ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.859.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 859/2017-236
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M. a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobkyně REMA Systém, a.s. , identifikační číslo osoby 64510263, se sídlem v Praze 4, Budějovická 1667/64, zastoupené JUDr. Mgr. Tomášem Sequensem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, proti žalované České republice – Ministerstvu životního prostředí , se sídlem v Praze 10, Vršovická 1442/65, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 581 711 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C 94/2014, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2016, č. j. 70 Co 219/2016-201, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobkyně se prostřednictvím žaloby domáhá po žalované zaplacení škody ve výši 581 711 000 Kč s tím, že jí vznikla v důsledku nezákonných rozhodnutí, na jejichž základě byla v letech 2005 až 2011 zapsána v seznamu výrobců elektrozařízení (dále též jako „seznam“), vedeného Ministerstvem životního prostředí, pro zajištění financování nakládání s historickými elektrozařízeními pocházejícími z domácnosti skupiny 3, společnost ASEKOL s.r.o., ačkoliv nesplňovala podmínky pro takový zápis do seznamu, a nebyla zapsána žalobkyně, jež podmínky pro takový zápis splňovala. Škoda je představována ztrátou významného klienta v části 9 103 000 Kč, změnou podílu žalobce na trhu v části 227 651 000 Kč a poklesem cen v důsledku vlivu společnosti ASEKOL s.r.o. na cenotvorbu v části 344 957 000 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 10 mezitímním rozsudkem ze dne 2. 12. 2015, č. j. 5 C 94/2014-149, rozhodl tak, že žaloba je co do základu důvodná.
Městský soud v Praze rozhodl k odvolání žalované usnesením ze dne 8. 9. 2016, č. j. 70 Co 219/2016-201, tak, že se rozsudek soudu prvního stupně zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně je pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelný. Odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též jako „OdpŠk“) je odpovědností objektivní založené na splnění tří podmínek: 1) nezákonného rozhodnutí, 2) vzniku škody a 3) příčinné souvislosti mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a vznikem škody. Nezákonnost rozhodnutí se poměřuje požadavkem, aby pravomocné rozhodnutí, od nějž je vznik škody odvozován, bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud v řízení o náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci vázán a není oprávněn sám hodnotit, zda předmětné rozhodnutí je skutečně zákonné. Žalobkyně se domáhá vůči státu nároku na náhradu hmotné škody, která jí dle jejích tvrzení měla vzniknout v důsledku nezákonného rozhodnutí, na jehož základě byla společnost ASEKOL s.r.o. v období od roku 2005 do roku 2011 zapsána do seznamu výrobců elektrozařízení vedeného žalovanou, ačkoliv nesplňovala podmínky pro zápis. K tomu, aby byla žalobkyně úspěšná, musí prokázat, že zde existuje nezákonné rozhodnutí a že jí v důsledku nezákonného rozhodnutí vznikla škoda. Soud prvního stupně se při posouzení podmínky existence nezákonného rozhodnutí omezil na zjištění, že rozhodnutí o zápisu společnosti ASEKOL s.r.o. do seznamu výrobců elektrozařízení bylo v rámci soudního přezkumu zrušeno. Z uvedeného však ve vztahu ke splnění podmínky existence nezákonného rozhodnutí není zřejmé, z čeho soud prvního stupně splnění této podmínky dovozuje. Neplatí totiž, že každé rozhodnutí, které bylo změněno nebo zrušeno, je rozhodnutím nezákonným. Musí jít především o rozhodnutí pravomocná, neboť se vychází z toho, že do okamžiku právní moci má účastník řízení procesní možnosti obrany proti rozhodnutí, které je pro něj nepříznivé. Podmínka nezákonného rozhodnutí nemůže být v daném případě splněna jen tím, že dotyčná rozhodnutí ministra životního prostředí byla zrušena rozsudkem Městského soudu v Praze a věci byly vráceny tomuto orgánu k dalšímu řízení. Řízení po jejich zrušení totiž pokračovalo, neboť ministr následně zrušil prvoinstanční rozhodnutí a vrátil věc správnímu orgánu prvního stupně k dalšímu řízení. Je třeba zabývat se tím, jak bylo konečným způsobem rozhodnuto, tedy zda společnost ASEKOL s.r.o. skutečně podmínky pro zápis nesplňovala. Za stavu, kdy dotyčné řízení bylo ex lege ukončeno jeho zastavením, musí uvedenou otázku posoudit soud prvního stupně jako otázku předběžnou. Okolnost, že došlo ke zrušení rozhodnutí pro vady či pro nepřezkoumatelnost, sama o sobě škodu nepředstavuje. O majetkovou újmu, která je odškodnitelná, půjde pouze tehdy, pokud bude prokázáno, že společnost ASEKOL s.r.o. byla do seznamu výrobců zapsána, aniž by pro to splňovala podmínky. Z rozhodnutí, jimiž došlo ke zrušení vydaných rozhodnutí o zápisu společnosti ASEKOL s.r.o. do seznamu, nevyplývá závěr o tom, že by uvedená společnost podmínky zápisu nesplnila. Byť tedy byla rozhodnutí orgánu zrušena, nejednalo se o konečná rozhodnutí v předmětných řízeních, neboť teprve až v dalším řízení mělo být rozhodnuto, zda společnost ASEKOL s.r.o. splnila podmínky pro zápis do seznamu. Jestliže řízení bylo následně zastaveno, aniž by byla uvedená otázka vyřešena, bude tuto třeba vyřešit jako otázku předběžnou. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně tak není zřejmé, z čeho soud prvního stupně dovodil příčinnou souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a údajnou škodou, jež se navíc sestává ze tří odlišných nároků. Podmínka příčinné souvislosti musí být totiž ve vztahu ke každému ze tří uvedených nároků postavena najisto v tom směru, že musí být jednoznačně prokázáno, že ke škodě došlo výlučně a pouze v důsledku nezákonnosti vydaných rozhodnutí. Jedná se přitom o posouzení skutkové a právní, jež přísluší výlučně soudu, který nemůže přebírat názory znaleckého ústavu na tuto otázku.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost shledává v tom, že:
a. se odvolací soud při řešení otázky naplnění podmínky existence nezákonného rozhodnutí podle ustanovení §8 odst. 1 OdpŠk odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dle které předpokladem objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím vydaným ve správním řízení podle správního řádu je skutečnost, že pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno, a nikoli otázka charakteru pochybení správního orgánu, který takové rozhodnutí vydal, a není tedy rozhodné, zda správní rozhodnutí bylo zrušeno z důvodu procesních vad, pro vady skutkových zjištění nebo pro nesprávné právní posouzení (k tomu žalobkyně odkázala na rozsudky Nejvyššího soudu [pozn. žalobkyně zcela zřejmě omylem uvedla, že se jedná o rozsudky Nejvyššího správního soudu] ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 453/2001, a ze dne 7. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2397/2006);
b. odvolací soud shora uvedenou právní otázku posoudil v rozporu s čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle něhož má každý právo na náhradu škody mu způsobené nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné správy, a dále v rozporu s výslovným zněním §8 odst. 1 OdpŠk, dle kterého není soud v řízení o náhradě škody způsobené výkonem veřejné moci oprávněn sám hodnotit, zda předmětné rozhodnutí je skutečně nezákonné, a s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, dle které podmínka zrušení rozhodnutí pro nezákonnost je zásadně splněna bez ohledu na výsledek dalšího řízení, jestliže důvodem zrušení nebo změny rozhodnutí byla nezákonnost předmětného rozhodnutí (k tomu žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu [pozn. žalobkyně zcela zřejmě omylem uvedla, že se jedná o rozsudek Nejvyššího správního soudu] ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4379/2007);
c. při řešení naplnění podmínky příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a škodou se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dle které při řešení otázky příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vzniklou škodou nejde o otázku právní, nýbrž skutkovou (jak plyne z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3206/2009), přičemž k otázce objasnění příčinné souvislosti může být pořízen znalecký posudek, neboť není správný závěr, že se jedná o otázku právní, jež přísluší výlučně soudu, který nemůže přebírat názory znaleckého ústavu. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá pouze ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit; vztah mezi škodnou událostí (nezákonným rozhodnutím) a vznikem škody je však otázkou skutkovou, nikoliv právní (k tomu žalobkyně odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2300/2011).
Žalobkyně též dne 13. 6. 2017 zaslala dovolacímu soudu podání nazvané „Upřesnění věcného odůvodnění dovolání žalobce ze dne 19. 12. 2016 v rámci vymezených důvodů dovolání“ k němuž připojila „Pracovní dokument útvarů Komise, praktický průvodce, určení výše škody v žalobách o náhradu škody při porušení článku 101 nebo 102 Smlouvy o fungování Evropské unie“.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, přičemž rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. 9. 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolání splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud neshledal dovolání za přípustné, neboť právní hodnocení, která žalobkyně z napadeného rozhodnutí dovozuje a proti nimž dovoláním brojí, v napadeném rozhodnutí obsažena nejsou a rozhodnutí na vyřešení namítaných právních otázek nezávisí.
V první řadě je třeba uvést, že kasační rozhodnutí odvolacího soudu stojí především na závěru, že mezitímní rozsudek soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný, přičemž toto hodnocení nebylo v dovolání jakkoliv zpochybněno. Žalobkyně se zcela zjevně domnívá (jak vyplývá z dalšího obsahu dovolání), že rozhodnutí odvolacího soudu váže soud prvního stupně nesprávným právním závěrem spočívajícím v tom, že zhodnocení, zda ve věci je dáno nezákonné rozhodnutí ve smyslu §8 odst. 1 OdpŠk, závisí na výsledku dalšího řízení (po zrušení předmětného rozhodnutí, z nějž žalobkyně dovozuje škodu). Tento názor je ovšem nesprávný, vycházející zřejmě z nedostatečného porozumění odůvodnění napadeného rozhodnutí. Odvolací soud sice soudu prvního stupně mimo jiné vytkl i nedostatečnost zjištění ohledně existence nezákonného rozhodnutí, to ovšem vzhledem ke skutečnosti, že se soud prvního stupně nevěnoval otázce právní moci zrušeného rozhodnutí, což je podmínkou uvedenou v §8 odst. 1 OdpŠk. Odvolací soud v tomto ohledu uvedl: „Neplatí totiž, že každé rozhodnutí, které bylo změněno nebo i zrušeno, je rozhodnutím nezákonným. Musí jít především o rozhodnutí pravomocná, neboť se vychází z toho, že do okamžiku právní moci má účastník řízení procesní možnosti obrany proti rozhodnutí, které je pro něj nepříznivé.“ Dovolací soud k uvedenému podotýká, že by za jiných okolností bylo možno po odvolacím soudu požadovat, aby otázku právní moci zrušeného rozhodnutí posoudil sám, a nepřistupoval tedy ke kasaci rozhodnutí soudu prvního stupně. V nyní projednávané věci ovšem odvolací soud vytýkal soudu vícero pochybení, pro něž pokládal rozhodnutí soudu za nepřezkoumatelné, a navíc posouzení právní moci správního rozhodnutí v situaci, kdy mohlo dojít k opomenutí některých účastníků správního řízení, je dosti komplexní, přičemž nezávisí pouze na hodnocení právním, ale též skutkovém (viz např. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 2 As 25/2007-118).
Je pravdou, že z rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že se soud prvního stupně bude v dalším průběhu řízení muset zabývat tím, jak mělo správní řízení dopadnout, to ovšem nikoliv pro posouzení existence nezákonného rozhodnutí, ale příčinné souvislosti (viz obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2179/2013, uveřejněný pod číslem 20/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V tomto ohledu odvolacímu soudu nelze ničeho vytknout. Žalobkyně se domáhá škody ve formě ušlého zisku, přičemž ušlým ziskem se rozumí újma spočívající v tom, že u poškozeného nedojde v důsledku škodné události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí. Pravidelným během věcí se soud prvního stupně nezabýval, a právě k tomuto zkoumání jej odvolací soud (byť nikoliv výslovně) vyzývá. Již z uvedeného pak plyne, že odvolací soud nepovažoval za správné (resp. úplné) zejména posouzení právní stránky příčinné souvislosti provedené soudem prvního stupně. Z napadeného rozhodnutí v žádném případě neplyne, že by odvolací soud mínil popřít možnost prokazování skutkové stránky příčinné souvislosti prostřednictvím znaleckého posudku.
Odvolacímu soudu nelze vytýkat, že by zavazoval soud prvního stupně k tomu, aby postupoval v rozporu s druhou větou §8 odst. 1 OdpŠk, resp. s čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, neboť učiněním závěru, jak mělo správní řízení dopadnout (při pravidelném běhu věcí), není jakkoliv zasahováno do skutečnosti, že namítané rozhodnutí vydané ve správním řízení bylo zrušeno. Rovněž pak z odůvodnění napadeného rozhodnutí neplyne, že by odvolací soud vázal otázku existence nezákonného rozhodnutí k charakteru pochybení správního orgánu, pro které bylo jeho rozhodnutí zrušeno.
Dovolací soud z vyložených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. odmítl.
Absence výroku o nákladech dovolacího řízení se podává z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněného pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (napadené rozhodnutí není rozhodnutím, jímž se řízení končí).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 8. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu