ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.4530.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 4530/2016-232
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně ŠkoFIN s. r. o. , se sídlem v Praze 5, Pekařská 635/6, identifikační číslo osoby 45805369, zastoupené JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, proti žalovanému M. K. , zastoupenému JUDr. Jaroslavem Tkadlecem, advokátem se sídlem v Otrokovicích, nám. 3. května 1877, o zaplacení částky 639 496 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 28 C 141/2014, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 3. 2016, č. j. 27 Co 188/2015-199, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 31. 3. 2014 se žalobkyně po žalovaném domáhá zaplacení částky 639 496 Kč s příslušenstvím z titulu ručitelského závazku založeného ručitelským prohlášením ze dne 1. 9. 2008, jímž zajistil závazek ze smlouvy o úvěru č. 666825, kterou žalobkyně uzavřela dne 15. 8. 2008 se společností MK GAS s. r. o. (dále jen „společnost MK GAS“ nebo „dlužnice“) a na jejímž základě se zavázala poskytnout společnosti MK GAS účelový úvěr na financování nákupu vozidla V. C. ve výši 1 018 383 Kč. Společnost MK GAS se zavázala úvěr vrátit v 60 splátkách po 21 918,29 Kč měsíčně (dále jen „smlouva o úvěru“ nebo „smlouva“). Smlouvu za žalobkyni uzavírala společnost ARAVER CZ, s. r. o. (dále jen „společnost ARAVER“) podle smlouvy o obchodním zastoupení uzavřené dne 24. 1. 2007.
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 26. 2. 2015, č. j. 28 C 141/2014-162, žalobu o zaplacení částky 639 496 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně uvedl, že při prvním jednání ve věci (konaném dne 18. 9. 2014) nastala koncentrace řízení podle ustanovení §118b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“). Při druhém jednání (dne 4. 11. 2014) žalovaný poukázal na skutečnost, že na smlouvě o úvěru není uvedeno jméno a podpis zástupce žalobkyně, je tam pouze podpis dodavatele, přičemž podle podpisu nejde o M. K., jejíž jméno je předtištěno v záhlaví smlouvy jako osoby předávající vozidlo. Soud prvního stupně rekapituloval, že žalobkyně v rámci koncentrace řízení tvrdila, že smlouva o úvěru byla podepsána v zastoupení společností ARAVER tak, jak byla soudu předložena dne 15. 8. 2008. Koncentrace řízení byla prolomena zjištěním nových okolností při druhém jednání ve věci, z nichž vyplynula potřeba zjištění, zda osoba, která podepsala smlouvu o úvěru dne 15. 8. 2008 za dodavatele, měla zplnomocnění žalobkyně k uzavírání smluv. Žalobkyně byla poučena podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř., aby ve lhůtě do 28. 11. 2014 doložila důkaz, že smlouva o úvěru byla uzavřena osobou pověřenou k jednání za žalobce s tím, že pokud tak neučiní, vystavuje se nebezpečí neunesení důkazního břemene. Žalobkyně na tuto výzvu v písemném vyjádření doručeném soudu dne 1. 12. 2014 uvedla, že při uzavírání smlouvy byla zastoupena společností ARAVER, za niž smlouvu podepsala M. K., která k této činnosti byla pověřena v rámci provozování podniku společností ARAVER. Z výslechu svědkyně K. při dalším jednání (dne 17. 2. 2015) soud zjistil, že podpis na smlouvě o úvěru není její a že jejím písmem není vypsáno ani ručitelské prohlášení. Žalobkyně proto navrhla důkaz, „aby se zjistilo, kdo podepsal smlouvu o úvěru a další listiny“. Poněvadž žalobkyně neoznačila důkazy k prokázání tvrzení, kdo smlouvu o úvěru za poskytovatele úvěru podepsal, soud dokazování ukončil, účastníky poučil podle ustanovení §119a odst. 1 a 2 a §205a o. s. ř. a jednání odročil za účelem vyhlášení rozhodnutí. Následně žalobkyně navrhla důkaz výslechem svědkyně R. T. jako osoby jednající za společnost ARAVER při podpisu smlouvy o úvěru. Vzhledem k tomu, že tento důkaz byl navržen až po ukončení dokazování a skončení jednání, soud prvního stupně nepřipustil výslech R. T. a vycházel z tvrzení žalobkyně a z důkazů označených v rámci koncentrace řízení a po poučení ve smyslu ustanovení §118a odst. 1 a 3 o. s. ř.
Soud prvního stupně uzavřel, že za společnost ARAVER byla oprávněna smlouvu podepsat M. K., která ji však prokazatelně nepodepsala. Smlouva je datována 15. 8. 2008, ačkoliv byla vytištěna 29. 8. 2008 a podepsána s největší pravděpodobností 1. 9. 2008, stejně tak ručitelské prohlášení bylo datováno 29. 8. 2008 a podepsáno 1. 9. 2008. Je zřejmé, že schválení žalobkyní v zastoupení společnosti ARAVER činila M. K., která měla certifikát a přístup k online systému se žalobkyní, kam 15. 8. 2008 zadala data o klientovi MK GAS. Následně bylo poskytnutí úvěru schváleno žalobkyní a až 29. 8. 2008 došlo k tisknutí dokumentů, zřejmě s ohledem na plánované ukončení pracovního poměru M. K. dne 31. 8. 2008. Veškeré listiny, ač obsahují odlišná data, byly podepsány až 1. 9. 2008, kdy došlo k předání vozidla. Vzhledem k tomu, že s předáním vozidla je spojeno jeho pojištění, je toto datum jediné směrodatné a správné. Dne 1. 9. 2008 již osoba pověřená společností ARAVER ke sjednání smlouvy o úvěru v zastoupení žalobkyně nebyla zaměstnána v této společnosti a její podpis tedy není na uvedených listinách. Platnost smlouvy je přitom podmíněna tím, že za společnost jedná osoba, která je k takovému úkonu pověřena. Odkaz žalobkyně na ustanovení §33 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), není přiléhavý, neboť v projednávané věci nešlo o překročení zmocnění, ale o situaci, kdy listinu za společnost ARAVER podepsala neznámá třetí osoba. Takový úkon nemůže být validován ani následným souhlasem společnosti ARAVER. Lze uzavřít, že žalobkyně poskytla finanční prostředky společnosti MK GAS, tento vztah lze řešit v rámci bezdůvodného obohacení, na nějž však nemůže být navázáno ručitelské prohlášení žalovaného. S ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru soud prvního stupně žalobu v celém rozsahu zamítl.
Krajský soud v Brně k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným usnesením zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud po částečném opakování dokazování uzavřel, že žalobkyně jako zastoupená a společnost ARAVER jako zástupkyně uzavřely dne 9. 1. 2007 smlouvu o obchodním zastoupení při uzavírání smluv o úvěru. Žalobkyně zastoupená společností ARAVER uzavřela se společností MK GAS smlouvu o úvěru, přičemž jako osoba jednající za společnost ARAVER byla ve smlouvě uvedena M. K. Na ručitelském prohlášení žalovaného je v kolonce „podpis obchodníka“ razítko společnosti ARAVER a nečitelný podpis.
Odvolací soud označil za nesprávný závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně učinila návrh na výslech svědkyně R. T. opožděně, až po koncentraci řízení. Žalobkyně v průběhu řízení tvrdila a doložila, že smlouvu o úvěru uzavřela její oprávněná zástupkyně, společnost ARAVER, a to na základě platně uzavřené smlouvy o obchodním zastoupení. Ve smlouvě o úvěru bylo uvedeno, že osobou podepisující smlouvu je M. K., a teprve na základě jejího výslechu bylo zjištěno, že její pracovní poměr u společnosti ARAVER byl ukončen ke dni 31. 8. 2008 a ona sama předmětnou smlouvu nepodepsala. Proto žalobkyně navrhla důkaz výslechem R. T., jejíž podpis se měl nacházet na smlouvě o úvěru a jež byla pracovnicí společnosti ARAVER od poloviny srpna 2008. Tento důkaz žalobkyně navrhla po skončení jednání ještě před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně a jde o důkaz, který nemohla bez své viny včas uvést, tedy o výjimku z ustanovení §118b odst. 1 o. s. ř. Nelze proto klást k tíži žalobkyně, že nevěděla, která konkrétní osoba za její zástupkyni jednala, neboť neměla důvod tuto skutečnost zjišťovat.
Odvolací soud proto doplnil dokazování výpovědí svědkyně R. T. a zjistil, že u společnosti ARAVER pracovala přibližně od poloviny srpna do konce roku 2008. Svědkyně potvrdila, že podpisy na listinách jsou její a že vyplnila veškeré rukou psané údaje v ručitelském prohlášení. Podle odvolacího soudu bylo prokázáno, že společnost ARAVER uzavřela předmětnou smlouvu o úvěru jménem a na účet žalobkyně na základě smlouvy o obchodním zastoupení a že za společnost ARAVER smlouvu podepsala zaměstnankyně R. T. Žalobkyně a společnost MK GAS proto platně uzavřely smlouvu o úvěru podle ustanovení §497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“). Námitku promlčení odvolací soud považoval za nedůvodnou s ohledem na ustanovení §397 obch. zák. a dobu podání žaloby.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž co do přípustnosti uvádí, že napadené rozhodnutí závisí „na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena, když zároveň závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena“.
Z obsahu dovolání se podává, že podle názoru dovolatele se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4255/2011 (jenž je veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách), tím, že připustil výslech svědkyně R. T. Dovolatel má za to, že v projednávané věci nebyla splněna žádná z podmínek pro prolomení koncentrace řízení ve smyslu ustanovení §118b odst. 1 o. s. ř. Namítá, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí nelze jednoznačně zjistit, pod kterou z výjimek ve smyslu citovaného ustanovení odvolací soud výslech svědkyně T. podřadil. Připouští, že k naplnění podmínky pro prolomení koncentrace řízení došlo při druhém jednání ve věci, když vyvstala otázka totožnosti osoby, která smlouvu podepsala a kdy byla žalobkyně soudem poučena podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. a vyzvána k doplnění svých tvrzení a označení důkazů. Žalobkyni v poskytnuté lhůtě nic nebránilo v tom, aby oslovila společnost ARAVER s dotazem, kdo smlouvu ve skutečnosti podepsal. Na základě této výzvy žalobkyně učinila vůči soudu podání, v němž setrvala na tvrzení, že smlouvu podepsala M. K. a že byla oprávněna smlouvu uzavřít, a k prokázání těchto skutečností označila důkaz výslechem M. K. Tento důkaz provedený při jednání dne 17. 2. 2015 na návrh žalobkyně však vyvrací její vlastní tvrzení a nemělo by jí být umožněno reagovat na vlastní důkaz. Aby šlo o případ, kdy účastník bez své viny nemohl uvést důkaz dříve, musí být dán omluvitelný důvod. Dovolatel si je vědom toho, že žalobkyně nemusela mít důvod zjišťovat, která konkrétní osoba smlouvu uzavřela, pokud strany plnily své povinnosti, zdůrazňuje však, že takový důvod nepochybně měla ve chvíli, kdy ji k tomu soud vyzval. Uzavírá, že výslech svědkyně T. odvolací soud provedl v rozporu se zákonem a vůbec k němu neměl přihlížet.
Odvolacímu soudu dovolatel dále vytýká, že není zřejmé, z jakých důkazů dospěl k závěru, že smlouva byla uzavřena za věřitele oprávněnou osobou a je platná, byla-li podepsána R. T. Podle názoru dovolatele odvolací soud nesprávně posoudil i otázku hmotného práva, a to otázku platnosti smlouvy o úvěru.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdí jako věcně správný, případně aby je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně má za to, že dovolání není přípustné, neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl a přiznal žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud vysvětlil např. v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, že podle dikce ustanovení §237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující. Předestírá-li dovolatel jako důvod přípustnosti dovolání k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, není dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Tak tomu je i v projednávané věci.
Otázka správnosti procesního postupu odvolacího soudu podle ustanovení §118b odst. 1 a §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., provedl-li v odvolacím řízení výslech svědkyně R. T. a na jeho základě dospěl k závěru, že smlouva o úvěru byla za věřitele uzavřena k tomu oprávněnou osobou, není pro posouzení nároku žalobkyně na zaplacení žalované částky z titulu ručitelského závazku žalovaného rozhodující, neboť na řešení této procesní otázky posouzení nároku žalobkyně nezávisí. Odvolací soud (i soud prvního stupně) se námitkou žalovaného, že smlouva o úvěru nebyla za věřitele podepsána oprávněnou osobou, zabýval nadbytečně včetně dokazování k objasnění této otázky.
V usnesení ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3412/2012, se Nejvyšší soud přihlásil k závěru vyslovenému již v jeho rozsudku ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 29 Cdo 1635/2005, že oprávnění uplatnit výhradu (ne)vázanosti dotčeným právním úkonem, právo namítat překročení oprávnění vyplývajícího pro zmocněnce z plné moci, resp. právo schválit jednání nezmocněné osoby, svědčí pouze tomu, za něhož byl dotčený právní úkon učiněn (srov. mutatis mutandis rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 914/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2006, pod číslem 1, jehož závěry obstály i v rovině ústavní, když ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud usnesením ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS 32/06, odmítl). Nejvyšší soud v tomto svém rozhodnutí přitom vycházel z ustanovení §32 odst. 1 a §33 odst. 1 a odst. 2 obč. zák., která na jedné straně chrání zmocnitele před důsledky excesu zmocněnce, resp. osoby jednající bez plné moci, a na straně druhé chrání druhou smluvní stranu, která jednala v dobré víře, že ten, kdo za zmocnitele jednal, byl oprávněn takto jednat. Důsledkem překročení zmocnění na základě plné moci, popř. jednání bez plné moci, pak není neplatnost dotčeného právního úkonu, nýbrž pouze to, zda je zmocnitel, resp. ten, za něhož jednala třetí osoba bez plné moci, učiněným právním úkonem vázán. Pro (dodatečné) schválení právního úkonu (§33 odst. 2 obč. zák.) není stanovena zvláštní forma. Znamená to, že ke schválení právního úkonu může dojít písemně nebo ústně a že se může stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3274/2011).
Dovolatelem předložená otázka procesního práva tedy není, s ohledem na uvedenou judikaturu dovolacího soudu, způsobilá založit přípustnost dovolání, stejně jako jím vymezená otázka hmotného práva spočívající v posouzení platnosti smlouvy o úvěru. Dovolatel jako ručitel, stejně jako dlužník, nemůže namítat neplatnost smlouvy o úvěru z toho důvodu, že byla podepsána za věřitele neoprávněnou osobou.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 7. 2018
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu