ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.5611.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 5611/2017-145
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Františkem Ištvánkem v právní věci žalobkyně H. M., zastoupené Mgr. Tomášem Čermákem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 21, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy zaplacením 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 25 C 6/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 7. 2017, č. j. 19 Co 937/2017 – 117, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovoláním napadeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací potvrdil k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně ze dne 11. 5. 2017, č. j. 25 C 6/2017 – 85, kterým byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované uhradit jí částku ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobkyni byla uložena povinnost uhradit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 1 500 Kč (výrok II) a žalobkyni byl vrácen uhrazený soudní poplatek (výrok III).
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobkyně v dovolání ve vztahu k jeho přípustnosti pouze parafrázovala znění §237 o. s. ř., nepředložila žádnou otázku procesního a/nebo hmotného práva, na níž napadené rozhodnutí závisí a při jejímž řešení se odvolací soud např. odchýlil od judikatury dovolacího soudu, a polemizovala s právními a skutkovými závěry odvolacího soudu, resp. i soudu prvního stupně, aniž by předložila argumentaci relevantní dle §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., či jeho části (srovnej obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).
Žalobkyně v dovolání nijak nekonkretizuje, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje pro ni za splněný. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání je nezbytné, aby z něj bylo zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem nově vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz , usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz ).
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13 a Stanovisko Pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS – st. 45/16).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
Dovolání žalobkyně nesplňuje uvedenou náležitost dovolání ani v rovině citace §237 o. s. ř., pokud se jím má naznačovat, že dovoláním napadeným rozhodnutím závisí „z části“ na řešení otázek, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, když takový důvod přípustnosti dovolání není v jeho textu formálně ani obsahově vztažen k posléze žalobkyní formulovaným právním otázkám.
Toliko na vysvětlenou Nejvyšší soud poznamenává, že otázky, které se v obecné rovině žalobkyně procesně nerelevantním způsobem pokouší otevřít, jsou řešeny jeho konstantní judikaturou, zejména např. v rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, který byl zveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 125/2011, případně v usnesení ze dne 7. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4403/2016. Skutečnost, že žalobce (v obecné rovině) není povinen taktéž právně kvalifikovat svůj nárok, pak byla řešena např. v rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009, který byl zveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27/2012. Zde podané dovolání pro popsanou vadu však Nejvyššímu soudu neumožňuje vypořádat se věcně s otázkami, které dovolatelka klade, neboť by o své vůli posouval obsah posuzování přípustnosti dovolání do úrovně, kterou dovolatelka ani nenastavila.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 10. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu