ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.3725.2018.1
sp. zn. 32 Cdo 3725/2018-390
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně Univerzity Palackého v Olomouci , se sídlem v Olomouci, Křížkovského 511/8, identifikační číslo osoby 61989592, proti žalované PIIS s. r. o. , se sídlem v Pardubicích, Staňkova 1322, identifikační číslo osoby 47469731, zastoupené JUDr. Dušanem Divišem, advokátem se sídlem v Praze, Purkyňova 2121/3, o zaplacení částky 1 021 749 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 127 C 5/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 2. 5. 2018, č. j. 27 Co 28/2018-365, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 23. 10. 2017, č. j. 127 C 5/2016-340, kterým Okresní soud v Pardubicích uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 1 021 749 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení (první výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání (výslovně v celém rozsahu), v němž co do přípustnosti uvádí, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje dovolání za nepřípustné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl.
Podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Jak sama dovolatelka přiléhavě uvádí v dovolání, argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, a ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, jež jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách). Přesto však tomuto požadavku nedostála, neboť žádnou judikaturu dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud v projednávané věci odchýlit, neuvedla.
Odkazuje-li dovolatelka na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, patrně přehlíží, že tímto způsobem nelze přípustnost dovolání založit, neboť rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nejsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích ustanovení §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 162/2017, ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1222/2017, či ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1921/2017).
Přípustnost dovolání nelze založit ani prostřednictvím tvrzení, že „citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 359/2007 nelze dle názoru žalovaného vztáhnout na projednávaný případ“, neboť dovolatelka tímto způsobem neuplatňuje žádný ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání taxativně vyjmenovaných v ustanovení §237 o. s. ř.
Namítá-li dovolatelka, že se odvolací soud „vůbec nevypořádal s tím, že to byl výlučně sám žalobce, kdo zmařil možnost právního posouzení správnosti a přiměřenosti závěrů orgánů kontroly rozpočtové kázně nezávislým soudem“, aniž by však formulovala jakoukoliv otázku procesního práva, není tato námitka vady řízení relevantní, neboť podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Stejně tak nemůže přípustnost dovolání založit ani tvrzení, že odvolací soud dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, neboť správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 30. 9. 2017 zpochybnit nelze.
Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti výroku ve věci samé podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako vadné.
Dovolatelka výslovně napadla rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, dovolání proti výrokům o nákladech řízení však není přípustné vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) ve znění účinném od 30. 9. 2017. Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. 10. 2018
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu