ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.2814.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 2814/2017-256
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně Bohemia Faktoring, a. s. , se sídlem v Praze 1, Letenská 121/8, identifikační číslo osoby 27242617, zastoupené Mgr. et Mgr. Janou Sekyrovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Letenská 121/8, proti žalované J. M. , zastoupené JUDr. Mario Hanákem, advokátem se sídlem v Ostravě, Matiční 730/3, o zaplacení částky 51 877,41 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 83 C 84/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 6. 2016, č. j. 83 C 84/2015-169, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2016, č. j. 8 Co 496/2016-202, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 6. 2016, č. j. 83 C 84/2015-169, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2016, č. j. 8 Co 496/2016-202, se odmítá .
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 888 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám její zástupkyně.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. 6. 2016, č. j. 83 C 84/2015-169, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 51 741,80 Kč s příslušenstvím do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení poplatků ve výši 135,61 Kč, úroku ve výši 527,34 Kč, 5,88% úroku ročně z částky 18 696,80 Kč od 1. 6. 2013 do zaplacení, 1,2% úroku ročně z částky 33 000 Kč od 1. 6. 2013 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 16,68 Kč a 7,75% úroku z prodlení ročně z částky 51 696,80 Kč od 1. 6. 2013 do 28. 11. 2013 (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v rozsahu napadeném odvoláním, tj. ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobkyni úrok ve výši 11 039,95 Kč, úrok ve výši 18 % ročně z částky 18 696,80 Kč od 1. 6. 2013 do zaplacení a 22,68% úrok ročně z částky 33 000 Kč od 1. 6. 2013 do zaplacení, dále jej potvrdil ve výroku III. a ohledně splatnosti přiznaných částek (první výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Výslovně proti oběma rozsudkům označeným v záhlaví podala žalovaná dovolání s tím, že podle jejího názoru napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací i obecný soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe“. Navrhuje, aby „oba napadené rozsudky byly pod bodem I. a III. zrušeny a věc byla vrácena nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí“.
Žalobkyně považuje napadené rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl a přiznal žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a době zahájení řízení Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním proti rozsudku soudu prvního stupně.
Dovolání je podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně nelze úspěšně napadnout dovoláním. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení §201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Protože nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. (shodně srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání směřujícího proti rozsudku odvolacího soudu.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, a ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, jež jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).
Dovolatelka neformuluje žádnou právní otázku ani neuvádí judikaturu dovolacího soudu, od níž se podle jejího názoru odvolací soud odchýlil. Ve své argumentaci toliko namítá, že „v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu nebo jiné obdobně znevýhodňující ustanovení v zásadě nemůže být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek“, a odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, in www.usoud.cz . Přehlíží však, že v projednávané věci odvolací soud posuzoval nárok žalobkyně na obchodní úrok, zatímco Ústavní soud se v citovaném rozhodnutí zabýval otázkou smluvní pokuty ve spotřebitelských smlouvách. Závěr, který dovozuje dovolatelka, totiž že ve spotřebitelských smlouvách nesmí být ujednání o úrocích v obchodních podmínkách, ale musí jej obsahovat přímo text smlouvy, z citovaného rozhodnutí neplyne; otázkou úroků ve spotřebitelských smlouvách se Ústavní soud v tomto rozhodnutí nezabýval. Závěry citovaného rozhodnutí ohledně smluvní pokuty proto na projednávanou věc nedopadají.
Pro úplnost se dodává, že dovolatelka nezpochybnila závěr odvolacího soudu, podle něhož svým podpisem stvrdila smlouvu o úvěru obsahující ustanovení, že se zavazuje vrátit poskytnuté peněžité prostředky, zaplatit úroky a další úhrady a splnit povinnosti podle této smlouvy, s odkazem na úpravu obsaženou v obchodních podmínkách smlouvy o revolvingovém úvěru a vydání a používání kreditní karty a sazebníku poplatků, které tvoří nedílnou součást smlouvy.
Pouhý nesouhlas dovolatelky s právním posouzením věci odvolacím soudem nemůže založit přípustnost dovolání.
Dovolání výslovně směřuje proti oběma výrokům rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolání proti výrokům o nákladech řízení není přípustné vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., poněvadž výše nákladů řízení, k jejichž úhradě byla žalovaná zavázána za řízení před soudem prvního stupně (19 979,70 Kč) a za odvolací řízení (8 421,60 Kč), nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013).
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 30. 1. 2018
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu