ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.5463.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 5463/2017-507
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M. a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobců a) L. N. , b) B. M. c) M. N. , d) O. S. , e) J. P. , zastoupených JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 138/10, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 209/2009, o dovolání žalobců a), b) a c) a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2017, č. j. 22 Co 490/2016-457, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se prostřednictvím původně samostatně podaných žalob, které byly spojeny ke společnému řízení, domáhali nároků z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem Ministerstva financí, který měl spočívat:
1. ve vydání povolení pro vznik Investiční společnosti FUTURUM AURUM a. s. (dále též jen „Investiční společnost“),
2. v zanedbání dozoru nad Investiční společností a jejím Podílovým fondem,
3. v postupu po odnětí povolení, neboť žalovaná nejmenovala nuceného správce k zajištění majetku ve fondu, nezajistila včas osobu pro výkon funkce likvidátora, a návrh na likvidaci podala až dne 11. 3. 1998.
Žalobci zakoupili v období mezi březnem 1995 a únorem 1996 podílové listy Investiční společnosti a stali se tak podílníky Podílového fondu. Po ukončení likvidace a insolvenčního řízení obdrželi ze své tehdejší celkové investice nazpět pouze 65,155 %, proto se domáhali náhrady škody spočívající v rozdílu mezi vloženými finančními prostředky a částkou, která jim byla po likvidaci fondu zpět vyplacena, tj. 34,845 % nominální hodnoty jimi vlastněných podílových listů. Dále požadovali ušlý zisk za celou dobu, kdy nemohli s finančními prostředky nakládat, a to ve výši 140 % roční diskontní úrokové sazby České národní banky. Ministerstvo financí, které povolilo vznik investiční společnosti a bylo příslušné k dozoru nad činností investičních společností podle §36 zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, ve znění do 30. 6. 1996 (dále jen „zák. č. 248/1992 Sb.“), dle žalobců povinnosti z tohoto dozoru vyplývající vůči investiční společnosti zanedbalo (bylo naprosto nečinné), a tím umožnilo rozvíjet trestnou činnost A. K., prokuristy a ředitele Investiční společnosti v období od 1. 7. 1995 do 30. 5. 1996, který zpronevěřil majetek v Podílovém fondu.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 14. 6. 2016, č. j. 30 C 209/2009-357 (30 C 208/2009, 30 C 210/2009, 30 C 211/2009, 30 C 212/2009), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci L. N. částku 216 008 Kč spolu se zákonným úrokem z této částky od 22. 9. 2009 do 31. 12. 2013 a od 1. 1. 2014 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), zamítl žalobu, že žalovaná je povinna zaplatit L. N. částku 88 546,20 Kč, to vše s úrokem z prodlení v zákonné výši od 22. 9. 2009 do 31. 12. 2013 a od 1. 1. 2014 do zaplacení (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci B. M. částku 87 100 Kč spolu se zákonným úrokem z této částky od 22. 9. 2009 do 31. 12. 2013 a od 1. 1. 2014 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III. rozsudku soudu prvního stupně), zamítl žalobu, že žalovaná je povinna zaplatit B. M. částku 1 268 166,19 Kč, to vše s úrokem z prodlení v zákonné výši od 22. 9. 2009 do 31. 12. 2013 a od 1. 1. 2014 do zaplacení (výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně), zamítl žalobu M. N. na zaplacení částky 228 415,65 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši od 22. 9. 2009 do 31. 12. 2013 a od 1. 1. 2014 do zaplacení (výrok V. rozsudku soudu prvního stupně), uložil žalované povinnost zaplatit O. S. částku 34 840 Kč spolu se zákonným úrokem z této částky od 22. 9. 2009 do 31. 12. 2013 a od 1. 1. 2014 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok VI. rozsudku soudu prvního stupně), zamítl žalobu, že žalovaná je povinna zaplatit O. S. částku 269 741,20 Kč, to vše s úrokem z prodlení v zákonné výši od 22. 9. 2009 do 31. 12. 2013 a od 1. 1. 2014 do zaplacení (výrok VII. rozsudku soudu prvního stupně), uložil žalovanné povinnost zaplatit žalobci J. P. částku 38 324 Kč spolu se zákonným úrokem z této částky od 22. 9. 2009 do 31. 12. 2013 a od 1. 1. 2014 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok VIII. rozsudku soudu prvního stupně), zamítl žalobu, že žalovaná je povinna zaplatit J. P. částku 127 180,81 Kč, to vše s úrokem z prodlení v zákonné výši od 22. 9. 2009 do 31. 12. 2013 a od 1. 1. 2014 do zaplacení (výrok IX. rozsudku soudu prvního stupně), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok X. rozsudku soudu prvního stupně).
Městský soud v Praze k odvolání žalobců i žalované rozhodl rozsudkem ze dne 16. 2. 2017, č. j. 22 Co 490/2016-457, tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. mění tak, že se žaloba s žalobním návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci a) L. N. částku 69 690 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 22. 9. 2009 do 31. 12. 2013 a od 1. 1. 2014 do zaplacení, zamítá a ve zbývajícím rozsahu se v tomto výroku zrušuje a řízení se v tomto rozsahu zastavuje (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), že se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III, mění tak, že se v rozsahu částky 6 956,50 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 22. 9. 2009 do 31. 12. 2013 a od 1. 1. 2014 do zaplacení žaloba žalobce b) B. M. zamítá, jinak se potvrzuje (výrok II. rozsudku odvolacího soudu), že se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV. v napadeném rozsahu, tj. co do zamítnutí částky 223 020,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 22. 9. 2009 do 31. 12. 2013 a od 1. 1. 2014 do zaplacení, potvrzuje (výrok III. rozsudku odvolacího soudu), že se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku V. v napadeném rozsahu, tj. co do zamítnutí částky 52 267,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 22. 9. 2009 do 31. 12. 2013 a od 1. 1. 2014 do zaplacení, potvrzuje (výrok IV. rozsudku odvolacího soudu), že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku VI. (výrok V. rozsudku odvolacího soudu), že se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku VII. v napadeném rozsahu, tj. co do zamítnutí částky 34 850 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 22. 9. 2009 do 31. 12. 2013 a od 1. 1. 2014 do zaplacení, mění jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci d) O. S. částku ve výši 5 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 22. 9. 2009 do 31. 12. 2013 a od 1. 1. 2014 do zaplacení, jinak se potvrzuje (výrok VI. rozsudku odvolacího soudu), že se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku VIII. potvrzuje (výrok VII. rozsudku odvolacího soudu), že se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku X. ve vztahu mezi žalobkyní c) M. N. a žalovanou a ve vztahu mezi žalobcem e) J. P. a žalovanou mění tak, že se žalované náhrada nákladů dosavadního řízení nepřiznává (výrok VIII. rozsudku odvolacího soudu), že se ve vztahu mezi žalobkyní c) M. N. a žalovanou žalované náhrada nákladů tohoto odvolacího řízení nepřiznává a ve vztahu mezi žalobcem e) J. P. a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů tohoto odvolacího řízení (výrok IX. rozsudku odvolacího řízení), a že ve vztahu mezi žalobcem a) L. N. a žalovanou, ve vztahu mezi žalobcem b) B M. a žalovanou a ve vztahu mezi žalobcem d) O. S. a žalovanou se žalované náhrada nákladů řízení před soudy všech stupňů nepřiznává.
Soudy ve věci rozhodovaly podruhé, neboť Nejvyšší soud v předchozím průběhu řízení rozsudkem ze dne 28. 5. 2014, č. j. 30 Cdo 509/2013-273, ve znění usnesení ze dne 4. 11. 2014, č. j. 30 Cdo 509/2013-308, dřívější rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 9. 2011, č. j. 30 C 209/2009-114, kterým byly žaloby žalobců zamítnuty, a dřívější rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2012, č. j. 22 Co 77/2012-186, kterým byl dřívější rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 potvrzen, zrušil v rozsahu zamítnutí žaloby žalobce a) do částky 69 690 Kč s příslušenstvím, žalobce b) do částky 310 120,50 Kč s příslušenstvím, žalobce c) do částky 52 267,50 Kč s příslušenstvím, žalobce d) do částky 69 690 Kč s příslušenstvím, žalobce e) do částky 38 329,50 Kč s příslušenstvím a v navazujícím výroku o náhradě nákladů řízení a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu věci zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se též s právními závěry soudu prvního stupně, které soudy výslovně opřely o závěry obsažené v usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. IV. ÚS 1016/13, jež bylo vydáno ve věci stejně poškozených podílníků podílového fondu. Ministerstvo financí mělo k dispozici informace o dvou závažných porušeních zákona z doručené rozvahy a účetní závěrky investiční společnosti a podílového fondu k datu 30. 6. 1995, které mu byly doručeny dne 30. 9. 1995 jako zpráva o hospodaření v prvním pololetí roku 1995. Této zprávě měl orgán dozoru věnovat bedlivou pozornost pro vzdálené indicie o tom, že investiční společnost není schopna hospodařit způsobem, který inzeruje, a pro předešlá porušení zák. č. 248/1992 Sb., zejména pro nedostatečně plněnou publikační povinnost. Rozumnou reakcí na údaj v účetní rozvaze o tom, že investiční společností shromážděné finanční prostředky za dobu čtyř měsíců nebyly vůbec investovány a že je většina z nich ponechávána v hotovosti v pokladně, bezpochyby mělo být zahájení správního řízení k uložení opatření podle §37 odst. 2 zák. č. 248/1992 Sb., případně i k uskutečnění kontroly podle zákona o státní kontrole k potvrzení pravdivosti údajů v účetní rozvaze. Tato zjištění orgán dozoru v roce 1996 skutečně vedla k přijetí nejpřísnějšího opatření. Logickým vyvrcholením správního řízení zahájeného krátce po 30. 9. 1995 by bylo přijetí stejně přísného opatření. Lhůtu pro přijetí opatření upravoval §37 odst. 4 zák. č. 248/1992 Sb. tak, že sankci podle §37 odst. 2 bylo možné uložit do dvou měsíců ode dne, kdy se příslušný orgán dozvěděl o skutečnostech rozhodujících pro jejich uložení avšak do dvou let ode dne, kdy byla povinnost naposledy porušena, a orgán dozoru tedy měl přijmout opatření, jež by ukončilo činnost investiční společnosti, dne 30. 11. 1995. Vzhledem k tomu, že před uložením takového opatření nutně muselo proběhnout správní řízení, v němž bylo nutné dát možnost investiční společnosti na reakci a ověřit správnost údajů v účetní závěrce, nepokládal by soud za porušení právní povinnosti orgánu dozoru situaci, kdy by tento využil k uložení opatření celou dvouměsíční zákonnou lhůtu. Za porušení povinnosti soudy nepokládaly tu skutečnost, že orgán dozoru ze dvou možných opatření k zastavení činnosti investiční společnosti přistoupil k odnětí povolení a nevolil pozastavení nakládání s majetkem v podílovém fondu na dobu nejdéle šesti měsíců s určením správce majetku. Pokud správní orgán v situaci, kdy nepředpokládal další činnost investiční společnosti, zvolil odnětí povolení, jakožto konečné opatření, postupoval rozumně a nevybočil z mezí správního uvážení. Zákon nedovoloval určit správce majetku ve fondu současně s odejmutím povolení. Porušení povinnosti při výkonu dohledu bylo shledáno jen v tom, že Ministerstvo financí nepřijalo opatření podle §37 odst. 2 písm. d) zák. č. 248/1992 Sb. dříve, nejpozději dne 30. 11. 1995. Důsledkem porušení byl stav, kdy i po tomto dni mohla investiční společnost vykonávat svoji činnost, prodávat podílové listy a nakládat s majetkem v podílovém fondu. Závěr o rozhodném datu 30. 11. 1995 je činěn se znalostí skutečnosti, že investiční společnost již dříve porušovala publikační povinnost, jakož i se znalostí enormního objemu inzerce a jeho nevěrohodném obsahu. Na tomto nemění nic ani zjištění z obsahu listinného důkazu „pracovní náplň P.“. Nic nevyvrací závěr, že žalovaná měla k dispozici rozhodné informace až k 30. 9. 1995 a od uvedeného data se počítá zákonná dvouměsíční lhůta. Za důvodnou tak nebyla hodnocena ani námitka žalobců, že lhůta k opatření měla běžet již ode dne 28. 4. 1995, ani námitka žalované, že škoda není v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem a že rozhodné datum ještě nebylo ani 30. 11. 1995. Odvolací soud se s tímto druhem námitek vypořádal již ve svém rozsudku ze dne 1. 7. 2016, č. j. 22 Co 193/2016-207, který se týkal obdobné věci jiného investora. Podstatné je, že z dokladů předložených 30. 9. 1995 bylo možné dovozovat (a to nikoliv jen v rovině teoretické) kumulování hotovosti a neinvestování v rozporu se zák. č. 248/1992 Sb. Takové závěry, byť jen v rovině možnosti, měly žalovanou v zájmu ochrany podílníků vést k neprodlené kontrole, která by musela vést též ke zjištění existence smlouvy ze dne 31. 7. 1995 o nezákonném použití prostředků investičního fondu k zajištění úvěru poskytnutého 1. FSK. To vše mělo vést k opatření podle §37 odst. 2 písm. d) zák. č. 248/1992 Sb., když v březnu 1996 byly tyto součástí důvodů, pro které bylo povolení odňato. Přestože podílové listy prodávala 1. FSK a nikoli investiční společnost, přijetí zmíněného opatření by zabránilo prodejům podílových listů po 30. 11. 1995 propojenou osobou již jen vzhledem k očekávatelné mediální pozornosti. Lze tak uzavřít, že při normálním běhu událostí by při řádném a včasném úředním postupu žalované bylo zamezeno nákupu podílových listů investičního fondu po 30. 11. 1995.
Žalobce a) napadl dovoláním výrok I. rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v jakém odvolací soud změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, a navazující výroky o nákladech řízení, žalobce b) napadl dovoláním výrok III. a navazující výroky o nákladech řízení rozsudku odvolacího soudu a, žalobkyně c) napadla dovoláním výrok IV. a navazující výroky o nákladech řízení rozsudku odvolacího soudu a žalovaná napadla dovoláním výrok II. rozsudku odvolacího soudu v rozsahu 80 143,50 Kč s příslušenstvím, v nichž byla neúspěšná. Žalobce b) se následně vyjádřil k dovolání žalované tak, že v uvedeném dovolání není vymezen důvod přípustnosti v souladu s občanským soudním řádem a žalovaná v dovolání polemizuje pouze se skutkovým závěrem odvolacího soudu vycházejícího i z okolnosti normálního běhu událostí.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými, řádně zastoupenými podle §241 odst. 1 a §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolání splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud neshledal dovolání za přípustná. Jak dovolávající se žalobci, tak i žalovaná tvrdí rozpor v zásadě se stejnými rozhodnutími dovolacího soudu (shodně s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013, ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 509/2013, ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 344/2013, a ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2362/2015, a dovolávající se žalobci tvrdí dále rozpor s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1455/2007, ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3210/2012, a ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 25 Cdo 322/2004), ovšem v této souvislosti spekulují zejména ohledně skutkových zjištění soudů nižších stupňů a tvrdí jejich nedostatečnost, ovšem konkrétní právní otázky, jimiž by se mohl dovolací soud zabývat, neformulují. Patří připomenout, že napadené rozhodnutí je souladné s dovolateli odkazovanými rozsudky Nejvyššího soudu (např. konkrétně rozsudek ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013), kde dovolací soud uzavřel, že pokud by žalobci neprokázali, že výše uvedené skutečnosti musely vést ministerstvo k přijetí opatření zabraňujícího dalšímu prodeji podílových listů, je třeba vyjít ze skutkových závěrů odvolacího soudu, že touto skutečností bylo porušení §12 odst. 3 věta druhá zák. č. 248/1992 Sb. tím, že si podílový fond ponechával vysoké finanční částky v hotovosti v pokladně, neboť to následně (mimo jiné) vedlo ministerstvo k odnětí povolení ke vzniku podílového fondu rozhodnutím ze dne 18. 6. 1996. Šlo přitom o skutečnost ministerstvu známou z rozvahy podílového fondu vypracované ke dni 30. 6. 1995 a doručené ministerstvu dne 30. 9. 1995. V daném případě odvolací soud nedospěl k zjištění o existenci takových skutečností, které by musely vést ministerstvo k přijetí opatření způsobilých zabránit škodě již před datem 30. 9. 1995 na základě některého z jiných porušení zák. č. 248/1992 Sb. Dovolatelé pak sice polemizují se skutkovými závěry, z nichž napadené rozhodnutí vychází, tím ovšem nemohou založit přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř., neboť v dovolacím řízení, v němž je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, se skutkovými otázkami zabývat nelze (§241a odst. 6 o. s. ř.). Označují-li dovolávající se žalobci rozsudek odvolacího soudu za nepřezkoumatelný, namítají tak vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K těm však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Pokud dovolávající se žalobci shledávají dovolání přípustným též s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, patří dodat, že uvedené nemění nic na tom, že i k tomuto dovolacímu důvodu, stejně jako ke každému jinému, je třeba uvést, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1377/2016).
Dovolání žalobců a), b) a c) napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu rovněž pokračovat.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když po odmítnutí všech ve věci podaných dovolání nevzniká žádné ze stran právo na jejich náhradu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 7. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu