ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.5556.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 5556/2017-392
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce P. J. , zastoupeného Mgr. Tomášem Krejsou, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 58/32, proti žalovaným 1) P. Š. , 2) M. D. , a 3) R. D. , zastoupeným JUDr. Annou Horákovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Žitná 1633/47, o určení vlastnictví, in eventum o zaplacení částky 2.800.000 Kč, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 3 C 230/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2017, č. j. 24 Co 651/2016-345, ve znění usnesení téhož krajského soudu ze dne 16. června 2017, č. j. 24 Co 651/2016-358, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.365,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Anny Horákové, advokátky se sídlem v Praze 1, Žitná 1633/47.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha - východ (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. dubna 2016, č. j. 3 C 230/2012-270, zamítl žaloby, jimiž se žalobce domáhal určení neplatnosti označených předběžných kupních smluv a kupní smlouvy, a dále určení, že žalobce je vlastníkem označených nemovitostí, in eventum, že žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobci částku 2.800.000 Kč (představující vrácení kupní ceny), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. ledna 2017, č. j. 24 Co 651/2016-345, změnil rozsudek soudu prvního stupně v nákladovém výroku způsobem vyloženým ve výroku I., dále rozsudek soudu prvního stupně v meritu věci potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do všech jeho výroků) podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které však není - jak bude rozvedeno níže – ve smyslu §237 o. s. ř. [rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) vyplývá z bodu 2., článku II., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], s přihlédnutím k §3028 odst. 2 o. z., přípustné.
Je tomu tak z toho důvodu, že dovolatel v zásadě brojí do skutkových zjištění, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud, avšak která v dovolacím řízení nelze nijak revidovat, a na základě své skutkové verze pak přistupuje k právnímu posouzení věci (že jím uzavřená předmětná kupní smlouva je absolutně neplatná, neboť vykazuje znaky tzv. lichevní smlouvy a propadné zástavy), které konfrontuje s právně kvalifikačním závěrem odvolacího soudu, jenž shledává (z pohledu aplikace hmotněprávní úpravy) nesprávným. Na podkladě této dovolací argumentace ovšem přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit nelze, neboť dovolání lze podle §241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, nikoliv z důvodu nesprávného (neúplného) skutkového zjištění.
Přitom pouhé dovolatelem učiněné odkazy či citace právních závěrů z jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, bez reflektování skutkové situace v této věci, kterou – jak již bylo uvedeno – nelze v dovolacím řízení revidovat, nijak nezpochybňují učiněný právní závěr odvolacího soudu, jak byl vyjádřen v odůvodnění jeho písemného vyhotovení, a jenž se týká posouzení, zda předmětná kupní smlouva měla charakter tzv. lichevní smlouvy, či nikoliv (odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k negativní odpovědi na tuto otázku). Jinak řečeno, při práci s judikaturou a s poukazem na judikovaný právní názor (z předmětného rozhodnutí zpracovanou tzv. právní větu vystihující gros rozsouzeného případu) nutno mít stále na paměti, že nelze takové právní názory čistě mechanicky aplikovat na každý skutkově obdobně vyzařující případ, nýbrž že je zapotřebí při analogickém použití tohoto či podobného rozhodnutí soudu vždy velmi pečlivě přihlížet k jedinečným skutkovým okolnostem daného případu, a tedy ve světle těchto okolností dosazovat již soudem vyložené právní závěry ve skutkově i právně obdobné věci na konkrétně řešený soudní případ (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2016, sp. zn. 30 Cdo 5322/2015, in htpps://nsoud.cz).
Znamená to tedy ve vztahu k tomuto případu, že vycházel-li odvolací soud při meritorním rozhodování ze skutkových zjištění, jejichž správnost v dovolacím řízení nelze přezkoumávat (posuzovat), přičemž učiněná skutková zjištění umožňovala odvolacímu soudu přistoupit k zaujetí daného právně kvalifikačního závěru (tj. že předmětná kupní smlouva, uzavřená mezi žalobcem a žalovaným 1/, není postižena absolutní neplatností ve smyslu §39 obč. zák., nepředstavuje tzv. lichevní smlouvu, když s přihlédnutím k dosavadní právní úpravě, podle které bylo nutno daný případ posuzovat, jakož i k relevantní judikatuře dovolacího soudu vztahující se k problematice tzv. lichevních smluv, nebyly odvolacím soudem, respektive oběma soudy shledány podmínky k závěru stran lichevního jednání žalovaného 1/ vůči dovolateli v souvislosti s předmětným převodem nemovitostí), pak napadené rozhodnutí odvolacího soudu není v žádném rozporu s dovolatelem předestřenou judikaturou dovolacího soudu.
Na podkladě výše uvedené dovolací argumentace se tudíž dovolateli přípustnost jeho dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit nepodařilo.
Ve zbývající části dovolání žalobce – jež i do ostatních výroků rozsudku odvolacího soudu – neobsahovalo vůbec vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, takže dovolacímu soudu byla upřena možnost se (kromě výše uvedeného) zabývat vůbec přípustností dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení mají žalovaní právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby [sepis vyjádření k dovolání učiněný prostřednictvím advokátů žalovaných 1) až 3)], které sestávají z mimosmluvní odměny advokáta ve výši 7.440 Kč podle §1 odst. 2, věty první, §6 odst. 1, §7 bod 5., §9 odst. 4 písm. b) (při rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nemohl vycházet z ověřitelného údaje o ceně nemovitého majetku, a proto o těchto nákladech rozhodl podle posledně označeného paragrafu – k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 3141/2011, in http://nsoud.cz ), §11 odst. 1 písm. d), §12 odst. 4 [s ohledem na zastupování více jak dvou osob náleží advokátovi žalovaných 1) až 3) za každého z těchto žalovaných mimosmluvní odměna snížená o 20 %] vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění), tj. 7.740 Kč, a po přičtení 21 % daně z přidané hodnoty ve výši 1.625,40 Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř., §37 zákona č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 9.365,40 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 8. 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu