ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.2612.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 2612/2017-375
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce J. S. , zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, proti žalované Czasch spol. s r. o. , se sídlem v Bruntále, Opavská 1174/8, identifikační číslo osoby 47972947, zastoupené Mgr. Martinem Štuksou, advokátem se sídlem v Praze 4, Kaplická 1037/12, o zaplacení částky 324 000 Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 4 Cm 109/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 12. 2016, č. j. 8 Cmo 282/2016-344, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12 003 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem (v pořadí druhým ve věci) potvrdil rozsudek ze dne 19. 2. 2016, č. j. 4 Cm 109/2010-297, kterým Krajský soud v Ostravě zamítl žalobu o zaplacení částky 324 000 Kč a rozhodl o nákladech řízení (první výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání (výslovně do všech jeho výroků), v němž co do přípustnosti odkazuje na ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a uvádí, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje dovolání za nepřípustné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl a žalobci uložil nahradit žalované náklady dovolacího řízení.
Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době zahájení řízení se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Z hlediska způsobilosti založit přípustnost dovolání je právně bezvýznamné tvrzení, že napadené rozhodnutí spočívá na otázkách zásadního právního významu. Dovolatel patrně přehlédl, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. není od 1. 1. 2013 budována na kritériu „zásadní právní významnosti“ napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, jež je veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).
Dovolatel má za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, zda „objednatel, který převzal dílo s vadami a který po zhotoviteli v rámci reklamace vad díla požadoval slevu z ceny díla v konkrétní výši, má právo do okamžiku vyřízení reklamace nezaplatit pouze příslušnou část ceny díla v rozsahu v úvahu přicházející přiměřené slevy, anebo zda má právo do okamžiku vyřízení reklamace nezaplatit cenu díla v celé výši“, a argumentuje ve prospěch názoru, že objednatel je povinen zaplatit zhotoviteli cenu protokolárně předaného díla i přesto, že toto dílo vykazuje vady. Dovolatel přehlíží, že odvolací soud v projednávané věci vyšel ze zjištění, že ve smlouvě o dílo uzavřené mezi žalobcem jako zhotovitelem a žalovanou jako objednatelkou bylo právo zhotovitele vystavit fakturu na cenu díla vázáno na řádné dokončení díla a předání díla objednatelce. Žalobce dílo řádně nedokončil a byl si toho vědom, nevzniklo mu proto právo fakturovat žalované cenu díla. Odvolací soud proto uzavřel, že pokud žalobce v takové situaci přesto fakturu vystavil, nemohla se žalovaná jejím nezaplacením dostat do prodlení. Žádné z dovolatelem citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu nespočívá na skutkovém zjištění, že si strany ve smlouvě dohodly zaplacení ceny díla až po jeho provedení, tj. po řádném dokončení a předání díla. Závěry ohledně povinnosti objednatele zaplatit cenu po předání díla proto na projednávanou věc nedopadají a odvolací soud se od judikatury dovolacího soudu neodchýlil. Argumentace vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, není zpochybněním právního posouzení věci.
Pro úplnost lze dodat, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 12. 5. 1999, sp. zn. 33 Cdo 894/98 (na nějž odkazuje dovolatel), připomněl, že podle ustanovení §548 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, je objednatel povinen zaplatit zhotoviteli cenu v době sjednané ve smlouvě, a dále zdůraznil, že má-li dílo vady (zjevné nebo skryté), není řádně ukončeno, a to i v případě, že bylo objednatelem přesto převzato.
Podle názoru dovolatele dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena otázka, „zda lze za vadné dílo považovat dílo údajně obsahující nevhodný materiál, které objednatel přibližně rok a půl bez jakéhokoli omezení a bez jakýchkoli problémů provozuje a užívá ke své výdělečné činnosti, přestože mu nic nebrání onen údajně nevhodný materiál nahradit materiálem jiným (údajně vhodnějším)“. Řešení této otázky přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud se jí nezabýval, tato otázka nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Dovolatel patrně přehlédl, že podle dikce ustanovení §237 o. s. ř. je společným předpokladem přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující. Odvolací soud založil závěr o tom, že dílo nebylo řádně dokončeno, na zjištění, podle něhož žalobce jakožto zhotovitel užil jiný materiál, než jaký byl dohodnut ve smlouvě, a byl si této vady vědom. Tento závěr dovolatel nezpochybnil.
Dovolatel má dále za to, že „došlo též k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, což věc posouvá do ústavněprávní roviny“, a cituje přitom konkrétní judikaturu Ústavního soudu. Aniž by formuloval jakoukoli otázku procesního práva, vytýká soudu prvního stupně, že neprovedl některé jím navržené důkazy. Nejvyšší soud - aby dostál požadavkům formulovaným ve stanovisku Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 - uvádí, že Ústavní soud v dovolatelem citovaných nálezech ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, a ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. I. ÚS 50/03 (jež jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na jeho webových stránkách), uzavřel, že soud není povinen vyhovět veškerým důkazním návrhům, pokud jim však nevyhoví, musí dostatečným způsobem vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Důvody, pro něž soud prvního stupně v projednávané věci nepovažoval za nutné provést některé dovolatelem navržené důkazy, takto formulovaný předpoklad splňují, soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, proč některé další důkazy neprováděl. Cituje-li dovolatel v této souvislosti nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, a ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, přehlíží, že tato rozhodnutí se týkají trestního řízení a závěry v nich formulované tedy na projednávanou věc nedopadají.
Tvrdí-li dovolatel, že žalovaná v rámci závazkového vztahu nejednala v souladu s dobrými mravy, aniž by uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nemůže tato námitka založit přípustnost dovolání.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.
Dovolání výslovně směřuje i proti výrokům o nákladech řízení, aniž by žalobce k této části rozhodnutí uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a nesprávnost rozhodnutí. K těmto výrokům chybí v dovolání jakákoli argumentace. Uvedené nedostatky nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o takové vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v uvedeném rozsahu posoudit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 31. 1. 2018
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu