ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.1983.2018.1
sp. zn. 32 Cdo 1983/2018-128
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně AB 5 B. V., soukromá společnost s ručením omezeným , se sídlem v Amsterodamu, Strawinskylaan 933, WTC Twr B, 1077XX, Nizozemské království, registrační číslo 34192873, zastoupené Mgr. Romanem Pospiechem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Svobodova 136/9, proti žalovanému C. Č. , zastoupenému Mgr. Sylvou Medkovou, advokátkou, se sídlem ve Znojmě, Rudoleckého 909/8, o zaplacení částky 25 873,95 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 6 C 152/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2017, č. j. 47 Co 258/2016-88, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 1 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání žalovaného proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Brně k odvolání žalovaného změnil rozsudek pro uznání Okresního soudu ve Znojmě ze dne 2. 2. 2016, č. j. 6 C 152/2014-41, tak, že rozsudek pro uznání se nevydává, není přípustné, neboť není splněna podmínka tzv. subjektivní přípustnosti dovolání [§243c odst. 3 věta první a §218 písm. b) o. s. ř.].
Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že oprávnění je podat (subjektivní přípustnost) svědčí pouze tomu účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná jen tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší, popřípadě změní (z rozhodnutí Nejvyššího soudu k tomu srov. např. usnesení ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, usnesení ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 1, ročník 2000, pod číslem 7, a z pozdější doby např. usnesení ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1303/2014, a ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3041/2015, jež jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupná na http://www.nsoud.cz ).
Z hlediska posouzení subjektivní přípustnosti dovolání lze přitom existenci případné újmy na právech účastníka posuzovat jen z procesního hlediska, nikoliv podle hmotného práva (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2001 sp. zn. 33 Odo 258/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3312/2010).
V situaci, kdy napadeným výrokem byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve prospěch dovolatele, nelze dospět k závěru, že tímto rozhodnutím byla dovolateli způsobena újma na jeho právech (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4326/2015), která by zrušením či změnou napadeného rozhodnutí mohla být odstraněna. Rozsudek pro uznání soudu prvního stupně, proti němuž dovolatel odvoláním brojil, byl rozhodnutím odvolacího soudu „odklizen“ stejně, jako kdyby odvolací soud tento rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. O tom, že soud prvního stupně bude v řízení pokračovat tak, jako kdyby byl jeho rozsudek pro uznání zrušen, pak není rozumných pochyb. Podmínka subjektivní přípustnosti dovolání tedy splněna není.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání podle §243c odst. 3 ve spojení s §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že kdyby dovolání nebylo subjektivně nepřípustné, bylo by odmítnuto pro vady, neboť se z něj nepodává, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, což je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi soustavně zdůrazňuje, že může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhý odkaz na §237 o. s. ř. nebo citace textu tohoto ustanovení či jeho části.
O nákladech dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 7. 2018
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu