ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.5200.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 5200/2017-175
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Bohumila Dvořáka ve věci žalobce L. V., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v Praze 5, Symfonická 9, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, pro 793 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 320/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2014, č. j. 29 Co 57/2014-144, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2014, č. j. 29 Co 57/2014-144, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 11. 2013, č. j. 14 C 320/2009-128, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se domáhal žalobou podanou dne 18. 9. 2009 na žalované zaplacení částky 900 000 Kč z titulu odčinění nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena nedůvodným vězněním – výkonem trestu v letech 1976 až 1978.
2. Po pravomocném zamítnutí žaloby co do částky 107 000 Kč soud prvního stupně výrokem I. rozsudku žalobě vyhověl co do částky 793 000 Kč a zavázal žalovanou výrokem II. k náhradě nákladů řízení žalobci k rukám jeho právního zástupce v částce 128 187 Kč.
3. Odvolací soud výrokem I. svého rozsudku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé a výrokem II. uložil žalované nahradit žalobci náklady odvolacího řízení v částce 28 556 Kč.
4. Soudy vyšly ze zjištění, že žalobce byl rozsudkem Vojenského obvodového soudu Praha ze dne 30. 9. 1976, sp. zn. 3 T 103/76, odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 26 měsíců. Na osobní svobodě byl žalobce omezen od 8. 4. 1976 do 8. 6. 1978. V důsledku rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2006, sp. zn. 4 Tz 23/2006, bylo trestní odsouzení zrušeno a žalobce byl zproštěn obžaloby. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 26. 1. 2007, sp. zn. Nt 154/2006, byla vyslovena žalobcova účast na soudní rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb. (právní moc 16. 3. 2007).
5. Odvolací soud s odkazem „na ustálenou judikaturu ÚS“ přitakal soudu prvního stupně, že v daném případě lze žalobci vyhovět na základě přímé aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Žaloba je důvodná. Nárok není promlčen, neboť se „odvíjí až z žalobcovy účasti na rehabilitaci“, přičemž tříletá promlčecí doba podle §101 obč. zák. neuplynula.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná.
7. Obsahem svého dovolání nesouhlasila s právním hodnocením nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným vězněním. Rozhodným okamžikem pro vznik nároku může být podle ní leda doba výkonu nezákonného věznění. Rozhodnutí o rehabilitaci jistě žalobci nemajetkovou újmu nezpůsobilo. S poukazy na judikaturu Nejvyššího soudu žalovaná napadenému rozhodnutí vyčítala nesprávné právní posouzení a rozpor v rozhodování. Připomněla též vznesenou námitku promlčení. Rozhodný okamžik pro počátek běhu promlčecí doby dovolatelka spatřuje v nabytí právní moci rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 23/2006, jímž byl žalobce zproštěn obžaloby, tj. den 12. 4. 2006. I při zohlednění stavění promlčecí doby bylo žalobcovo právo ke dni podání žaloby dne 18. 9. 2009 již promlčeno. Dovolatelka odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Rovněž poukazuje na nález ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 662/12, z nějž plyne, že okamžikem určujícím počátek běhu promlčecí doby je vyslovení účasti žalobce na soudní rehabilitaci. Promlčecí doba je však určena ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). I při tomto výkladu by právo žalobce bylo promlčeno. Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc k novému projednání.
8. Žalobce vyvracel důvody dovolání a navrhoval jeho zamítnutí.
9. Rozsudkem ze dne 18. 2. 2015, č. j. 30 Cdo 3525/2014-163, Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že konstatoval, že trestním stíháním žalobce, jeho odsouzením a výkonem trestu bylo porušeno jeho právo na svobodné přesvědčení, názor a jeho projev, právo na spravedlivý proces a v důsledku uvěznění i právo na svobodný život a osobní bezpečnost. Samotný výrok o žalobě na zaplacení částky 793 000 Kč změnil tak, že žalobu zamítl. Nejvyšší soud ve svém rozsudku při rozhodování o samotném nároku na přiměřené zadostiučinění reflektoval stanovisko pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 39/14 ze dne 25. 11. 2014 (297/2014 Sb.), stejně jako na něj navazující nález sp. zn. III. ÚS 1856/13 ze dne 18. 12. 2014, z jehož bodu 16. vyplývá, že nemá dojít k poškození žadatelů o odškodnění, o jejichž nároku nebylo „shodou okolností“ do přijetí stanoviska pléna rozhodnuto. V případě stěžovatele to podle Nejvyššího soudu znamenalo, že jeho nárok nebylo možno mít za nedůvodný, ovšem v pozitivním právu mu neodpovídala žádná jiná forma odškodnění než úprava obsažená v §31a zákona č. 82/1998 Sb. Podle odst. 2 tohoto ustanovení se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž ke vzniku nemajetkové újmy došlo. Právě tyto okolnosti pak vedly Nejvyšší soud k závěru, že stěžovateli lze vyhovět leda formou morálního zadostiučinění. Jiná forma zadostiučinění se zde podle Nejvyššího soudu nemohla pro časový odstup od doby vzniku a trvání újmy uplatnit. Nejvyšší soud dále výroky II., III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů.
10. Nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 859/15, bylo vysloveno, že I. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015, č. j. 30 Cdo 3525/2014-163, bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015, č. j. 30 Cdo 3525/2014-163, byl proto zrušen. V odůvodnění nálezu Ústavní soud odkázal na své dřívější nálezy ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 819/15, ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 723/15, a ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 823/15. Z uvedené judikatury vyplývá, že při rozhodování o výši náhrady za nemajetkovou újmu obecné soudy musí vzít v úvahu specifika dané věci, jež plynou z důvodů obsažených ve stanovisku pléna, především v jeho bodech 31 až 35. Musí tedy přihlédnout k tomu, že o navrhovaném odškodnění nemateriální újmy za déletrvající omezení osobní svobody stěžovatele v důsledku nezákonného rozhodnutí budou rozhodovat za situace, kdy v jiných právně srovnatelných případech již bylo navrhovatelům vyhověno. Přihlédnout přitom musí i ke skutečnosti, že stěžovateli již byla finanční kompenzace vyplacena, a to na základě pravomocného rozhodnutí soudu. Jinými slovy, obecné soudy musí přiměřeně přihlédnout k tomu, že „tam, kde již soudní rozhodnutí, byť byla založena na nesprávném výkladu vnitrostátního práva či mezinárodní úmluvy, založila legitimní očekávání poškozených, že právě jim učiněné křivdy se stát rozhodl odškodnit, nemohou soudy tato legitimní očekávání zklamat ve vztahu k poškozeným, kteří své nároky uplatnili dříve, než Ústavní soud uznal chybnost svého dosavadního výkladu“.
II. Dovolání a vyjádření k němu
11. Jelikož dovolací soud rozhoduje po zrušení jeho dřívějšího rozhodnutí Ústavním soudem, vychází dovolací soud z již dříve podaného dovolání a vyjádření k němu (srov. odst. 7 a 8).
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
13. Dovolání splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou jeho přípustnosti.
14. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Shora popsané procesní okolnosti tohoto případu a dále uvedené právní názory Ústavního soudu a jejich reflexe Nejvyšším soudem neumožňují podřazení právních otázek dovolatelky vztahujících se k základu a výši žalobou uplatněného nároku jiné situaci, nežli že dovolání není v této části přípustné.
16. Odvolací soud ve věci samé rozhodl v úplném souladu s konečným názorem Ústavního soudu projeveným v této věci, v níž je dovolací soud vázán takovým názorem.
17. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 122, ročník 2012, Nejvyšší soud sjednotil právní praxi v otázce poskytování náhrady nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním s těmito závěry. 1/ Zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., jenž je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. 2/ Soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vychází především z povahy trestní věci, též z délky trestního stíhání, a především dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby.
18. Rozsudkem ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52, ročník 2012, Nejvyšší soud formuloval a vysvětlil obdobně závěry pro stanovení náhrady za imateriální újmu způsobenou nezákonným omezením osobní svobody.
19. Promítnutí tohoto stavu judikatury Ústavního soudu a výkladové judikatury Nejvyššího soudu předně neznamená potřebu postupu Nejvyššího soudu dle §20 zákona č. 6/2002 Sb. o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, neboť v důsledku závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu Nejvyšší soud musí nově (jen) zvažovat důsledek plynoucí pro něj ze závěru II. Stanoviska, že se názor uvedený ve výroku I. neuplatní u případů, kdy žaloba na zaplacení zadostiučinění za vzniklou majetkovou újmu byla podána ještě před přijetím tohoto stanoviska.
20. Z toho i tentokráte plyne, že v zájmu zabránění poškození žadatele o odškodnění nelze mít jím uplatněný nárok na odškodnění konkrétním rozhodnutím obecného soudu za nedůvodný, že však mu neodpovídá v pozitivním právu upravená forma odškodnění.
21. Společným průnikem a jmenovatelem nynějšího ústavněprávního posuzování důvodnosti těchto nároků a morálního náhledu Nejvyššího soudu na skutečnosti, na nichž byly tyto nároky žalobně konstruovány, je jistota v tom, že nejen na základě konečného výsledku trestního řízení vedeného proti žadatelům, ale i pro neetický rozměr trestněprávních projevů totalitního státu založených na potírání politických odpůrců, byla nezpochybnitelně porušena jejich práva na svobodné přesvědčení, názor a jeho projev, právo na spravedlivý proces, a v konečném důsledku jejich uvězněním a výkonem trestu právo na svobodný život a osobní bezpečnost.
22. Dovolací soud však nemůže přehlédnout judikaturní vývoj Ústavního soudu i Nejvyššího soudu v poslední dovolatelkou předestřené otázce spočívající v posouzení vznesené námitky promlčení. Jelikož odvolací soud se v posouzení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, shledal dovolací soud v této části dovolání přípustným.
IV. Důvodnost dovolání
23. Dovolání je důvodné.
24. V usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 737/15, Ústavní soud vyjádřil názor, že legitimní očekávání nemohlo žalobcům vzniknout v těch případech, kdy byl jejich nárok v době podání žaloby již promlčen. Při posuzování otázky promlčení nároku Ústavní soud vyšel z ustanovení §32 odst. 3 OdpŠk. To je podle Ústavního soudu jediný vnitrostátní předpis, o který lze žalobcem nárokované zadostiučinění opřít.
25. Podle předchozí rozhodovací praxe Ústavního soudu, která sice byla shledána nesprávnou, avšak ze které má Nejvyšší soud podle stanoviska pléna při posuzování nároku žalobce vycházet, je rozhodným okamžikem pro vznik práva žalobce okamžik plné rehabilitace žalobce (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 644/13, odst. 40, nebo nález sp. zn. IV. ÚS 662/12, odst. 18). Nejvyšší soud proto vycházel z právní úpravy promlčení účinné ke dni právní moci usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 26. 1. 2007, sp. zn. Nt 154/2006, (tedy 16. 3. 2007).
26. V roce 2007 byl již účinný zákon č. 82/1998 Sb., ve znění novely č. 160/2006 Sb., jehož §32 odst. 3 věta první stanovuje, že nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za šest měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Promlčení práva na přiměřené zadostiučinění za nezákonné věznění osob, které v době nesvobody odmítly nastoupit vojenskou službu z důvodu svého přesvědčení, se tak posuzuje podle §32 odst. 3 OdpŠk ve spojení s §35 odst. 1 OdpŠk.
27. Výše uvedený závěr Ústavního soudu však nemá důsledek pouze na stanovení právní úpravy, jež má být aplikována, ale také na posouzení subjektivně určeného počátku běhu promlčecí lhůty. Mají-li obecné soudy dle druhé věty stanoviska pléna považovat za správné nyní překonané předcházející závěry Ústavního soudu, pak je nutné také pro posouzení promlčení práva na odškodnění nemajetkové újmy vycházet ze závěru, že toto právo vzniklo až v okamžiku plné rehabilitace žalobce (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4003/2017).
28. Jelikož odvolací soud posuzoval promlčení žalobou uplatněného práva podle občanského zákoníku, je jeho rozhodnutí v této části nesprávné.
29. Z výše vyložených důvodů považoval dovolací soud rozsudek odvolacího soudu za nesprávný, a proto jej podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle §243e odst. 2 o. s. ř. také tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
30. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
31. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 6. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu