ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.3675.2017.3
sp. zn. 32 Cdo 3675/2017-394
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně Narcis Slatina spol. s r. o. , se sídlem ve Slatině 11, identifikační číslo osoby 25454498, zastoupené JUDr. Ivem Beránkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 47/73, proti žalované Ředitelství silnic a dálnic ČR , příspěvkové organizaci, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 546/56, identifikační číslo osoby 65993390, zastoupené JUDr. Ondřejem Hladkým, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1082/8, o zaplacení částky 18 611 001 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 313/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2017, č. j. 53 Co 412/2016-334, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 5. 2017, č. j. 53 Co 412/2016-338, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2017, č. j. 53 Co 412/2016-334, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 5. 2017, č. j. 53 Co 412/2016-338, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V řízení zahájeném dne 8. 10. 2012 se žalobkyně domáhá zaplacení ceny díla ve výši 18 611 001 Kč s příslušenstvím podle smlouvy o dílo uzavřené se žalovanou, jejímž předmětem bylo provedení náhradní výsadby dřevin za kácení mimolesní zeleně v úseku stavby dálnice D8 - stavba 0805 L., část A, na základě správního rozhodnutí Obecního úřadu V. ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 132/2008.418/08, které bylo potvrzeno rozhodnutím Agentury ochrany přírody a krajiny - Správou chráněné krajinné oblasti České středohoří ze dne 10. 4. 2009, sp. zn. 00872/SS/2009, v souladu s ustanovením §9 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 14. 1. 2016, č. j. 42 C 313/2012-258, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 4 260 846,75 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.), ve zbývající části žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalované bylo rozhodnutím Obecního úřadu V. ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 132/2008.418/08, které nabylo právní moci dne 7. 5. 2009, po zamítnutí odvolání Agenturou ochrany přírody a krajiny rozhodnutím ze dne 10. 4. 2009, sp. zn. 00872/SS/2009, jakožto odvolacím orgánem, povoleno pokácení dřevin rostoucích mimo les a nařízeno provedení náhradní výsadby v počtu 10 985 ks za 2 543 ks likvidovaných dřevin, nejpozději do tří let od právní moci rozhodnutí. V období května až září roku 2009 probíhala jednání mezi jednatelem žalobkyně, zaměstnankyní žalované a starostkou obce V., týkající se mimo jiné předmětné náhradní výsadby, k uzavření písemné ani ústní smlouvy o dílo mezi žalobkyní a žalovanou nedošlo. Žalobkyně si však jako odborník v regionu na základě těchto jednání vytvořila dojem, že má náhradní výsadbu provést. Po ukončení výsadby v dubnu roku 2010 prováděla žalobkyně a další subjekty pro žalovanou následnou péči o náhradní výsadbu, z čehož je zřejmé, že žalovaná konkludentně tuto výsadbu převzala a že si byla vědoma své povinnosti provést náhradní výsadbu do tří let od právní moci rozhodnutí o povolení kácení mimolesních dřevin. Výsadba byla provedena v rámci stavby dálnice D8, když i kácení dřevin bylo žalované povoleno v souvislosti s touto stavbou.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že za situace, kdy je zřejmé, že mezi žalobkyní a žalovanou nebyla uzavřena jakákoliv smlouva, avšak ze strany žalobkyně bylo plněno na základě správního rozhodnutí, nejde o bezdůvodné obohacení, tedy o majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, ani o majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů, ale o jednatelství bez příkazu ze strany žalobkyně podle ustanovení §743 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“), neboť šlo o záležitost k prospěchu jiného a jednatel (žalobkyně) má v takovém případě nárok na náhradu nákladů, kterými byl ten, v jehož zájmu jednal (žalovaná), obohacen v době skončení jednání.
Podle názoru soudu prvního stupně jde v případě jednatelství bez příkazu o výjimečný stav, a proto při výpočtu výše plnění, kterého se má žalobkyni dostat, vyšel z jejího tvrzení, že ve veřejné soutěži jinou rozpočtovanou zakázku za 33 000 000 Kč vysoutěžila u žalované za částku 9 600 000 Kč, tedy za částku ve výši 29 % původní rozpočtované částky včetně zisku, přičemž samotné náklady činily 25 %. Ve stejném poměru náleží žalobkyni i náhrada nákladů za výsadbu dřevin. Soud prvního stupně od původně žalované částky 18 611 001 Kč odečetl částku, o níž byla žaloba částečně vzata zpět a jež zahrnovala i částku uplatněnou žalovanou k započtení, k úhradě zůstalo 17 043 387 Kč a z nich 25 % představuje 4 260 846,75 Kč, což jsou náklady, na jejichž úhradu má žalobkyně právo podle ustanovení §743 obč. zák. Co do zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Soud prvního stupně přisvědčil námitkám žalované, že nešlo o veřejnou zakázku realizovanou na základě výsledků zadávacího řízení podle zákona o veřejných zakázkách, popř. poptávkového řízení, dále že nebyla uzavřena jakákoliv písemná či ústní smlouva, nebyla zde ani objednávka a nedošlo k protokolárnímu předání výsadby, žalovaná se o provedení náhradní výsadby dozvěděla až z písemné informace obce V. Rozsah a kvalita výsadby vyplývá ze znaleckého posudku Ing. Františka Tejkala, který ji ohodnotil částkou o 8 090 996 Kč nižší, než byla původně žalovaná částka. Znalecký posudek si nechala zpracovat sama žalovaná. Aktivní legitimace žalobkyně je dána, neboť výsadbu provedla a vynaložila náklady spočívající zejména v samotné výsadbě a v nákladech na zaměstnance, spolupracovníky, organizační a projektovou činnost v souvislosti s výsadbou. Výsadba byla provedena ku prospěchu žalované, která měla tuto povinnost uloženou správním rozhodnutím, musela by ji tak provést a zaplatit cenu díla, kdežto v tomto případě hradí pouze náklady podle ustanovení §743 odst. 2 obč. zák., které jsou nižší než případná cena díla. S ohledem na to, že nejde o bezdůvodné obohacení, ale o jednatelství bez příkazu, nedošlo k promlčení žalované částky, neboť u jednatelství bez příkazu běží tříletá promlčecí doba. Byla-li výsadba ukončena v dubnu 2010 a žaloba podána 12. 10. 2012 (správně 8. 10. 2012), promlčecí doba neuplynula. Žalobkyně nejednala ve zlé víře, pouze zjevně vzhledem ke své činnosti v oboru, která je specifická i co se týče výpěstků v místním prostředí, sama sebe přesvědčila, že by měla provést náhradní výsadbu, když mylně vyhodnotila výsledek jednání za účasti zaměstnankyně žalované a starostky obce V.
K odvolání obou účastnic Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 4 260 846,75 Kč s příslušenstvím, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. co do zbytku žalobu zamítající (první výrok) a uložil žalobkyni zaplatit žalované částku 1 359 338 Kč na nákladech řízení (druhý výrok). Opravným usnesením pak opravil číslo jednací svého rozsudku.
Odvolací soud považoval skutkové závěry soudu prvního stupně za dostatečné, jeho právní posouzení věci však za nesprávné, neboť samotná žalobní tvrzení podřazení žalovaného nároku pod jednatelství bez příkazu vylučují. Uvedl, že pro posouzení a rozhodnutí věci není podstatné, jakým způsobem ji kvalifikují účastníci řízení, právní zhodnocení zjištěného skutkového stavu přísluší pouze soudu, a proto soud prvního stupně nepochybil, pokud kvalifikaci nároku žalobkyní jako nároku z jednatelství bez příkazu nepovažoval za změnu žaloby ve smyslu ustanovení §95 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), nicméně jeho právní závěry zjištěnému skutkovému stavu neodpovídají. Žalobkyně oproti původnímu žalobnímu požadavku nezměnila jeho skutkový základ a nezměnila ani požadavek na plnění, jehož se domáhá, a za tohoto stavu nelze dojít k závěru, že jde o nárok z jednatelství bez příkazu, když žalobkyně od počátku tvrdila existenci přinejmenším konkludentní smlouvy o dílo. Uzavřel, že každá smlouva je projevem vůle jejích stran a v dané věci jsou tvrzena konkrétní jednání probíhající v roce 2009. Z takových skutkových tvrzení vyplývá minimálně souhlas druhé smluvní strany s provedením prací, které byly předmětem správního rozhodnutí, a aplikace ustanovení §743 odst. 2 obč. zák. je vyloučena.
Odvolací soud zdůraznil, že tvrdí-li žalobkyně, že poskytla plnění na základě smlouvy, bylo na ní, aby prokázala její existenci, což se jí nepodařilo. S odkazem na ustanovení §451 odst. 2 obč. zák. uvedl, že bezdůvodným obohacením je mimo jiné majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, a judikaturou Nejvyššího soudu je obecně přijímáno, že plnění bez právního důvodu vzniká přijetím plnění, k němuž důvod od počátku chyběl a v době plnění takový důvod neexistoval. Z uvedeného vyplývá, že na daný případ je potřeba aplikovat ustanovení §451 odst. 2 obč. zák., neboť žalobkyni se nepodařilo prokázat, že by v okamžiku dokončení prací v dubnu roku 2010 měla žalovaná jakýkoliv právní titul k tomu, aby plnění přijala. Titul nebyl prokázán, ačkoliv byl tvrzen, a žalovaná se na úkor žalobkyně obohatila v rozsahu, v jakém plnění přijala, respektive v rozsahu, v jakém se nezmenšil její majetkový stav tím, že na splnění rozhodnutím uložené povinnosti žádné prostředky nevynaložila.
Zabývaje se námitkou promlčení vznesenou žalovanou odvolací soud citoval ustanovení §107 odst. 1 obč. zák. a k němu uvedl, že pokud jde o uplatněný nárok a počátek běhu promlčecí doby, není v projednávané věci pochyb o tom, že dokončením výsadby na jaře roku 2010 měla žalobkyně plnou povědomost o tom, kdo a v jakém rozsahu se na její úkor obohatil. Pokud žalobu podala dne 8. 10. 2012, stalo se tak po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby a žalobě nelze vyhovět.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, majíc za to, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále nesprávně řešil otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně posoudil její nárok jako bezdůvodné obohacení, přičemž podrobněji nevysvětlil, proč se odchýlil od právního názoru soudu prvního stupně, který považuje za správný. Otázka vztahu ustanovení o bezdůvodném obohacení a ustanovení o jednatelství bez příkazu nebyla podle názoru dovolatelky v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.
Odvolacímu soudu dále vytýká, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, kterou konkrétně cituje, pokud aplikoval ustanovení §107 odst. 1 obč. zák. při posouzení otázky promlčení nároku ze závazkového vztahu mezi ní a žalovanou. Podle jejího názoru mělo být aplikováno ustanovení §397 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též jen „obch. zák.“). S odkazem na ustanovení §261 odst. 2 obch. zák. a na judikaturu dovolacího soudu má za to, že provedení náhradní výsadby bezprostředně souviselo s výstavbou úseku dálnice D8, a takovou činnost lze považovat za uspokojování veřejných potřeb v širší souvislosti. Podle dovolatelky není pro aplikaci ustanovení §261 odst. 2 obch. zák. významné, zda jde o závazkový vztah smluvní nebo mimosmluvní povahy, a ke stejnému závěru dospěl i dovolací soud ve své judikatuře.
Odvolací soud se podle mínění dovolatelky současně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na níž odkazuje, akceptoval-li námitku promlčení žalované. Tvrdí, že námitku promlčení žalovaná jakožto státní příspěvková organizace uplatnila poté, co s žalobkyní vedla jednání o narovnání, na základě čehož žalobkyně neměla pochybnost o tom, že její nárok bude vypořádán smírně. Takový postup dovolatelka považuje ve shodě s judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu za rozporný s dobrými mravy. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje dovolání za nepřípustné a nedůvodné, a navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně aby je zamítl.
Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době zahájení řízení se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání nezakládá otázka vztahu ustanovení o bezdůvodném obohacení a ustanovení o jednatelství bez příkazu, která podle názoru dovolatelky nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, poněvadž na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá, tuto otázku odvolací soud neřešil. Odvolací soud dospěl k závěru, že samotná žalobní tvrzení podřazení nároku pod nepřikázané jednatelství vylučují a že žalobkyně poukazem na možnost aplikace ustanovení §743 odst. 2 obč. zák. nezměnila skutkový základ původního žalobního požadavku, tedy že poskytla plnění na základě smlouvy, jejíž existenci se jí však nepodařilo prokázat. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Dovolání je však přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. pro řešení otázky promlčení práva žalobkyně, v němž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle ustanovení §1 obch. zák. tento zákon upravuje postavení podnikatelů, obchodní závazkové vztahy, jakož i některé jiné vztahy s podnikáním související (odstavec 1). Právní vztahy uvedené v odstavci 1 se řídí ustanoveními tohoto zákona. Nelze-li některé otázky řešit podle těchto ustanovení, řeší se podle předpisů práva občanského. Nelze-li je řešit ani podle těchto předpisů, posoudí se podle obchodních zvyklostí, a není-li jich, podle zásad, na kterých spočívá tento zákon (odstavec 2).
Podle ustanovení §261 obch. zák. tato část zákona upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti (odstavec 1). Touto částí zákona se řídí rovněž závazkové vztahy mezi státem nebo samosprávnou územní jednotkou a podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, jestliže se týkají zabezpečování veřejných potřeb. K tomuto účelu se za stát považují i státní organizace, jež nejsou podnikateli, při uzavírání smluv, z jejichž obsahu vyplývá, že jejich obsahem je uspokojování veřejných potřeb (odstavec 2).
Podle ustanovení §451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odstavec 2).
Podle ustanovení §489 obč. zák. závazky vznikají z právních úkonů, zejména ze smluv, jakož i ze způsobené škody, z bezdůvodného obohacení nebo z jiných skutečností uvedených v zákoně.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je jednotná v závěru, že obchodním závazkovým vztahem může být i vztah, který je komplexně upraven v jiném zákoně, jako např. právě institut bezdůvodného obohacení v občanském zákoníku. Podstatné je, aby šlo o tzv. relativní obchod ve smyslu ustanovení §261 odst. 1 a 2 obch. zák., o tzv. absolutní obchod ve smyslu výčtu podávajícího se z ustanovení §261 odst. 3 obch. zák. nebo o závazkový vztah, jemuž strany přisoudily povahu obchodního vztahu písemnou volbou práva podle ustanovení §262 obch. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 813/2001, uveřejněný pod číslem 16/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4659/2014). Nejvyšší soud vysvětlil v rozsudku velkého senátu obchodního kolegia ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, uveřejněném pod číslem 26/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, který dovolatelka správně cituje, že obchodní zákoník neupravuje veškeré závazkové vztahy, do nichž podnikatelé, popřípadě jiné k tomu oprávněné osoby (srov. např. §261 odst. 2 obch. zák.), vstupují. Jen z toho, že určitý závazkový vztah je upraven pouze v občanském zákoníku, nelze vyvozovat, že jde o vztah občanskoprávní.
K závěru, že vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění bez právního důvodu (srov. §451 odst. 2 obč. zák.) je obchodním závazkovým vztahem, je nezbytný předchozí úsudek, že majetkový prospěch, o jehož vydání se žádá, byl získán na základě vztahu, který svým pojetím odpovídá ustanovením §261 odst. 1 až 3 a §262 obch. zák. Obchodní charakter závazkového vztahu podle úpravy obchodního zákoníku vyplývá buď z toho, že jde o závazkový vztah mezi podnikateli při jejich podnikání, nebo mezi podnikatelem při jeho podnikání a státem nebo samosprávnou územní jednotkou při zabezpečování veřejných potřeb, popřípadě státní organizací, na kterou bylo zabezpečení veřejných potřeb státem přeneseno (relativní obchody), nebo z povahy věci samé - z povahy určitých typických obchodních nebo jiných podnikatelských jednání, u určitých smluv, kterým byl na základě jejich povahy tento charakter přiznán (absolutní obchody). Pokud jde o vztahy mezi podnikatelem a státem nebo územní samosprávnou jednotkou, popřípadě státní organizací, je podmínkou, že jde o zajištění veřejných potřeb. Veřejnou potřebou je nejen potřeba týkající se všech občanů, ale i potřeba, na níž je zájem z hlediska určité územní oblasti (která se nemusí krýt s určitým krajem) nebo obce, potřeby v určitých věcných oblastech a úsecích, na kterých je obecně uznávaný zájem. Půjde o zájmy v oblasti hospodářské, zdravotnictví, životního prostředí, sociální, kulturní. Typicky půjde o akce zajišťované veřejnými zakázkami, např. stavby státních nemocnic, škol, komunikací, a to i místních, zajišťování potřeb škol a státních nemocnic, ale dále podle převažujících názorů např. i provádění správy domů ve vlastnictví obce (srov. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol., Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 896 a násl.). Podmínka aplikace obchodního zákoníku na závazkové vztahy ve smyslu ustanovení §261 odst. 2 obch. zák. vztahující se k vymezení předmětu vztahu, tj. že musí jít o vztahy týkající se zabezpečování veřejných potřeb, je splněna i v případě širší souvislosti (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 1999, sp. zn. 29 Cdo 2115/98, uveřejněný pod číslem 41/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4437/2010, oba tyto rozsudky dovolatelka správně cituje, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 33 Odo 478/2004).
V projednávané věci odvolací soud považoval skutková zjištění soudu prvního stupně za dostatečná, přičemž soud prvního stupně uzavřel, že předmětná náhradní výsadba byla provedena v rámci stavby dálnice D8 - stavba 0805 L., ke které svědčí žalované územní rozhodnutí ze dne 26. 3. 2002 vydané Městským úřadem L. - stavebním úřadem, a že rozhodnutím Obecního úřadu V. ze dne 14. 1. 2009, jež nabylo právní moci dne 7. 5. 2009, bylo žalované povoleno pokácení dřevin a uloženo provést náhradní výsadbu 10 985 ks dřevin za 2 543 ks likvidovaných dřevin nejpozději do tří let od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.
Dovodil-li odvolací soud na základě těchto zjištění, že právo žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení se promlčelo podle ustanovení §107 odst. 1 obč. zák. uplynutím dvouleté subjektivní promlčecí doby, aniž by osvětlil, z jakého důvodu se promlčení podle jeho názoru řídí občanským zákoníkem a aniž by se zabýval posouzením, zda vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění bez právního důvodu je obchodním závazkovým vztahem ve smyslu ustanovení §261 odst. 1 nebo odst. 2 obch. zák. s přihlédnutím k závěrům citovaných rozhodnutí dovolacího soudu, tedy zda u žalované jako státní příspěvkové organizace šlo v tomto vztahu o zajišťování či uspokojování veřejných potřeb i s ohledem na právní předpis, podle něhož byla zřízena, případně na předmět činnosti vymezený ve zřizovací listině, je jeho právní posouzení neúplné a tím i nesprávné.
V případě, že odvolací soud dospěje k závěru, že šlo o uspokojování veřejných potřeb, bude se zabývat posouzením, zda je dán obchodní charakter vztahu mezi žalobkyní a žalovanou i v situaci, kdy tento vztah nevznikl přímo při uzavírání smlouvy, ale má souvislost s uzavíráním smluv, jejichž obsahem je uspokojování veřejných potřeb, danou tím, že jde o vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého provedením prací, které by státní organizace jinak musela při uspokojování veřejných potřeb zajistit uzavřením smlouvy.
Pokud by šlo o obchodní závazkový vztah, pak obchodní zákoník obsahuje v ustanoveních §387 až 408 kogentní a ucelenou úpravu promlčení a promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení z obchodního vztahu je třeba posuzovat podle této úpravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001).
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu neobstálo co do řešení otázky, podle kterého předpisu se posuzuje promlčení práva žalobkyně, Nejvyšší soud se již nezabýval dalšími dovolacími námitkami, neboť ty nemohly na výsledku dovolacího řízení ničeho změnit.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 7. 2018
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu