jehož zrušení se dále v řízení nepokračuje, neboť důvod pro jeho pokračování odpadl, je v napadeném rozhodnutí řešeno v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolací soudu.
27. Dovolání však není přípustné ve vztahu k žalobkyni b), neboť ve vztahu k ní napadené rozhodnutí na vyřešení uvedené otázky ve smyslu §237 o. s. ř. nezáviselo, když žaloba byla zamítnuta z důvodu, že žalobkyně b) nebyla účastnicí správního řízení, v němž bylo rozhodnutí vydáno, proti čemuž žalobkyně b) ničeho nenamítá.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
28. Dovolání je důvodné.
29. Podle §8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.
30. Podle judikatury Nejvyššího soudu je podmínka zrušení rozhodnutí pro nezákonnost (§8 odst. 1 OdpŠk) zásadně splněna již po zrušení rozhodnutí, bez ohledu na výsledek dalšího řízení, samozřejmě pouze za předpokladu, že důvodem zrušení předmětného rozhodnutí byla jeho nezákonnost (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4379/2007, ze dne 8. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1110/2010, a ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2013; rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ).
31. Nezákonné rozhodnutí ve smyslu §8 OdpŠk je pravomocné (případně bez ohledu na právní moc vykonatelné) rozhodnutí, které bylo zrušeno nebo změněno příslušným orgánem pro nezákonnost (blíže srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2013). Podmínka vydání nového meritorního rozhodnutí ve věci není podle ustanovení §8 OdpŠk vyžadována a neplyne ani z výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu. Lze tedy uzavřít, že ve věci bylo vydáno nezákonné rozhodnutí a jedna z podmínek vzniku odpovědnosti státu za škodu byla splněna.
32. Otázka dalšího vývoje řízení může však být relevantní pro zjišťování vzniku škody, případně nemajetkové újmy a eventuálně příčinné souvislosti. V některých případech je tedy konečný výsledek dalšího řízení po zrušení nebo změně rozhodnutí pro nezákonnost třeba zohlednit. I kdyby se však nezákonné rozhodnutí v dalším rozhodnutí ukázalo jako věcně správné (např. pokud rozhodnutí bylo zrušeno, ale jeho výrok byl totožný s výrokem konečného rozhodnutí ve věci), na jeho nezákonnosti ve smyslu §8 OdpŠk to nic nezmění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 190/2013).
33. Předpokladem vzniku odpovědnosti státu za újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím je současné splnění tří podmínek: 1) zrušení rozhodnutí pro nezákonnost, 2) vznik újmy a 3) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem újmy. V každém jednotlivém případě uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy je třeba zkoumat splnění uvedených tří podmínek, tedy rovněž to, zda ve sféře poškozeného vznikla v důsledku nezákonného rozhodnutí újma. V některých případech pak bude pro posouzení, zda újma ve sféře poškozeného vznikla, třeba znát konečný výsledek řízení po zrušení rozhodnutí (uvedené ostatně obdobně platí i pro posouzení vzniku škody, což Nejvyšší soud popsal ve výše uvedeném rozsudku sp. zn. 30 Cdo 190/2013).
34. Mohou však nastat i případy, kdy újma poškozeného je takového charakteru, že její vznik je zřejmý již po zrušení nezákonného rozhodnutí, a to bez ohledu na to, jaký bude konečný výsledek celého řízení po zrušení nezákonného rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 338/2014).
35. Uzavřel-li tedy odvolací soud, že žaloba není důvodná, neboť zamítavé rozhodnutí zastupitelského úřadu České republiky v Tunisu č. TUNI201011150002 o žádosti o udělení víza není nezákonným rozhodnutím ve smyslu §8 odst. 1 OdpŠk, je jeho právní posouzení věci nesprávné.
36. Z hlediska posouzení důvodnosti uplatněného nároku jsou však významné ještě další úvahy.
37. Odvolací soud v napadené rozhodnutí zvažoval odpovědnost žalované za nemajetkovou újmu toliko z titulu existence nezákonného rozhodnutí, ostatně v souladu s tím, jak na věc nahlíželi sami žalobci. Možnou odpovědností žalované za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v délce správního řízení se nezabýval s odůvodněním, že tomu odpovídajícího nároku se žalobci domáhají v souběžně probíhajícím soudním řízení. Z napadeného rozhodnutí však nelze učinit závěr, že se žalobce a) skutečně v souběžně probíhajícím soudním řízení domáhá nároku, který by vedle nároku uplatňovaného v tomto řízení nemohl ani částečně obstát.
30. Nejvyšší soud předesílá, že setrvává na závěrech své judikatury, podle které odpovědnost za škodu z nesprávného úředního postupu orgánu státu nezakládá úřední postup, který se následně projevil v obsahu rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97). Uvedená judikatura však vymezuje odpovědnost za nesprávný úřední postup oproti odpovědnosti za nezákonné rozhodnutí s ohledem na skutečnost, že nesprávný úřední postup není v zákoně č. 82/1998 Sb. (resp. v předchozím zákoně č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem) nijak definován. Jedinou výjimku představuje ustanovení §13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk. Podle tohoto ustanovení je nesprávným úředním postupem porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě, nebo ve lhůtě přiměřené. Porušení této povinnosti je proto (podle zákona č. 82/1998 Sb.) nesprávným úředním postupem vždy. Na porušení povinnosti vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě nebo ve lhůtě přiměřené se z toho důvodu výše uvedená judikatura nepoužije (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3099/2013, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1761/2016, jakož i judikaturu tam označenou).
38. Závěr odvolacího soudu, který žalobu zamítl poté, co posoudil uplatněný nárok na náhradu nemajetkové újmy vzniklé žalobci a) tím, že mu nebylo posuzovaným rozhodnutím uděleno vízum, tedy toliko jako důsledek nezákonného rozhodnutí, je tak vzhledem k výše uvedenému nesprávný. Na uvedeném závěru nemění nic ani okolnost, že sami žalobci svůj žalobní nárok dovozovali z právní úpravy odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, neboť nesprávné právní posouzení věci v žalobě nemůže být žalobci na újmu (srov. §79 odst. 1 a §118a odst. 2 o. s. ř.), pakliže současně tvrdí základní skutkové okolnosti týkající se průběhu správního řízení, splnění podmínek pro vydání požadovaného rozhodnutí a tvrzené nemajetkové újmy, vzniklé v důsledku toho, že na jeho požadované rozhodnutí (o udělení víza) nebylo vydáno ve lhůtě, ve které podle žalobce a) vydáno být mělo.
39. V této souvislosti pak odvolací soud pochybil, pokud neposoudil (za předpokladu splní podmínek řízení), zda měl žalobce a) na udělení víza zákonný nárok, to znamená, že vízum mu muselo být uděleno při splnění zákonných náležitostí, nebo zda se tak stát nemuselo. V rámci hodnocení naplnění podmínky příčinné souvislosti je totiž významné ověření, zda bylo udělení víza nárokové a v případě kladné odpovědi, zda žalobce a) skutečně splnil veškeré podmínky dané zákonem tak, aby mu vznikl na udělení víza nárok.
40. Zásadně platí, že je na poškozeném, aby prokázal existenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a jím tvrzenou újmou a není na soudech, aby v odškodňovacím řízení nahrazovaly rozhodovací činnost správních orgánů. Z uvedeného však existuje výjimka v případě žaloby požadující náhradu ušlého zisku v důsledku nevydání rozhodnutí, na jehož vydání měl poškozený podle svých tvrzení právní nárok. V takovém případě je na poškozeném, aby prokázal splnění podmínek pro vydání rozhodnutí v určité lhůtě, neboť je-li vydání úředního povolení pro výkon určité činnosti součástí obvyklého běhu věcí, je jeho nevydání v zákonem stanovené lhůtě příčinou ztráty zisku ušlého tím, že poškozený nemohl činnost, pro niž o povolení žádal, realizovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2179/2013, uveřejněný pod číslem 20/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1365/16). Není důvodu, aby se uvedené závěry neuplatnily i v případě, kdy v důsledku nevydání nárokového rozhodnutí sice poškozenému neušel zisk, ale vznikla mu nemajetková újma spočívající v zásahu do jeho práv, k němuž by nedošlo, která by mohl svobodně realizovat, bylo-li by nárokové rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě vydáno.
41. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, takové vady však dovolací soud neshledal.
VI. Závěr
42. Protože je právní posouzení věci odvolacím soudem ve vztahu k žalobci a) nesprávné a dosavadní výsledky řízení neposkytují podklad pro to, aby o věci mohl rozhodnout přímo dovolací soud podle §243d odst. 1 písm. b) o. s. ř., postupoval Nejvyšší soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. a napadený rozsudek zrušil.
43. V dalším řízení pak odvolací soud v prvé řadě posoudí, jakého zadostiučinění a za jakou nemajetkovou újmu způsobenou délkou posuzovaného správního řízení se žalobce a) v jiném souběžně probíhajícím soudním řízení domáhá a zda se tak skutečně jedná o totožný nárok ve smyslu §83 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §103, §104 odst. 1 a §221 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
44. Neshledá-li odvolací soud, že by se žalobce a) totožného nároku domáhal již v jiném řízení, bude třeba (patrně po postupu podle §219a odst. 2 o. s. ř.) se zabývat otázkou, zda na straně správního orgánu došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk spočívajícímu v nevydání rozhodnutí o žádosti žalobce a) v zákonem stanovené lhůtě a v případě kladné odpovědi, zda je žalobcem tvrzená nemajetková újma (odvíjející se od zásahu do jím tvrzených práv) v příčinné souvislosti s tímto nesprávným úředním postupem. V té souvislosti bude třeba odpovědět na otázku, zda bylo udělení víza nárokové, tj. muselo být žalobci a) uděleno při splnění zákonných náležitostí, nebo zda se tak stát nemuselo [příp. zda žalobce a) skutečně splnil všechny požadované náležitosti k udělení víza]. Teprve pak bude na místě zabývat se i existencí nemajetkové újmy a nároku na požadované zadostiučinění.
45. Odvolací soud (příp. i soud prvního stupně) je ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právním názorem dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vysloveným.
46. O náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a) a žalovanou včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
47. Ve vztahu k žalobkyni b) bylo dovolání jako nepřípustné podle 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.
48. O náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobkyní b) a žalovanou rozhodl dovolací soud podle §243c odst. 3 ve spojení s §224 odst. 1 a 2 a §142 odst. 1 o. s. ř. a uložil žalobkyni b) zaplatit procesně zcela úspěšné žalované náklady vzniklé žalované v souvislosti s podáním dovolání, když žalovaná nebyla zastoupena advokátem, přičemž nedoložila výši svých hotových výdajů. Náhrada nákladů je tak představována toliko paušální náhradou hotových výdajů podle §151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.), á 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.) za každý úkon.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 11. 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu