ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.1076.2018.1
sp. zn. 32 Cdo 1076/2018-502
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně TML Investment, s. r. o. , se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, V celnici 1028/10, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 27160408, zastoupené JUDr. Stanislavem Dvořákem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 394/12, PSČ 186 00, za účasti Expobank CZ a. s. , se sídlem v Praze 5 – Malé Straně, Vítězná 126/1, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 14893649, zastoupené Andreasem Ueltzhöfferem, advokátem se sídlem v Praze 8, Voctářova 2449/5, PSČ 180 00, o nahrazení nálezu Finančního arbitra ze dne 11. 5. 2015, sp. zn. FA/PS/593/2014, ve spojení s rozhodnutím Finančního arbitra ze dne 4. 8. 2015, sp. zn. FA/PS/593/2014, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C 334/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2017, č. j. 24 Co 57/2017-461, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit účastnici řízení na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
Odůvodnění:
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se pro dovolací řízení uplatní - v souladu s bodem 1 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže. Zpochybněním jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. již usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na http://www.nsoud.cz , a dále např. usnesení ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z poslední doby např. usnesení ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016).
V souzené věci jde právě o takovouto procesní situaci. Dovolatelka dostála své povinnosti uvést, v čem spatřuje přípustnost dovolání, pouze ve vztahu k otázce, zda ze strany účastnice řízení došlo k porušení právní povinnosti. Odvolací soud se však ztotožnil se soudem prvního stupně nejen v tomto závěru, ale též v závěrech, že žalobkyni nevznikla škoda a že mezi vznikem tvrzené škody a tvrzeným porušením právní povinnosti není (nebyla by) příčinná souvislost. Každý z těchto tří závěrů obstojí sám o sobě jako postačující důvod pro zamítnutí žaloby o náhradu škody, závěr o tom, že škoda nevznikla, však dovolatelka nezpochybnila vůbec a závěr o absenci příčinné souvislosti nezpochybnila způsobem splňujícím požadavky vyplývající z §237 a §241a odst. 2 o. s. ř. (neuvedla ve vztahu k němu, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání). Ani případná nesprávnost v řešení dovolatelkou předložených otázek, vztažených výlučně k samotnému porušení právní povinnosti, by za těchto okolností nemohla opodstatnit zrušení napadeného rozhodnutí či jeho změnu, proto tyto otázky nejsou již z tohoto důvodu způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Je přitom třeba zdůraznit, že toliko k tvrzenému porušení právní povinnosti účastnicí řízení se vztahují též obě dovolatelkou předložené otázky procesního práva (otázka, kterou ze stran tíží důkazní břemeno, a otázka tzv. opomenutých důkazů), které měl odvolací soud řešit v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nad rámec uvedeného považuje Nejvyšší soud za vhodné poznamenat, že
a) řešení otázky, zda může zakládat odpovědnost za škodu porušení takového zákonného ustanovení, které bylo do právního řádu zakotveno až poté, co došlo k jednání, jímž měla být způsobena škoda (v tomto případě porušení §5 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů), vyplývá ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněného pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, založených na respektu ústavního principu zákazu pravé retroaktivity.
b) na řešení otázky, „zda byl povinný subjekt dle zákona č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „AML zákon“), povinen prověřovat neobvyklé transakce i v případě, že se později neprokáže, že by tyto transakce představovaly legalizaci výnosů z trestné činnosti či financování terorismu“, napadené rozhodnutí nespočívá. Přes některé nepřesné (zavádějící) formulace v rozhodnutí soudu prvního stupně, vytržené dovolatelkou z kontextu, je z argumentace soudů nižších stupňů hodnocené v jejím celku zřejmé, že ve skutečnosti nezaujaly takový názor, který jim dovolatelka podsouvá, tj. že se nemohlo jednat o podezřelý obchod dle AML zákona, který by byla účastnice řízení povinna prověřit a případně nahlásit, nebylo-li prokázáno, že podezřelé transakce představovaly legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu. Že napadené rozhodnutí odvolacího soudu na takovém právním názoru nespočívá, bylo podle všeho zřejmé i dovolatelce, jak je patrno z její navazující argumentace k otázce, zda musí mít povinný subjekt konkrétní podezření. Otázka hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení napadené rozhodnutí nezávisí, není způsobilá založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013).
c) napadené rozhodnutí nespočívá ani na otázce, „zda musí mít povinný subjekt konkrétní podezření na legalizování výnosů z trestné činnosti či financování terorismu nebo postačuje, že jsou dány okolnosti neobvyklosti dané transakce a povinný subjekt je tak povinen dané transakce prověřit a poté případně nahlásit“. Právní posouzení odvolacího soudu je totiž založeno právě na opačném skutkovém závěru, než ze kterého jako z premisy vychází předložená otázka, totiž že zjištěné okolnosti neumožňují dovodit neobvyklost předmětných transakcí.
d) rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí ani na řešení otázky, „zda je povinný subjekt dle AML zákona povinen provádět a zaznamenávat, jakým způsobem byla kontrola jednotlivých transakcí provedena“. Soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil, posoudil námitku absence dokladů o provedené kontrole sporných transakcí jako irelevantní, s poukazem na to, že dovolatelka netvrdí, že by jí účastnice řízení způsobila škodu tím, že tyto doklady nedochovala. Též Nejvyšší soud neshledává důvod (a nenalézá ho ani v dovolací argumentaci), proč by měla být tato otázka významná pro právní posouzení, zda sporné transakce byly podezřelými obchody ve smyslu AML zákona a zda účastnice řízení ve vztahu k nim měla oznamovací povinnost.
e) stejně tak napadené rozhodnutí nespočívá ani na řešení poslední z vymezených otázek, „zda je povinný subjekt dle AML zákona povinen prověřit a případně nahlásit jako podezřelý obchod transakci, která vybočuje z veškerých transakcí klienta na účtech a o které povinný subjekt nemá dostatečné informace“. Nejde o nic jiného než o parafrázi otázky uvedené shora pod písmenem c), lze tedy zopakovat, že odvolací soud založil svůj právní závěr, podle něhož účastnice řízení zákonné povinnosti vyplývající jí z AML zákona neporušila, naopak právě na skutkovém závěru, že předmětné transakce výrazně nevybočovaly z dosavadního chování klienta. Dovolatelka tu tedy brojí proti právnímu posouzení odvolacího soudu jen prostřednictvím zpochybnění skutkových závěrů, na nichž je založeno, správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
f) důkazním břemenem měla být dovolatelka nesprávně zatížena k prokázání skutečnosti, že podezřelé transakce skutečně představovaly legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu; k tomu viz poznámku pod písmenem b). Napadené rozhodnutí nespočívá na závěru, že uvedená skutečnost je právně významná, natož pak že k ní dovolatelka měla důkazní břemeno a že je neunesla.
g) soud prvního stupně skutečně opomněl výslovně zdůvodnit, proč neprovedl důkazy navržené dovolatelkou, vysvětlil však, že skutečnosti, k nimž byly tyto důkazy navrženy, jsou podle jeho názoru pro posouzení důvodnosti žaloby právně nevýznamné. Odvolací soud se s tímto názorem ztotožnil a chybějící výslovné zdůvodnění doplnil.
Dovolatelka napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu výslovně v plném rozsahu, tj. též v části prvního výroku, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o nákladech řízení před soudem prvního stupně, a ve druhém výroku o nákladech odvolacího řízení. Kromě toho, že dovolání v této části nevyhovuje požadavkům na obligatorní náležitosti dovolání stanoveným v §241a odst. 2 o. s. ř., neboť zcela postrádá jakoukoliv argumentaci, dovolatelka zřejmě přehlédla, že podle právní úpravy účinné od 30. 9. 2017, která je vzhledem k datu vydání napadeného rozsudku pro toto dovolací řízení rozhodná, je přípustnost dovolání ve vztahu k těmto výrokům podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. vyloučena.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. dílem jako nepřípustné, dílem jako vadné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. 8. 2018
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu