ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.2727.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 2727/2017-265
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce V. Š. , zastoupeného Mgr. Alešem Vejrem, advokátem se sídlem v Brně, Heršpická 813/5, proti žalované STRABAG a. s. , se sídlem v Praze 5, Na Bělidle 198/21, identifikační číslo osoby 60838744, zastoupené Mgr. Petrou Křístkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, 5. máje 1200/23, o zaplacení částky 101 045,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 325/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 12. 2016, č. j. 28 Co 367/2016-224, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 5 480 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 30. 5. 2016, č. j. 24 C 325/2014-178, Obvodní soud pro Prahu 5 zamítl žalobu o zaplacení částky 101 045,90 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.)
V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze k odvolání žalobce potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podal žalobce dovolání, maje za to, že „napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jde-li o otázku posouzení smlouvy o převodu části podniku jako smlouvy o postoupení pohledávky, a současně má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, jde-li o otázku posouzení platnosti smlouvy o převodu části podniku ve vztahu ke specifické části podniku“. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 101 045,90 Kč s příslušenstvím a „dále plnou náhradu nákladů řízení“.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání zcela ztotožňuje s napadeným rozhodnutím a má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, případně aby je zamítl.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatel uplatnil k otázce posouzení platnosti smlouvy o převodu části podniku ve vztahu ke specifické části podniku čtvrtý z předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř., podle něhož má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V argumentaci k této otázce však brojí toliko proti právním závěrům odvolacího soudu, aniž by zmínil jakoukoliv judikaturu dovolacího soudu a závěry, od nichž by se měl dovolací soud při řešení otázky (ne)platnosti smlouvy o prodeji části podniku odklonit. Nejvyšší soud opakovaně zdůrazňuje, že je-li uplatněn čtvrtý z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v ustanovení §237 o. s. ř., musí být z dovolání zjistitelné, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a usnesení ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách). Tomuto požadavku dovolatel nedostál, neboť neuvedl žádnou judikaturu dovolacího soudu, od níž by se měl nyní odklonit.
Dovolatel dále namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 403/2011, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2007, sp. zn. 32 Odo 606/2006, co do řešení „otázky posouzení smlouvy o převodu části podniku jako smlouvy o postoupení pohledávky ve smyslu ustanovení §524 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění tehdejších předpisů“. Tomuto názoru dovolatele však nelze přisvědčit.
V rozsudku ze dne 15. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 403/2011, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že při posouzení otázky, zda část právního úkonu postiženou důvodem neplatnosti lze oddělit od ostatního obsahu tohoto úkonu podle ustanovení §41 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, je třeba dbát, aby byla respektována vůle účastníků právního úkonu s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení osoba konající právní úkon, resp. všichni účastníci dvoustranného právního úkonu, sledovali. V projednávané věci soud prvního stupně provedl výslech Ivony Prokopové, jednatelky společnosti ELEKTRO BRNO a. s., jakožto prodávající z předmětné smlouvy o prodeji části podniku. Na základě provedeného výslechu a za použití pravidel pro výklad právních úkonů dospěl k závěru, že smluvní strany uzavření smlouvy o postoupení pohledávky nezamýšlely, a odvolací soud se s tímto závěrem ztotožnil. Odvolací soud se tak neodchýlil od citovaného rozsudku dovolacího soudu, naopak postupoval zcela v souladu s tam uvedenými závěry, neboť zjistil vůli a sledovaný účel stran předmětné smlouvy. Totéž platí pro námitku dovolatele, že odvolací soud se měl odchýlit od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2007, sp. zn. 32 Odo 606/2006. Dovolatelem tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání tak není dán.
Dovolací soud nemohl přihlédnout ani k námitkám týkajícím se odvolacím soudem nesprávného právního posouzení určitosti smlouvy o postoupení pohledávek. Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, a ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013). Tomuto požadavku dovolatel nedostál, neboť neuvedl žádné rozhodnutí dovolacího soudu, od kterého se odvolací soud při řešení dané otázky odchýlil.
Dovolání výslovně směřuje i proti výrokům o nákladech řízení, aniž by žalobce k této části rozhodnutí uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a nesprávnost rozhodnutí. K těmto výrokům chybí v dovolání jakákoli argumentace. Uvedené nedostatky nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolateli uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v uvedeném rozsahu posoudit přípustnost a důvodnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl z části jako nepřípustné, z části jako vadné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 31. 1. 2018
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu