ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.4225.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 4225/2016-457
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Marka Doležala ve věci žalobce R. S. , zastoupeného Mgr. Lucií Peterkovou, advokátkou, se sídlem v Opavě, Dolní náměstí 17/9, proti žalované ZLS bytové domy a. s. , se sídlem ve Zlíně, Bartošova 5532, PSČ 760 01, identifikační číslo osoby 28315472, o zaplacení částky 1 145 687,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 18 Cm 626/95, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 7. 2015, č. j. 7 Cmo 840/2000-344, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
V souzené věci se žalobce domáhal zaplacení částky 1 145 687,10 Kč s 0,5% úrokem z prodlení za každý kalendářní den od 1. 4. 1995 do zaplacení, a to z titulu nároku na zaplacení sjednané ceny díla – stavebních prací na stavbě expozitury Československé obchodní banky v Opavě.
Poté, co Krajský obchodní soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 6. 2000, č. j. 18 Cm 626/95-91, ve výroku pod bodem I uložil žalované zaplatit žalobci částku 1 097 253,30 Kč se 17% úrokem z prodlení od 1. 4. 1995 do zaplacení, ve výroku pod bodem II žalobu co do úroku z prodlení ve výši 165,5 % z částky 1 097 253,30 Kč od 1. 4. 1995 do zaplacení zamítl, ve výroku pod bodem III zamítl žalobu co do částky 48 433,80 Kč s 0,5% úrokem z prodlení za každý kalendářní den od 1. 4. 1995 do zaplacení a ve výroku pod bodem IV uložil žalované zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 329 252,60 Kč, a poté, co žalobce tento rozsudek v části týkající se úroků z prodlení z částky 1 097 253,30 Kč napadl odvoláním, bylo soudu prvního stupně dne 7. 11. 2000 doručeno zpětvzetí návrhu na zahájení řízení v rozsahu příslušenství pohledávky 1 097 253,30 Kč. Usnesení ze dne 23. 1. 2003, č. j. 7 Cmo 840/2000-116, jímž Vrchní soud v Olomouci částečné zpětvzetí žaloby připustil, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body II a IV zrušil, řízení v tomto rozsahu zastavil (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok), bylo k dovolání žalobce usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2014, č. j. 32 Cdo 611/2014-298, zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Olomouci nato v záhlaví označeným usnesením zrušil rozsudek Krajského obchodního soudu v Brně č. j. 18 Cm 626/95-91 ve výrocích II a IV a věc v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení Krajskému soudu v Brně. Odvolací soud usoudil, že účinky částečného zpětvzetí žaloby nenastaly, neboť listinu nepředložil soudu žalobce, nýbrž ji k doručení soudu odevzdal dne 6. 11. 2000 provozovateli poštovních služeb právní předchůdce žalované, přičemž doplněným dokazováním se nepodařilo prokázat, že žalobce projevil vůli, aby za něho tento úkon doručila soudu prvního stupně žalovaná. Po přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích napadených odvoláním dospěl odvolací soud k závěru, že nejsou podmínky ani pro jeho potvrzení, ani pro změnu.
Toto rozhodnutí napadla žalovaná dovoláním, jež má za přípustné jednak podle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 4. 2005, neboť podle jejího mínění byl napadeným usnesením změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jednak podle §237 odst. 1 písm. c) téhož předpisu, protože napadené rozhodnutí má dle jejího názoru po právní stránce zásadní význam v řešení právních otázek, které předkládá.
Podle bodu 17 hlavy I části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001). O takový případ jde i v souzené věci, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo, jak správně posoudil odvolací soud, vydáno po řízení provedeném v souladu s bodem 15 hlavy I části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Dle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže
a) bylo rozhodnuto ve věci, která nenáleží do pravomoci soudů,
b) ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost být účastníkem řízení,
c) účastník řízení neměl procesní způsobilost a nebyl řádně zastoupen,
d) v téže věci bylo již dříve pravomocně rozhodnuto nebo v téže věci bylo již dříve zahájeno řízení,
e) nebyl podán návrh na zahájení řízení, ačkoli podle zákona ho bylo třeba,
f) účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem,
g) rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát.
Podle §238 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl
a) změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé,
b) potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí.
Podle §238a odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
a) změněno usnesení soudu prvního stupně …
b) rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští, nebo tak, že se zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a řízení zastavuje (§208); to neplatí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč,
c) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,
d) odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu,
e) odvolání odmítnuto,
f) odvolací řízení zastaveno.
Podle §239 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu (odstavec 1). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 2). Ustanovení §237 odst. 2, §238 odst. 2 a §238a odst. 2 platí obdobně (odstavec 3).
Vady řízení taxativně vypočtené v §237 odst. 1 o. s. ř., k nimž je dovolací soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.) a jejichž existence činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v §237 odst. 2 o. s. ř.) každé rozhodnutí odvolacího soudu, se z obsahu spisu nepodávají. Dovolatelka namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť jí nebylo doručeno usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 611/2014-298 a v důsledku toho a v důsledku absence poučení podle §118a odst. 3 a 4 o. s. ř. při jednání odvolacího soudu nebyla informována, že je nezbytné provést šetření k důvodům, proč zpětvzetí žaloby nepředal soudu žalobce. Takovou vadu by bylo možno posoudit jako zmatečnostní vadu podle §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.; odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 2 Cdon 813/97, uveřejněné pod číslem 40/99 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Tato námitka je však zjevně nedůvodná, neboť podle obsahu spisu bylo uvedené rozhodnutí žalované řádně doručeno do datové schránky dne 2. 10. 2014 (viz potvrzení o dodání a doručení do datové schránky na č. l. 304 spisu) a ustanovení §118a bylo do občanského soudního řádu zakotveno až zákonem č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s účinností od 1. 1. 2001, zatímco odvolací řízení probíhalo v režimu občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000.
I v tomto režimu platila obecná poučovací povinnost uložená soudům v §5 o. s. ř., ta však porušena nebyla; žalované muselo být z konkrétního pokynu dovolacího soudu obsaženého v odůvodnění jeho kasačního rozhodnutí zřejmé, jaká šetření bude odvolací soud provádět a jakými otázkami se má zabývat, nehledě na to, že jí byl odvolacím soudem doručen stejnopis podání ze dne 25. 5. 2015, v němž se žalobce na výzvu odvolacího soudu k okolnostem sporného zpětvzetí dovolání podrobně vyjádřil, a žalovaná k tomuto vyjádření zaujala podáním ze dne 8. 4. 2015 stanovisko. Průběhem odvolacího jednání tedy nemohla být překvapena (protokol o tomto jednání ostatně ani v nejmenším nenaznačuje, že byla), natož aby bylo možno dovodit, že jí byla v průběhu odvolacího řízení nesprávným postupem odvolacího soudu odňata možnost jednat před soudem.
Napadené rozhodnutí nelze podřadit ani případům vyjmenovaným v §238a odst. 1 o. s. ř. Toto ustanovení nezakládá přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a současně věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 1998, sp. zn. 30 Cdo 1951/98, a ze dne 27. 1. 1999, sp. zn. 22 Cdo 2082/98, jež jsou stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Přípustnost dovolání nemohla být založena ani podle §239 o. s. ř., neboť napadeným rozhodnutím nebylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno (srov. již citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1951/98).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání proti v záhlaví označenému usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 4 ve spojení s §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Pro úplnost lze uvést, že dovolání by nebylo přípustné ani v režimu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 do 1. 4. 2005, o které se opírá podané dovolání, neboť - oproti přesvědčení dovolatelky - rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo napadeným rozhodnutím potvrzeno ani změněno, jak požadovala ustanovení §237 až 238a, a na přípustnost dovolání by nebylo lze usoudit ani za užití §239, neboť toto ustanovení připouštělo dovolání pouze proti usnesením odvolacího soudu procesní povahy tam taxativně uvedeným, mezi něž však usnesení, kterým odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, nebylo zařazeno (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2003, sp. zn. 30 Cdo 99/2002).
O nákladech dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§243b odst. 4 věta první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věta první o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 6. 2018
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu