ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.4336.2018.1
sp. zn. 32 Cdo 4336/2018-440
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobce V. Š. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Václavem Faltýnem, advokátem, se sídlem v Domažlicích, nám. Míru 143, proti žalované STEBAL Spedition, s. r. o. , se sídlem v Dubí, Bystřice, Horská 302, PSČ 417 02, identifikační číslo osoby 25036114, zastoupené Mgr. Davidem Paškem, advokátem, se sídlem v Plzni, Pražská 79/5, o zaplacení částky 3 679,10 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 29 C 325/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 5. 2018, č. j. 17 Co 57/2017-398, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se pro dovolací řízení uplatní - v souladu s bodem 1 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v řešení dvou otázek hmotného práva, které má za dosud nevyřešené v rozhodovací praxi dovolacího soudu.
První z těchto otázek formuluje tak, že popisuje konkrétní okolnosti souzené věci, které považuje za prokázané (předkládá vlastní verzi skutkového stavu věci), a táže se, „zda je pro aplikaci ustanovení čl. 29 Úmluvy CMR vždy a priori nutno zjistit a prokázat, kdy přesně, kde přesně a jak přesně k částečné ztrátě zásilky došlo, respektive kdy a jakým způsobem se měl dopravce (jeho zaměstnanci) dopustit úmyslu nebo hrubé nedbalosti, jestliže bylo spolehlivě zjištěno a prokázáno, že k částečné ztrátě zásilky došlo v době od jejího převzetí dopravcem k přepravě do jejího předání příjemci, tedy v době, kdy měl dopravce zásilku ve své moci a měl o ni řádně pečovat a ochránit ji proti ztrátě, a kdy zejména vzhledem k jednání dopravce porušujícím smluvní ujednání, okolnostem zmizení části zásilky z přepravní soupravy a způsobu, jakým byla část zásilky vyjmuta z obalů, mohlo ke ztrátě objektivně dojít jen úmyslným jednáním dopravce (jeho zaměstnanců) nebo v důsledku hrubé nedbalosti dopravce, a za situace, kdy nebyly zjištěny a prokázány žádné skutečnosti, které by úmysl nebo hrubou nedbalost dopravce (jeho zaměstnanců) vylučovaly“.
Takovou otázku odvolací soud neřešil a jeho rozhodnutí na jejím řešení nezávisí. Dovolatelem předložená otázka je vystavěna na předpokladu, že ke ztrátě zásilky mohlo dojít jen úmyslným jednáním dopravce (jeho zaměstnanců) nebo v důsledku hrubé nedbalosti dopravce, odvolací soud však takový skutkový závěr oproti soudu prvního stupně neučinil, ba naopak výslovně zdůraznil (srov. odstavec 28 ve vztahu k odstavci 27), že se s tímto závěrem (a s jemu odpovídajícím právním posouzením) soudu prvního stupně neztotožnil. Nedovodil ostatně ani, že nebylo prokázáno, kdy přesně, kde přesně a jak přesně k částečné ztrátě zásilky došlo, nýbrž že nebylo prokázáno, kdy a jakým způsobem se měla žalovaná dopustit hrubé nedbalosti, neboť nebylo prokázáno, v jaké fázi přepravy a za jakých okolností k částečné ztrátě zásilky došlo (odstavce 42 a 43 odůvodnění napadeného rozsudku).
Otázka hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí nezávisí, není způsobilá založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, či ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1001/2018, jež jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na http://www.nsoud.cz ).
V pořadí druhou otázku, „zda je možné při určení výše náhrady škody dle ustanovení čl. 23 bod 3 a 7 Úmluvy CMR vycházet z jiné než hrubé hmotnosti ztracené části zásilky, je-li její hrubá hmotnost známa, a z jiného kurzu účtovací jednotky, než je kurz vyhlášený ČNB platný ke dni vydání odvolacího rozhodnutí“, odvolací soud v napadeném rozhodnutí rovněž neřešil. Z napadeného rozhodnutí nevyplývá, ani implicite, že by odvolací soud dospěl k závěru, že taková možnost tu je. Naopak z jeho odůvodnění (odstavce 33 a 46) se podává, že při výpočtu náhrady odvolací soud vycházel právě z hrubé hmotnosti ztracené části zásilky a z kurzu účtovací jednotky vyhlášeného Českou národní bankou. Napadené rozhodnutí tedy nezávisí ani na řešení této otázky. Z dovolací argumentace je zřejmé, že dovolatel zde z hlediska obsahového ve skutečnosti nezpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž namítá nesprávnost jeho skutkových zjištění o tom, jaká byla hrubá hmotnost ztracené části zásilky, a o tom, kolik činil kurz účtovací jednotky k rozhodnému okamžiku. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 zpochybnit nelze, neboť dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 12. 2018
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu