ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.847.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 847/2018-305
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce V. Š., zastoupeného JUDr. Josefem Pojezdným, advokátem se sídlem ve Dvoře Králové nad Labem, Švehlova 46, proti žalované Z. Š. , zastoupené Mgr. Danielem Slavíkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Stroupežnického 2324/26, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 19 C 180/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. listopadu 2017, č. j. 24 Co 69/2017-284, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný u účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V předmětné věci se žalobce domáhal určení, že do společného jmění manželů (dále již „SJM“) žalobce a žalované, jež zaniklo rozvodem ke dni 11. listopadu 2015, náleží níže vymezené nemovitosti. Podle žalobce bylo dříve provedené zúžení SJM učiněno na základě simulovaného právního úkonu, když žalobce a žalovaná chtěli získat byt ve Dvoře Králové nad Labem, přičemž „na oko“ převedli společné nemovitosti na žalovanou, aby poté žalobce jako nevlastník těchto nemovitostí mohl požádat o převod bytu za zvýhodněných podmínek.
Okresní soud v Trutnově (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. října 2016, č. j. 19 C 180/2015-174, výrokem I. zamítl žalobu o určení vlastnictví k předmětnému nemovitému majetku, a to ve vztahu k následujícím nemovitostem: pozemková parcela – zahrada o výměře 788 m2, stavební parcela – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 139 m2 včetně domu na st. p. č., který je její součástí, vše v obci D. K. nad L., katastrální území D. K. nad L., zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro K. kraj, Katastrálního pracoviště T. na listu vlastnictví pro obec a katastrální území D. K. nad L. (dále již „předmětné nemovitosti“). Rozsudečným výrokem II. určil, že nemovitost, pozemková parcela p. p. č. – zahrada o výměře 933 m2 v obci D. K. nad L., katastrální území D. K. nad L., zapsaná v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro K. kraj, Katastrálního pracoviště T. na listu vlastnictví pro obec a katastrální území D. K. nad L., náleží do SJM žalobce a žalované. Navazujícími výroky II. až V. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v v Hradci Králové (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. listopadu 2017, č. j. 24 Co 69/2017-284, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích potvrdil, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Tomuto rozhodnutí odvolacího soudu předcházelo vydání rozsudku Nejvyšším soudem České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ či „dovolací soud“) ze dne 20. září 2017, č. j. 22 Cdo 3245/2017-254, který zrušil předchozí rozhodnutí odvolacího soudu v této věci, když se neztotožnil s právním názorem odvolacího soudu, že vyhovění žalobě brání absence naléhavého právního zájmu na žalobcem požadovaném určení.
V nyní dovoláním napadeném rozsudku se odvolací soud přiklonil k závěrům soudu prvního stupně, který dospěl k právnímu závěru, že: „skutečnost, že motivací tohoto právního úkonu (roz. zúžení SJM ve vztahu k předmětným nemovitostem) bylo vytvoření podmínek potřebných pro získání bytu ve vlastnictví města do vlastnictví žalovaného při privatizaci městských bytů, nečiní tento úkon ‚simulovaným‘. Šlo pouze o motivaci, resp. hlavní důvod pro uzavření smlouvy o zúžení SJM, nicméně primární obsah smlouvy a vůle účastník byla zúžením SJM zbavit žalobce vlastnictví výše uvedených nemovitostí ve prospěch žalované… Rozhodnutí o uzavření smlouvy o zúžení SJM a převedení výše uvedených nemovitostí do výlučného vlastnictví žalované bylo nápadem žalobce a žalobce musel být srozuměn s tím, že se dobrovolně vzdává části společného majetku. Pokud by tomu tak nebylo, měl žalobce od definitivního vzdání se snahy o získání bytu od města v roce 2002 celých dvanáct let do rozkolu manželství na to, aby jím tvrzený ‚skutečný stav‘ uvedli s žalovanou do souladu s právním stavem uzavřením nové smlouvy, která by navrátila nemovitosti do společného vlastnictví obou účastníků. K tomu však nedošlo …“
Odvolací soud se dále zabýval hodnocením vážnosti vůle žalobce a žalované při předmětném zúžení SJM, přičemž dospěl k závěru, že: „vůle účastníků netrpěla nedostatkem vážnosti, neboť zamýšleli učinit předmětné nemovitosti výlučným majetkem žalované a oba si byli vědomi právních důsledků zúžení SJM učiněného formou notářského zápisu. Okolnost, která je k tomuto vedla (získání bytu z městského bytového fondu, jak tvrdil žalobce, nebo jistota bydlení pro případ rozpadu rodiny, jak tvrdila žalovaná), je pouhou motivací (pohnutkou), jak správně uvedl okresní soud. V řízení nebylo prokázáno, že by šlo o úkon ‚na oko‘, jak se žalobce snažil naznačit, ani to, že by účastníci neznali důsledky plynoucí ze smlouvy o změně rozsahu SJM, které pro ně tato dohoda měla mít.“ Podle odvolacího soudu žalobce a žalovaná chtěli způsobit právní účinky vyplývající ze zúžení SJM, přičemž motivace či pohnutka tohoto právního úkonu jej nečiní právním úkonem „simulovaným“. Nad rámec uvedené odvolací soud dodal, že z tohoto závěru neplyne, že by snad žalobce neměl žádné nároky na vypořádání investic, které za trvání manželství ze společného žalobce a žalovaná jakožto manželé investovali do výlučného majetku žalované.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Dovolatel úvodem požádal o osvobození od placení soudního poplatku z dovolání. Namítá, že se odvolací soud nezabýval „právním hodnocením případu z toho hlediska, že se jedná o simulovaný právní úkon“ , nýbrž pouze otázkou vážnosti vůle obecně. Podle dovolatele ve sporu, v němž má být posouzena otázka simulovaného právního úkonu, nestačí se zabývat okolnostmi, jak byl simulovaný právní úkon formálně právně učiněn, ale skutečnou vůlí a motivací jednajících a čeho simulovaným úkonem chtěli dosáhnout. Ve vztahu k přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) dovolatel konstatoval, že má za to, že se jedná o případ, kdy se odvolací soud částečně odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive částečně o otázku, která nebyla vyřešena v rozhodovací praxi dovolacího soudu. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že věc hodnotil jen z hlediska obecné platnosti pro vážnost vůle a nikoli z hlediska vůle skutečné při simulaci právního úkonu, což je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2000, sp. zn. 30 Cdo 2781/99. Dovolatel dále polemizoval s právními a skutkovými závěry odvolacího soudu, respektive soudu prvního stupně. Závěrem navrhl, aby dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém písemném vyjádření k dovolání žalobce odmítla uplatněnou dovolací argumentaci, podle jejího názoru dovolání není přípustné. Ztotožnila se závěrem odvolacího soudu, že vůle účastníků byla při zúžení SJM vážná. Dále kriticky hodnotila snahu dovolatele „účelově hodnotit provedené důkazy.“ Závěrem navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl a žalované přiznal náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalobce není – jak bude vyloženo níže – přípustné.
Dovolací argumentaci žalobce, že právní otázka týkající se simulovaného právního jednání nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, nelze přisvědčit. Uvedená problematika byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu opakovaně řešena (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2009, sp. zn. 30 Cdo 833/2008, ze dne 24. května 2017, sp. zn. 30 Cdo 5799/2016; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ). Kromě toho se odvolací soud ve svém rozhodnutí při řešení této právní otázky - jak bude dále vyloženo - neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatel na jednu stranu tvrdí, že se odvolací soud nezabýval skutečnou vůlí dovolatele a žalované při zúžení SJM, na druhé straně zase uvádí, že se odvolací soud zabýval vážností vůle obecně (a ne tvrzeným simulovaným jednáním). V odůvodnění svého rozsudku se odvolací soud, stejně jako před ním soud prvního stupně, vážností vůle zabýval, přičemž dospěl k závěru, že vůle účastníků byla vážná; tvrdí-li následně ve vztahu ke zjištěné vážnosti vůle dovolatel opak, toliko polemizuje se skutkovými závěry soudů, které ovšem v dovolacím řízení nelze nijak revidovat.
Odvolací soud neposuzoval pouze formální náležitosti předmětného právního jednání (jak tvrdí dovolatel), ale zabýval se také tím, zdali vůle účastníků jako taková byla vážná (srov. např. konstatování odvolacího soudu ohledně svéprávnosti účastníků, jejich vědomosti o tom, co činí a jaké mohou být důsledky jejich jednání, atd.). Existence vůle je podmíněna její skutečností, respektive vážností. Není-li vůle vážná (skutečná), tj. neexistuje-li vůle, pak nevzniká ani právní úkon (jednání). Pokud se tedy odvolací soud zabýval vážností vůle, tedy tím, existovala-li vůle k zúžení SJM mezi účastníky, nelze mu v tomto směru nic vytknout, dospěl-li k závěru, že v daném případě vůle účastníků byla vážná.
Nedůvodná je rovněž námitka dovolatele, že odvolací soud se nezabýval tvrzeným simulovaným jednáním. Simulovaný právní úkon (jednání) vyjadřuje vědomou neshodu vůle a projevu. Právní teorie (která je reflektována i v právní praxi; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2009, sp. zn. 30 Cdo 833/2008) ve vztahu k předchozí civilní úpravě zaujímala právní názor, že jednostranná vědomá neshoda vůle a projevu je toliko vnitřní výhradou neboli jednostrannou simulací. Vnitřní výhrada (mentální rezervace) se vyznačuje tím, že jednající ve vůli, kterou projevuje, činí nějakou výhradu, ale tuto výhradu neprojevuje. Při jednostranné vědomé simulaci vůle není vážná. Společná vědomá neshoda vůle a projevu je dána tehdy, když při dvoustranném či vícestranném právním úkonu všechny strany společně projevují něco jiného, než co ve skutečnosti chtějí. Není tak dána shoda mezi jejich skutečnou vůlí a uskutečněnými projevy. >1< Jde tak o simulaci úkonu, ve vztahu k němuž není projevená vůle vážná. Jinými slovy řečeno, simuluje-li se právní úkon, pak se pouze ve vnější formě takový právní úkon předstírá; k perfekci právního úkonu však chybí vážnost vůle. U simulovaného jednání tedy absentuje vážnost vůle. Při aplikaci na posuzovanou situaci je tak zřejmé, že dospěl-li odvolací soud k tomu, že vůle účastníků byla vážná ve vztahu k učiněnému úkonu, pak toto zjištění vyloučilo tvrzenou existenci simulovaného jednání.
Tvrzení dovolatele, že soud prvního stupně měl vycházet z jiných skutkových závěrů, samo o sobě nemůže založit přípustnost dovolání. Závěry, k nimž odvolací soud dospěl v odůvodnění (písemného vyhotovení) napadeného rozsudku, jsou důsledkem použitých logických úvah a nejsou v extrémním nesouladu s obsahem spisu, nevykazují ani prvek svévole či projevu hrubého formalismu. Přitom dovolací soud zde nevystupuje jako řádná třetí přezkumná instance, která by nad rozsah výše uvedeného mohla (měla) zasahovat do procesu výsledků dokazování, tedy do zjištěného skutkového stavu, „hodnotit“ hodnocení důkazů (odvolacím) soudem, posuzovat relevanci rozsahu či účelnosti (odvolacím) soudem provedených důkazů, pakliže způsob, jak ke skutkovému stavu odvolací soud dospěl (případně taková skutková zjištění převzal od soudu prvního stupně), není nijak defektní a odvolacímu soudu umožňoval přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru.
Skutková polemika dovolatele je v dovolání právně bezpředmětná (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. května 2015, sp. zn. 25 Cdo 979/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2015, sp. zn. 25 Cdo 1234/2015). Skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Přitom nelze vycházet z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Přitom sama okolnost, že dovolatel vychází ze zcela jiné skutkové verze, kterou posléze (v konfrontaci s odvolacím soudem, respektive oběma soudy) právně hodnotí, přirozeně přípustnost jeho dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá.
K (jiným) vadám řízení by dovolací soud ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. mohl (byl povinen) přihlédnout jedině v případě přípustnosti dovolání, což se netýká tohoto případu.
Ve vztahu k žádosti dovolatele o osvobození od placení soudního poplatku z dovolání Nejvyšší soud odkazuje na §6a odst. 5 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, v němž je stanoveno, že: „Došlo-li ke zrušení rozhodnutí o věci samé v důsledku návrhu na zrušení usnesení o schválení smíru, odvolání, dovolání, žaloby pro zmatečnost, žaloby na obnovu řízení, kasační stížnosti nebo rozhodnutím Ústavního soudu, neplatí poplatek za řízení poplatník, který ve věci již jednou poplatek zaplatil.“ V této věci již dovolatel soudní poplatek za dovolání zaplatil (viz č. l. 249) při jeho předchozím podaném dovolání (tj. dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 22. března 2017, č. j. 24 Co 69/2017-229). Dovolatel tak není povinen platit soudní poplatek za dovolání v tomto (novém) dovolacím řízení.
Ačkoliv výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolací soud uvádí, že žalované nepřiznal nárok na náhradu nákladů řízení zejména z toho důvodu, že její argumentace uvedená ve vyjádření k dovolání nebyla relevantní k důvodům, které dovolací soud vedly k odmítnutí dovolání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 10. 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu
_______________________________________________________
Poznámky pod čarou jsou v textu odkazovány následovně: >číslo<
1) Srov. např. FIALA, Josef. a kol. Občanské právo hmotné. Brno: MU, Doplněn. 3. vydání. 2001. str. 35-42.