ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.1605.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 1605/2017-235
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně EUROLEASING CZ s. r. o. , se sídlem v Praze 4, Na Zámecké 1518/9, identifikační číslo osoby 61683558, zastoupené JUDr. Jaromírem Bláhou, advokátem se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 206/7, proti žalované s Autoleasing, a. s. , se sídlem v Praze 4, Budějovická 1912/64b, identifikační číslo osoby 27089444, zastoupené JUDr. Marií Oswaldovou, advokátkou se sídlem v Řehenicích 9, o zaplacení částky 5 476 707 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 52 Cm 61/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2016, č. j. 3 Cmo 322/2015-199, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2016, č. j. 3 Cmo 322/2015-199, v potvrzujícím výroku, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2015, č. j. 52 Cm 61/2011-164, v části výroku pod bodem I., v níž byla žalovaná zavázána zaplatit žalobkyni částku 4 609 616 Kč s 7,75% úrokem z prodlení p. a. od 15. 3. 2011 do zaplacení, se zrušují a v tomto rozsahu se věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V řízení zahájeném dne 18. 5. 2011 se žalobkyně domáhá po žalované zaplacení částky 5 476 707 Kč s příslušenstvím, a to jednak z titulu náhrady škody podle ustanovení §371 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), a dále z titulu odškodnění podle ustanovení §669 obch. zák. Svůj nárok dovozuje ze smlouvy o obchodním zastoupení týkající se obchodní spolupráce při uzavírání leasingových smluv, kterou uzavřela se žalovanou dne 30. 12. 2004 (dále jen „smlouva o obchodním zastoupení A“), a dále ze smlouvy o obchodním zastoupení týkající se obchodní spolupráce při uzavírání smluv o úvěru, kterou uzavřela s právní předchůdkyní žalované společností s Autoúvěr, a. s. dne 20. 7. 2006 (dále jen „smlouva o obchodním zastoupení B“). Žalobkyně v obou smlouvách vystupovala jako zástupkyně, žalovaná jako zastoupená. Žalobkyně vzala v průběhu řízení žalobu zpět co do částky 94 920 Kč, v tomto rozsahu soud prvního stupně řízení zastavil.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 8. 2015, č. j. 52 Cm 61/2011-164, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 5 221 787 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I.), zamítl žalobu o zaplacení částky 160 000 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem II.) a uložil žalované nahradit státu na svědečném částku 4 031,36 Kč (výrok pod bodem III.) a žalobkyni na nákladech řízení částku 719 281,50 Kč (výrok pod bodem IV.).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobkyně uzavřela se žalovanou smlouvu o obchodním zastoupení A a s právní předchůdkyní žalované smlouvu o obchodním zastoupení B podle ustanovení §652 a násl. obch. zák. Žalovaná dne 29. 11. 2010 znemožnila žalobkyni bez předchozího upozornění přístup ke své internetové aplikaci, v důsledku čehož žalobkyně nemohla vykonávat činnost podle uzavřených smluv. Vzájemná jednání o řešení situace byla bezvýsledná. Ze strany žalované šlo o porušení smlouvy podle ustanovení §344 obch. zák., potažmo podle ustanovení §345 obch. zák., žalobkyni proto vzniklo právo od obou smluv odstoupit. Námitku žalované, že žalobkyně mohla od smluv odstoupit jen z důvodů stanovených smlouvami, soud prvního stupně nepovažoval za důvodnou s tím, že žalobkyně mohla odstoupit i z důvodů stanovených zákonem. Žalobkyně od obou smluv platně odstoupila dopisem ze dne 21. 1. 2011. Z toho důvodu nelze přisvědčit žalované, že to byla ona, kdo od smluv odstoupil dopisem ze dne 10. 3. 2011, protože v době, kdy tak učinila, jí bylo již doručeno platné odstoupení od smluv žalobkyně. Soud prvního stupně nepřisvědčil ani námitce žalované, že smlouva o obchodním zastoupení A skončila „automaticky“, neboť její tvrzení, že žalobkyně v roce 2010 po dobu delší než tří měsíců neuzavřela žádnou smlouvu, bylo vyvráceno provedenými důkazy.
Ohledně nároku žalobkyně na náhradu škody podle ustanovení §371 odst. 2 a §373 obch. zák. soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná podstatným způsobem porušila ustanovení smluv, čímž žalobkyni vznikla škoda představující nedosažený zisk (provizi). Mezi porušením povinnosti ze strany žalované a vznikem škody je dána příčinná souvislost, nárok žalobkyně na náhradu škody je důvodný. Výši škody částkou 395 799 Kč ze smlouvy o obchodním zastoupení A a částkou 216 372 Kč ze smlouvy o obchodním zastoupení B stanovil z průměrné měsíční provize dosažené žalobkyní v roce 2010.
K nároku na odškodnění podle ustanovení §669 obch. zák. soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně i tento nárok prokázala. Provedenými důkazy bylo zjištěno, že nárok uplatnila v zákonné roční lhůtě dopisem ze dne 24. 2. 2011 a že k ukončení smluv došlo odstoupením žalobkyně z důvodu prodlení na straně žalované neposkytnutím součinnosti. Podle jeho zjištění hrubý výnos žalované z uzavřených leasingových smluv činil celkem 95 059 241 Kč, z toho 83 132 210 Kč hrubý výnos z již ukončených leasingových smluv a 11 927 031 Kč očekávaný hrubý výnos z aktivních leasingových smluv ke dni 1. 3. 2011. Z uzavřených smluv o úvěru činil celkový hrubý výnos 7 850 387 Kč, z toho 4 343 847 Kč hrubý výnos z již ukončených smluv a 3 506 540 Kč očekávaný hrubý výnos z aktivních smluv o úvěru ke dni 1. 3. 2011. Podle názoru soudu prvního stupně je z uvedeného zřejmé, že žalobkyně ve smyslu ustanovení §669 odst. 1 písm. a) obch. zák. získala žalované nové zákazníky a žalovaná měla podstatné výhody vyplývající z obchodů s nimi uzavřených i po ukončení vzájemné spolupráce. Žalobkyni proto náleží odškodnění ve výši roční provize vypočtené z ročního průměru těchto odměn představující částku 4 609 616 Kč. Při určení výše odškodnění soud přihlédl k tomu, že žalobkyně se žalovanou spolupracovala po dobu šesti let a jednalo se o „výkonného obchodního partnera“. Tvrzení žalované, že v lednu či únoru 2011 se s žalobkyní „v podstatě dohodla“, že uzavřou novou smlouvu o obchodním zastoupení, nebylo prokázáno.
K námitce žalované, že žalobkyně porušovala konkurenční doložky obsažené v obou smlouvách o obchodním zastoupení a že k této skutečnosti by mělo být přihlédnuto při stanovení výše odškodnění, soud prvního stupně uvedl, že námitka není důvodná, protože i když žalobkyně spolupracovala s jinými leasingovými společnosti, předmětem činnosti těchto společností byl leasing strojů a zařízení, se kterými žalovaná v dané době neobchodovala. Konkurenční doložky tak žalobkyně neporušila.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v přisuzujícím výroku I. v rozsahu částky 4 609 616 Kč s příslušenstvím, ve zbývající části jej ve výroku I. a ve výrocích III. a IV. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle názoru odvolacího soudu je odvolání žalované důvodné jen zčásti, a to pokud jde o nárok na náhradu škody za odstoupení od obou smluv. Pokud jde o nárok na odškodnění obchodního zástupce podle ustanovení §669 obch. zák., soud prvního stupně učinil odpovídající skutkové závěry a jeho právnímu posouzení nelze vytknout pochybení. Odvolací soud přitakal závěru, že žalobkyně se žalovanou a s právní předchůdkyní žalované uzavřela dvě smlouvy o obchodním zastoupení a že žalovaná žalobkyni bez předchozího upozornění zamezila přístup ke své internetové aplikaci, čímž jí znemožnila výkon činnosti podle uzavřených smluv a porušila smlouvy ve smyslu ustanovení §344 a §345 obch. zák. Žalobkyně od obou smluv platně odstoupila, proto neobstojí tvrzení žalované, že to byla ona, kdo od smluv odstoupil, protože tak učinila v době, kdy jí bylo již doručeno platné odstoupení od smlouvy ze strany žalobkyně. Odvolací soud souhlasil rovněž se zjištěním, že smlouva o obchodním zastoupení A neskončila automaticky, neboť tvrzení žalované, že žalobkyně po dobu delší než tří měsíců neuzavřela žádnou smlouvu, bylo vyvráceno v řízení provedenými důkazy. Podotkl, že žalobkyně svůj nárok uplatnila v zákonné roční lhůtě, a uzavřel, že nárok žalobkyně na odškodnění podle ustanovení §669 obch. zák. je důvodný.
K nároku na náhradu škody za odstoupení od obou smluv odvolací soud uvedl, že na rozdíl od soudu prvního stupně má za to, že všechny předpoklady pro náhradu škody podle ustanovení §373 a násl. obch. zák. dosud prokázány nebyly. Rozsudek soudu prvního stupně proto v rozsahu přisuzujícím žalobkyni plnění převyšující částku 4 609 616 Kč s příslušenstvím a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně pouze v rozsahu potvrzujícího výroku) podala žalovaná dovolání, v němž co do přípustnosti odkázala na ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) s tím, že podle jejího názoru napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatelka má za to, že odvolací soud nesprávně posoudil splnění rozvazovací podmínky a důsledky tohoto splnění v projednávané věci ve vztahu ke smlouvě o obchodním zastoupení A, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, kterou konkrétně cituje. Zároveň namítá, že odvolací soud hodnotil důkazy potvrzující zánik smlouvy A v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními. Dále odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal se všemi odvolacími důvody, zejména s námitkou užití konkurenční doložky, a proto označuje jeho rozhodnutí za nepřezkoumatelné. Nepřezkoumatelností a nedostatkem odůvodnění trpí podle jejího názoru rovněž rozhodnutí soudu prvního stupně.
Odvolací soud podle mínění dovolatelky nesprávně hodnotil výši přiměřeného zadostiučinění a tím se odchýlil od judikatury dovolacího soudu, kterou konkrétně cituje. Tvrdí, že soudy nižších stupňů nepřihlédly ke všem okolnostem věci, zejména k nabídce žalobkyni pokračovat v obchodním zastoupení a k nepoužití konkurenční doložky, nezabývaly se tím, zda je placení odškodnění spravedlivé. S odkazem na ustanovení §669 odst. 1 písm. b) obch. zák. a na judikaturu dovolacího soudu namítá, že soudy nižších stupňů neposuzovaly, zda obchodní zástupce v případě ukončení smluv o obchodním zastoupení ztratil nějaké provize z obchodů uskutečněných se zákazníky, které získal nebo s nimiž významně rozvinul obchod, což ovšem předpokládá, že by je jinak z již uskutečněných obchodů dostával. Tato provize nemusí být nutně identická s provizí, která byla obchodnímu zástupci vyplacena. Posouzení této skutečnosti nelze pominout, má-li být hodnoceno, zda jsou naplněna kritéria citovaného ustanovení. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (ani soudu prvního stupně) nevyplývá, že u žalobkyně byla naplněna podmínka ztráty provize, jež by jí plynula z obchodů uskutečněných se zákazníky žalované. Vzhledem k tomu, že konstrukce sjednané provize jako jednorázové odměny za zprostředkovaný obchod je totožná v obou smlouvách o obchodním zastoupení, lze konstatovat, že podmínky pro vznik odškodnění podle ustanovení §669 odst. 1 písm. a) a b) obch. zák. nevznikly a soudy se jimi při svých úvahách nezabývaly. Nezabývaly-li se soudy nižších stupňů otázkou, je-li odškodnění podle ustanovení §669 odst. 1 písm. b) obch. zák. spravedlivé, je jejich právní posouzení neúplné, a tedy nesprávné. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvádí, že odvolací soud se podle jejího názoru od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, a zdůrazňuje, že převážná část dovolacích důvodů a námitek se týká skutkových okolností věci, nikoli právního posouzení.
Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době zahájení řízení se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání nezakládá námitka, že odvolací soud nesprávně posoudil splnění rozvazovací podmínky. Dovolatelka argumentuje ve prospěch názoru, že smlouva o obchodním zastoupení A bez dalšího zanikla v důsledku splnění rozvazovací podmínky po uplynutí tří po sobě jdoucích kalendářních měsíců, v nichž žalobkyně nezprostředkovala žádný obchod. Kritiku právního závěru odvolacího soudu, že smlouva o obchodním zastoupení A nezanikla uplynutím tří po sobě jdoucích měsíců, v nichž žalobkyně nezprostředkovala žádný obchod, dovolatelka zakládá na své vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je pro ni nepříznivé právní posouzení založeno. Podle skutkového zjištění, z něhož odvolací soud vycházel, v roce 2010 neuplynula doba tří měsíců, během níž by žalobkyně neuzavřela žádnou smlouvu. Ve skutečnosti tak dovolatelka nezpochybňuje správnost právního posouzení, nýbrž správnost zjištěného skutkového stavu věci, který v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 zpochybnit nelze (srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, jež jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách). Na tomto závěru nemohou ničeho změnit ani dovolatelkou citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, od nichž se odvolací soud podle jejího názoru odchýlil.
Dovolání je však přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. pro řešení otázky posouzení nároku obchodní zástupkyně na odškodnění podle ustanovení §669 obch. zák., v němž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle ustanovení §652 odst. 1 obch. zák. smlouvou o obchodním zastoupení se obchodní zástupce jako nezávislý podnikatel zavazuje dlouhodobě pro zastoupeného vyvíjet činnost směřující k uzavírání určitého druhu smluv (dále jen „obchody“) nebo sjednávat a uzavírat obchody jménem zastoupeného a na jeho účet.
Z ustanovení §659 obch. zák. vyplývá, že obchodní zástupce má nárok na provizi sjednanou, jinak odpovídající zvyklostem podle místa jeho činnosti a s ohledem na druh zboží, jehož se týká smlouva o obchodním zastoupení (odstavec 1 věta první). Nárok na úhradu nákladů spojených se svou činností má obchodní zástupce vedle provize, jen když to bylo sjednáno a nevyplývá-li ze smlouvy něco jiného, jen když mu vznikl nárok na provizi z obchodu, kterého se náklady týkají (odstavec 2).
Podle ustanovení §669 obch. zák. má obchodní zástupce v případě ukončení smlouvy právo na odškodnění, jestliže a) zastoupenému získal nové zákazníky nebo rozvinul významně obchod s dosavadními zákazníky a zastoupený má dosud podstatné výhody vyplývající z obchodů s nimi, a b) placení tohoto odškodnění je spravedlivé, jsou-li vzaty v úvahu všechny okolnosti, zejména provize, kterou obchodní zástupce ztrácí a která vyplývá z obchodů uskutečněných s těmito zákazníky; tyto okolnosti zahrnují také použití nebo nepoužití konkurenční doložky ve smyslu §672a (odstavec 1). Výše odškodnění nesmí překročit roční provizi vypočítanou z ročního průměru odměn získaných zástupcem během posledních pěti let, a trvala-li smlouva dobu kratší než pět let, musí být vypočítáno z průměru za celé smluvní období (odstavec 2).
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, podle něhož vznik práva na odškodnění je podmíněn současným splněním dvou předpokladů, jednak že obchodní zástupce zastoupenému získal nové zákazníky nebo rozvinul významně obchod s dosavadními zákazníky a zastoupený má dosud podstatné výhody vyplývající z obchodů s nimi, a dále že placení tohoto odškodnění je spravedlivé, jsou-li vzaty v úvahu všechny okolnosti, zejména provize, kterou obchodní zástupce ztrácí a která vyplývá z obchodů uskutečněných s těmito zákazníky, a skutečnost, zda byla sjednána konkurenční doložka (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3359/2011, ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 534/2012, či ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4957/2015, na které správně odkazuje dovolatelka).
První z uvedených předpokladů pak není splněn již tím, že byl rozvinut významně obchod žalované v důsledku činnosti žalobkyně, takže její práce pro žalovanou byla přínosná; k jeho naplnění je též třeba, aby žalovaná měla i po ukončení vztahu obchodního zastoupení výhody vyplývající z obchodů se zákazníky, jež žalobkyně získala nebo s nimiž významně rozvinula obchod. Druhým z předpokladů je, že placení odškodnění je vzhledem k okolnostem konkrétního případu spravedlivé. Jako zvláště významné hledisko pro uplatnění korektivu ekvity zákon zdůrazňuje provizi, kterou obchodní zástupce ztrácí a která vyplývá z obchodů uskutečněných se zákazníky, které získal nebo s nimiž významně rozvinul obchod. Úvahu o důvodech k použití korektivu ekvity nelze redukovat toliko na vyhodnocení výše provize a skutečnost, zda byla sjednána konkurenční doložka; zákon již pro účely posouzení vzniku nároku na odškodnění ukládá hodnotit všechny okolnosti případu, které mají vzhledem ke své povaze význam při posouzení, zda je placení odškodnění spravedlivé (srov. např. výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3359/2011).
Odvolací soud co do posouzení nároku žalobkyně na odškodnění označil skutkové a právní závěry soudu prvního stupně za odpovídající. Na zkoumání naplnění zákonných podmínek podle ustanovení §669 odst. 1 písm. a) a b) obch. zák. však odvolací soud rezignoval a toliko uzavřel, že žalobkyně svůj nárok uplatnila v zákonné roční lhůtě. Neposuzoval, zda obchodní zástupkyně v případě ukončení předmětných smluv o obchodním zastoupení ztratila nějaké provize (které vyplývají z obchodů uskutečněných se zákazníky, jež obchodní zástupkyně získala nebo s nimiž významně rozvinula obchod); což ovšem předpokládá, že by je jinak z již uskutečněných obchodů dostávala (srov. např. výše citovaný rozsudek sp. zn. 23 Cdo 4957/2015). Tuto otázku neřešil ani soud prvního stupně. Odvolací soud se nezabýval rovněž otázkou sjednání konkurenční doložky; soud prvního stupně v tomto ohledu toliko uzavřel, že souhlasí s tvrzením žalobkyně, že konkurenční doložku neporušovala, neboť tato se „vztahovala pouze na komodity, které nebyly předmětem zastoupení“. Z odůvodnění jeho rozhodnutí není zjistitelné, zda při úvaze o přiznání odškodnění žalobkyni (ne)existenci konkurenční doložky zohlednil. Jeho argument, že spolupráce žalobkyně a žalované trvala šest let a šlo o „výkonného obchodního partnera“, není dostatečným posouzením splnění zákonných podmínek pro přiznání nároku na odškodnění podle ustanovení §669 obch. zák.
Dospěl-li proto odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) k závěru, že žalobkyni náleží nárok na odškodnění v žalobou uplatněné výši, aniž by správně vyložil a aplikoval ustanovení §669 odst. 1 obch. zák. ve smyslu výše uvedených závěrů, je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn právem.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v dotčených výrocích i jej a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu neobstálo co do právního posouzení věci, Nejvyšší soud se již nezabýval dalšími dovolacími námitkami, neboť ty nemohly na výsledku dovolacího řízení ničeho změnit.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. 1. 2018
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu