ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.646.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 646/2017-125
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Tomáše Novosada a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce R. M. , zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o 73 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 100/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2016, č. j. 12 Co 75/2016-104, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem v záhlaví uvedeným (dále též jen „napadený rozsudek“) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 7. 12. 2015, č. j. 20 C 100/2015-73, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 73 500 Kč s příslušenstvím (výrok I) a kterým bylo uloženo žalobci nahradit žalované náklady řízení (výrok II).
Uvedené částky se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku trestního stíhání pro zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) a c) trestního zákoníku. Trestní stíhání trvalo celkem 147 dnů a bylo ukončeno zprošťujícím rozsudkem. Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně, podle nichž v důsledku trestního stíhání byla žalobci způsobena nemajetková újma, přičemž vzhledem ke všem okolnostem trestního stíhání (ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, zejména povaha trestní věci, délka trestního řízení a následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře žalobce) shledal jako přiměřené (a žalovanou již poskytnuté) zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva žalovanou a ve formě omluvy ze strany žalované.
Ke skutečnosti předchozího trestního stíhání ústícího v pravomocné odsouzení žalobce pro spáchání úmyslného trestného činu uvedl soud prvního stupně (a aproboval soud odvolací), že vzhledem k dalším zjištěným skutkovým okolnostem přimykajícím se k této skutečnosti, respektive z ní vycházejícím (žalobci nepůsobilo starosti samotné trestní stíhání, avšak jeho podnikání; zdravotní stav žalobce po psychické stránce nebyl trestním stíháním ovlivněn) je možno touto skutečností (vedle skutečností dalších - zejména krátká doba trestního stíhání v trvání 147 dnů) odůvodnit závěr o přiměřenosti zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva žalovanou a ve formě omluvy ze strany žalované.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.,), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Žalobce v dovolání předestírá tyto otázky, které podle jeho názoru nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny:
a) zda při posuzování toho, jestli by přiznání peněžité náhrady za vzniklou nemajetkovou újmu bylo v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti a morálky, lze přihlédnout k dřívějším odsouzením poškozeného,
b) zda u trestného činu, za který hrozí trest odnětí svobody v trvání od dvou do osmi let, odůvodňuje povaha trestní věci toliko nejnižší formu odškodnění – tedy odškodnění ve formě konstatování porušení práva,
c) zda žalovaný měl úspěch ve věci samé ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř. i v případě, kdy byla žaloba zamítnuta proto, že soud na základě vlastní úvahy uznal za postačující odškodnění vzniklé nemajetkové újmy konstatování porušení práva.
Dále pak žalobce v dovolání předestírá otázku d), která má být dovolacím soudem posouzena jinak, konkrétně zda je přiměřené (spravedlivé), aby při odškodňování nemajetkové újmy za neoprávněné trestní stíhání bylo prvotní (základní) formou odškodnění nemajetkové újmy dle zákona č. 82/1998 Sb. toliko konstatování porušení práva, přestože se nemajetková újma způsobená nepřiměřenou délkou řízení (tedy újma zpravidla podstatně méně citelná) odškodňuje zpravidla v penězích.
Nejprve je třeba zdůraznit, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše přiznaného zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
Dále Nejvyšší soud shledal ve svém rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, zveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 122/2012, následující: „ Zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., jenž je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vychází především z povahy trestní věci, též z délky trestního stíhání, a především dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat.“
Ve světle doposud uvedeného lze konstatovat, že na samotném řešení v dovolání položené otázky sub a) odůvodnění napadeného rozsudku stricto sensu nespočívá. Skutečnost, že osoba domáhající se zadostiučinění byla již v minulosti trestně stíhána a pravomocně shledána vinnou ze spáchání trestného činu, může obecně jistě být jednou z onoho neuzavřeného okruhu relevantních okolností, k nimž soudy při stanovení formy případně výše zadostiučinění přihlížejí. Záleží ovšem na dalších konkrétních skutkových okolnostech specifických v každé věci, které holou skutečnost předešlého stíhání a odsouzení doprovázejí; až teprve podle těchto konkrétních skutkových okolností může být uzavřeno, že tato skutečnost předešlého trestního stíhání ústícího v odsouzení (spolu)odůvodňuje toliko morální zadostiučinění v posléze projednávané věci (typicky např. došlo-li v minulosti k opakovanému stíhání a odsuzování), že tato skutečnost nemá na stanovení formy a výše zadostiučinění vliv, anebo dokonce že tato skutečnost (spolu)odůvodňuje (ve specifických případech) například navýšení peněžitého zadostiučinění.
Je tudíž zejména na soudech prvního a druhého stupně, aby skutečnost předešlého stíhání a odsouzení posoudily ve vztahu ke konkrétním zjištěným okolnostem a z toho vyvodily adekvátní (přiměřené) závěry. Odůvodnění napadeného rozsudku nespočívá v řešení dopadů předešlého trestního stíhání a odsouzení na stanovení formy a výše zadostiučinění toliko v obecné rovině (izolovaně), avšak v posouzení konkrétních skutkových okolností, které byly předešlým trestním stíháním a pravomocným odsouzením za spáchání trestného činu v poměrech žalobce vyvolány. Přitom správnost konkrétních skutkových zjištění vedoucích soud prvního stupně potažmo soud odvolací k závěru, že mimo jiné také skutečnost předešlého stíhání a odsouzení žalobce pro trestný čin (spolu)odůvodňuje poskytnutí pouze morálního zadostiučinění, nemůže být v dovolacím řízení napadána (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dlužno pak zdůraznit, že závěr o přiměřené formě zadostiučinění nebyl odvolacím soudem v předmětné věci učiněn jen na základě skutečnosti předešlého pravomocného odsouzení žalobce, jak je dovoláním podsouváno.
Ani další v dovolání položená otázka sub b) přípustnost dovolání nezakládá, neboť na jejím vyřešení napadený rozsudek nezávisí. Totiž závěr o přiměřené formě zadostiučinění nebyl učiněn toliko na základě povahy trestní věci, tedy na základě skutečnosti, že žalobce byl trestně stíhán pro trestný čin s trestní sazbou dva až osm let. Jak již bylo řečeno, odvolací soud přihlédl ke všem relevantním okolnostem vztahujícím se k trestnímu stíhání žalobce, a nikoli jen k výši hrozící trestní sazby, přičemž až na základě komplexního vzájemného zhodnocení veškerých zjištěných okolností dospěl k závěru o přiměřeném zadostiučinění. Nutno upozornit, že podle skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení (který ostatně žalobce nijak nezpochybňuje), se žalobci dostalo od žalované nikoli jen konstatování porušení práva, avšak též omluvy.
Nejvyšší soud neshledává důvod odklonit se od svých závěrů učiněných ve zmíněném rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 při řešení otázky sub d), jak je tato v dovolání formulována. Totiž v projednávané věci bylo soudem prvního stupně a soudem odvolacím (a stejně tak i samotnou žalovanou) uznáno, že trestní stíhání resultovalo ve vznik imateriální újmy u žalobce. Přitom také Ústavní soud ve své judikatuře připouští v případech trestního stíhání na základě nezákonného rozhodnutí jako přiměřené toliko morální zadostiučinění [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2394/15, podle něhož „ V obecné rovině je žádoucí konstatovat, že právě zprošťující rozsudek v trestním řízení je právní skutečností, v jejímž kontextu by soud, rozhodující o náhradě škody vzniklé výkonem veřejné moci, měl zvažovat, zda postačí samotné konstatování o porušení práva státem (v intencích věty první §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.), je-li základem vzniku odpovědnosti státu obvinění osoby z trestného činu.“ ]. Ani z nálezů Ústavního soudu zmíněných v dovolání (sp. zn. III. ÚS 1976/09, I. ÚS 2551/13) neplyne, že by v případech obdobných projednávané věci nebylo možno pokládat za přiměřené toliko morální zadostiučinění. Přitom se znovu připomíná, že vedle konstatování porušení práva se žalobci dostalo od žalované též omluvy a že (vedle dalších relevantních okolností) trestní stíhání trvalo 147 dnů, tedy jen v řádu měsíců, což právě Ústavní soud v žalobcem odkazovaném nálezu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. III. ÚS 1976/09, výslovně zmiňuje jako možný důvod pro poskytnutí toliko morálního zadostiučinění.
Lze tedy uzavřít, že odvolací soud postupoval při aplikaci ust. §31a OdpŠk přiměřeně a v souladu s ustálenou rozhodovací prací dovolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud nemá důvodu se od této své rozhodovací praxe odchýlit.
Jestliže je dovolání ve věci samé nepřípustné pro nenaplnění podmínek daných §237 o. s. ř., pak je nepřípustné též ve vztahu k výroku o nákladech řízení ve smyslu ust. §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Z toho důvodu se dovolací soud nezabývá otázkou v dovolání vznesenou sub c), neboť tato napadá právě jen výrok o nákladech řízení.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně 11. ledna 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu