ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.4443.2017.3
sp. zn. 32 Cdo 4443/2017-398
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně STELPRO s. r. o. , se sídlem v Praze 5, Pod viaduktem 556, identifikační číslo osoby 27082989, zastoupené Mgr. Gabrielou Peňažkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, V jámě 699/1, proti žalované Perucká 26, s. r. o. , se sídlem v Praze 2, Perucká 2274/26, identifikační číslo osoby 25757628, zastoupené Mgr. Ing. Petrou Fifkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Duškova 164, o zaplacení částky 648 761,85 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Cm 59/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2017, č. j. 4 Cmo 224/2015-333, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 3. 2017, č. j. 4 Cmo 224/2015-350, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2017, č. j. 4 Cmo 224/2015-333, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 3. 2017, č. j. 4 Cmo 224/2015-350, se s výjimkou potvrzující části prvního výroku zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V řízení zahájeném dne 16. 4. 2010 se žalobkyně domáhá zaplacení zádržného ve výši 648 761,68 Kč s příslušenstvím podle smlouvy o dílo, na jejímž základě dílo provedla a předala je žalované, ta však v rozporu s ujednáním ve smlouvě nevyplatila žalobkyni zádržné.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 9. 2015, č. j. 28 Cm 59/2010-290, zamítl žalobu o zaplacení částky 648 761,68 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastnic (výrok II.) a státu (výrok III.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, ze žalobkyně jako zhotovitelka uzavřela se žalovanou jako objednatelkou dne 14. 8. 2007 smlouvu o dílo (dále též jen „smlouva“), následně doplněnou dodatkem ze dne 22. 2. 2008, jejímž předmětem byla rekonstrukce domu na adrese XY podle projektové dokumentace za dohodnutou cenu. Dne 6. 3. 2008 strany podepsaly protokol o předání díla, v němž byly uvedeny vady a nedodělky díla. Dne 16. 5. 2008 se uskutečnilo jednání, na němž účastnice dohodly termín pro odstranění vad a nedodělků do 20. 6. 2008. Účastnice řízení učinily nesporným, že dne 24. 10. 2008 došlo k převzetí díla bez vad a nedodělků a že následně žalovaná zaplatila zádržné ve výši 5 % podle čl. 13.2 smlouvy o dílo. Dne 14. 5. 2009 žalovaná reklamovala u žalobkyně vadu díla spočívající v korozi oplechování teras a balkónů, žalobkyně však odpovědnost za vytčenou vadu odmítla a požadovala doplacení zádržného podle čl. 13.3 smlouvy ve výši 2,5 % z ceny díla, tj. částku 648 761,68 Kč.
Na základě znaleckých posudků dospěl soud prvního stupně k závěru, že příčinou zmíněné vady bylo nedodržení zásad správného používání materiálu titanzinek žalobkyní a že jde o vadu, za niž žalobkyně odpovídá. Podle čl. 13.3 smlouvy o dílo zádržné, jehož zaplacení se žalobkyně domáhá, ve výši 2,5 % z ceny díla mělo být uhrazeno po uplynutí 12 měsíců po převzetí díla bez vad a nedodělků, k němuž došlo dne 24. 10. 2008. V průběhu těchto 12 měsíců žalovaná reklamovala vadu díla spočívající v korozi titanzinkových prvků oplechování teras a balkonů domu a požadovala její odstranění. Žalobkyně vadu na výzvu neodstranila. Podle čl. 16. smlouvy o dílo vzniklo žalované právo provést opravu díla na náklady žalobkyně a dále právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 50 000 Kč. Podle ustanovení §564 a 439 odst. 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též jen „obch. zák.“), do doby odstranění vad díla není objednatel povinen platit část ceny díla, jež by odpovídala jeho nároku na slevu, jestliže vady nebyly odstraněny. Vzhledem k tomu, že účastnice ve smlouvě sjednaly možnost objednatele odstranit vady na náklady zhotovitele, je třeba toto ujednání vyložit tak, že může zadržet tu část ceny díla, která by odpovídala nákladům potřebným k odstranění vady, neboť v opačném případě by sjednané zádržné, jehož účelem je právě zajištění odstranění vad, postrádalo smysl.
Ze samotné skutečnosti, že žalovaná zaplatila část zádržného vyúčtovaného podle čl. 13.2 smlouvy, nelze dovodit, že tím uznala i nárok na zádržné podle článku 13.3 smlouvy, které v té době ještě nemohlo být (a nebylo) vyúčtováno. Předpoklady pro vznik vyvratitelné domněnky podle ustanovení §407 odst. 3 obch. zák. naplněny nejsou. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že do odstranění vad není žalovaná povinna platit část zádržného, jehož zaplacení se žalobkyně domáhá.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem, ve znění opravného usnesení, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. co do částky 50 000 Kč s příslušenstvím, ve zbývajícím rozsahu rozsudek ve výroku I. změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 598 761,85 Kč s příslušenstvím (první výrok) a na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 316 731,40 Kč (druhý výrok), dále jí uložil zaplatit na nákladech řízení České republice částku 7 992 Kč, žalobkyni uložil zaplatit České republice na nákladech řízení 666 Kč (třetí výrok) a žalované uložil zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení částku 50 373,30 Kč (čtvrtý výrok).
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, přičemž zdůraznil, že základní spornou otázkou mezi stranami byla otázka existence vad díla provedeného žalobkyní, projevující se korozí klempířských prvků na rekonstruovaném objektu. Přitakal závěru soudu prvního stupně, že jde o vadu, za niž žalobkyně odpovídá. Citoval ustanovení §548 odst. 1 obch. zák. a uvedl, že došlo k odchylné smluvní úpravě oproti dispozitivnímu znění obchodního zákoníku, neboť v čl. 13. smlouvy si strany ujednaly, že po převzetí díla objednatel doplatí zhotoviteli rozdíl mezi cenou díla sníženou o zádržné ve výši 10 % a zaplacenými zálohami. Smlouva stanovila i způsob uvolnění zádržného.
Objednatel se zavázal uvolnit zadržených 5 % z ceny díla (z celkem dohodnutých 10 %) po ukončení výstavby, pokud zhotovitel odstraní veškeré vady a nedostatky díla, které nebrání řádnému užívání díla (čl. 13.2 smlouvy). Zbývajících zadržených 5 % z ceny díla se objednatel zavázal uhradit takto: 2,5 % z ceny díla po uplynutí 12 měsíců po převzetí díla bez vad a nedodělků (čl. 13.3.1 smlouvy) a 2,5 % z ceny díla po uplynutí 36 měsíců po vydání kolaudačního souhlasu, bude-li vydáván, a zároveň po převzetí díla bez vad a nedodělků nebránících řádnému užívání díla (čl. 13.3.2 smlouvy). Dále bylo dohodnuto, že zádržné bude uhrazeno do 30 dnů po skončení záruční doby uvedené v čl. 13.3.1 a 13.3.2 smlouvy. V případě prodlení objednatele s jakoukoli platbou náleží zhotoviteli úrok ve výši desetinásobku diskontní sazby České národní banky. Účastnice si rovněž sjednaly oprávnění objednatele provést opravu díla na náklady zhotovitele, pokud zhotovitel neprovede opravu oznámené vady v dohodnuté době. Povinnost zhotovitele provést opravu díla byla zajištěna i smluvní pokutou ve výši 50 000 Kč.
Na základě výše uvedeného odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyni vznikl nárok na úhradu třetí (správně druhé) části zádržného ve výši 2,5 % z ceny díla po uplynutí 12 měsíců po převzetí díla bez vad a nedodělků. K převzetí díla došlo 24. 10. 2008, nárok na doplatek ceny tak vznikl 24. 10. 2009. Uvedl, že oprávněnost uplatněného nároku žalovaná z uvedeného důvodu nerozporuje, úhradu odmítá provést z důvodu, že u žalobkyně reklamovala vadu díla spočívající v korozi titanzinkových prvků oplechování teras a balkonů rekonstruovaného domu, přičemž poukazuje na čl. 16. smlouvy, podle něhož je objednatel oprávněn provést opravu díla na náklady zhotovitele, pokud zhotovitel neprovede opravu oznámené vady v dohodnuté době. Odvolací soud označil uvedené ujednání za odchylku od dispozitivní úpravy obsažené v ustanovení §564 ve spojení s §437 obch. zák., zejména pak od ustanovení §437 odst. 5 obch. zák., podle něhož neodstraní-li prodávající vady zboží ve lhůtě vyplývající z odstavce 3 nebo 4, může kupující uplatnit nárok na slevu z kupní ceny nebo od smlouvy odstoupit, jestliže upozorní prodávajícího na úmysl odstoupit od smlouvy při stanovení lhůty podle odstavce 3 nebo v přiměřené lhůtě před odstoupením od smlouvy. Zvolený nárok nemůže kupující bez souhlasu prodávajícího měnit.
Odvolací soud citoval čl. 16.5 smlouvy o dílo, v němž se strany dohodly, že neprovede-li zhotovitel opravu v dohodnuté době, zaplatí zhotovitel objednateli smluvní pokutu ve výši 50 000 Kč a objednatel bude oprávněn provést opravu na své vlastní náklady a v takovém případě zhotovitel bude povinen uhradit objednateli veškeré náklady a výdaje, které objednateli vzniknou v souvislosti s opravou vad. Zdůraznil, že předpokladem vzniku nároku podle tohoto smluvního ujednání je faktické provedení opravy, přičemž oprava ještě provedena nebyla a žalovaná tyto náklady v řízení nejen nevyčíslila, ale ani neuplatnila jako vzájemný návrh či obranu. Jako obranu uplatnila pouze nárok na smluvní pokutu ve výši 50 000 Kč, proto byla žalobkyni přiznána žalobou uplatněná částku ponížená právě o smluvní pokutu.
S odkazem na ustanovení §564 ve spojení s §439 odst. 4 obch. zák., podle něhož do doby odstranění vad není kupující povinen platit část ceny, jež by odpovídala jeho nároku na slevu, jestliže by vady nebyly odstraněny, odvolací soud uvedl, že žalovaná v řízení toto právo nikterak nekonkretizovala, neboť případnou slevu spatřovala ve výši nákladů ještě neprovedené opravy, obranu v uvedeném smyslu tudíž neuplatnila.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání (výslovně do všech jeho výroků s výjimkou té části prvního výroku, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o zamítnutí žaloby co do částky 50 000 Kč s příslušenstvím, a s výjimkou třetího výroku). Co do přípustnosti uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále na vyřešení otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Dovolatelka má za to, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud podle jejího názoru nesprávně posoudil otázku vzniku nároku žalobkyně na zádržné sjednané v čl. 13.3.1 smlouvy o dílo, když nesprávně vyložil toto ujednání v kontextu smlouvy a účelu institutu tzv. zádržného či pozastávky, a dále s ohledem na zjištění existence skrytých, včas reklamovaných vad díla. Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe v tom, že nepodrobil jím citované ustanovení smlouvy (čl. 13) výkladovým pravidlům ve smyslu ustanovení §266 obch. zák. tak, aby mohl dospět k závěru, zda šlo o dohodnutý způsob úhrady ceny za dílo bez dalšího (např. ve splátkách bez jakékoliv propojenosti na vyskytnutí vad díla), či zda šlo o dohodnutou formu zádržného, tj. o zadržení části platby po určitou dobu, a nárok na její vyplacení tak vznikl, pokud se v této době nevyskytnou jakékoliv vady. Uvádí, že za stavu, kdy odvolací soud konstatoval existenci skryté vady, o které objednatel v době převzetí díla nevěděl, a zároveň vyslovil právní závěr, že došlo ke vzniku nároku na vyplacení zádržného a k jeho splatnosti, je rozsudek vnitřně rozporný.
Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na niž odkazuje, při řešení otázky, zda může nastat splatnost zádržného sjednaného ve smlouvě o dílo s podmínkou vzniku nároku na zádržné v převzetí díla bez vad a nedodělků, byla-li soudem zjištěna existence vad díla, jež jsou vadami skrytými, tudíž vadami, které dílo vykazovalo ke dni převzetí díla. Domnívá se, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny otázky, zda v případě, kdy má objednatel právo odstranit vady díla (nikoli však povinnost) a neučinil tak, má či nemá právo na zádržné, a zda a kdo posuzuje výši slevy při jejím uplatnění a jakým způsobem by měla být uplatněna, resp. vyčíslena v případě, že by se jednalo o způsob úhrady ceny bez konsekvencí na vady. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné zamítl a aby žalobkyni přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době zahájení řízení se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné pro řešení dovolatelkou otevřené otázky výkladu projevu vůle, neboť odvolací soud se při výkladu smlouvy o dílo odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V projednávané věci je pro právní posouzení určující výklad (interpretace) článku 13.3 smlouvy o dílo.
Jsou-li pochybnosti o obsahu právního úkonu (o projevené vůli), zjišťuje se jeho obsah za použití pravidel stanovených obecně pro soukromoprávní vztahy v §35 odst. 2, 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), a pro obchodní závazkové vztahy speciálně v §266 obch. zák.
Podle ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Podle ustanovení §266 obch. zák. projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věci (odstavec 3). Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila (odstavec 4).
Nejvyšší soud vysvětlil v rozsudku ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, s. 386, že jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu.
Ústavní soud pak v této souvislosti vyložil (z hlediska ústavně garantovaných základních práv), že text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod č. 84 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 37/2005).
Přitom výkladem lze zjišťovat pouze obsah právního úkonu, nelze jím projev vůle doplňovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 29 Odo 1033/2004, jež je veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).
Odvolací soud při zkoumání podstaty ujednání v článku 13.3 (jeho smyslu a účelu v kontextu smlouvy) výše uvedených judikatorních závěrů nedbal a výkladem smlouvy se takto nezabýval, nepřihlédl ani k ujednání čl. 16.2 smlouvy o délce záruční doby. Okolnostmi, z nichž lze dovodit skutečnou vůli, kterou strany ve sporném ujednání projevily, se nezabýval a vůli stran (jejich úmysl) způsobem stanoveným v zákoně a vysvětleným judikaturou vůbec nezkoumal. Při výkladu předmětného ujednání nepřihlédl k jinému než gramatickému interpretačnímu hledisku, tj. též k hledisku logickému a systematickému (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5303/2016). Závěr o tom, že žalobkyně má nárok na vyplacení zádržného, tak učinil, aniž si zjednal jasno v otázce, zda bylo vůlí (úmyslem) smluvních stran ujednat právo na vyplacení zádržného toliko po uplynutí stanovené lhůty 12 měsíců po převzetí díla bez vad a nedodělků bez ohledu na to, že se na díle v mezidobí projeví vady, nebo zda vůle směřovala k tomu, že zádržné bude vyplaceno tehdy, neprojeví-li se vady ve lhůtě 12 měsíců od převzetí díla bez vad a nedodělků. Pro úplnost lze dodat, že odvolací soud ani nezkoumal, zda ujednání čl. 13.3 smlouvy je ujednáním o vzniku práva na zaplacení části ceny díla, nebo ujednáním o splatnosti. Přitom v rozsudku ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2076/2007, na který odkazuje dovolatelka, Nejvyšší soud v souvislosti se zádržným (pozastávkou) zdůraznil, že je třeba rozlišovat vznik práva na zaplacení (části) ceny díla a splatnost tohoto práva (nároku).
Z výše uvedeného důvodu je právní posouzení, na němž spočívá rozhodnutí odvolacího soudu, neúplné a tudíž nesprávné a dovolací důvod upravený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn opodstatněně.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu neobstojí již z důvodu absence výkladu smlouvy, bylo by předčasné a tudíž nehospodárné zabývat se přezkumem správnosti řešení, které odvolací soud přijal v otázce nároku žalované z titulu odpovědnosti za vady díla.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku ve věci samé a v závislých výrocích o nákladech řízení zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 11. 2018
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu