ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.4902.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 4902/2017-328
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Intrum Justitia Czech, s.r.o. , se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 27221971, zastoupené JUDr. Jaroslavem Beránkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Lazarská 1718/3, proti žalované J. H. , zastoupené JUDr. Vladislavou Hanákovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Čechticích, nám. Dr. Tyrše 56, o zaplacení 36 113,86 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 308 C 61/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2017, č. j. 22 Co 150/2017-266, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Praze k odvolání žalobkyně změnil rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 18. 11. 2016, č. j. 308 C 61/2015-175 v zamítavém výroku ve věci samé tak, že co do částky 24 540,56 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 20 249,53 Kč za období od 2. 6. 2015 do zaplacení žalobě vyhověl, a ve zbytku jej v rozsahu zamítavého výroku ve věci samé potvrdil (výrok I.); dále rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok II.) a nákladech odvolacího řízení (výrok III.).
Žalovaná podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, z jehož obsahu plyne, že směřuje toliko proti té části rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, jíž byl změněn zamítavý rozsudek soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že obligatorní náležitostí dovolání je naplnění požadavku, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Pouhý odkaz na §237 o. s. ř. a jeho citace není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v nyní projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, která jsou veřejnosti dostupná, stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).
Označila-li dovolatelka jako předpoklad přípustnosti dovolání skutečnost, že „dovolacím soudem má být právní otázka vyřešena jinak“, patrně přehlédla, že takový předpoklad přípustnosti dovolání §237 o. s. ř. nestanoví. Žádost dovolatelky, aby sporná právní otázka byla dovolacím soudem vyřešena jinak, významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“. Poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání zakotvených v tomto ustanovení, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří totiž pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se mylně domnívá dovolatelka, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. Nejvyšší soud zdůraznil již například v usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněném pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (a dále v usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), že požadavek, aby právní otázka vyřešená v souzené věci byla dovolacím soudem posouzena jinak, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání v režimu §237 o. s. ř.
I kdyby však dovolatelka uplatnila čtvrtý z předpokladů přípustnosti vymezených v §237 o. s. ř., musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. shodně například již cit. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013); to však dovolatelka – jak se podává již shora – neučinila. Rovněž pouhý nesouhlas dovolatelky s právním posouzením věci odvolacím soudem nemůže založit přípustnost dovolání.
Dovolání rovněž postrádá vymezení ohlášeného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř., a to jak co se týče formulace právní otázky, tak naplnění požadavků uvedených v §241a odst. 3 o. s. ř. Dovolatelka neformulovala žádnou právní otázku, kterou odvolací soud řešil, na jejímž řešení své rozhodnutí založil a která by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř.
Vytýkané nedostatky dovolání nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula (srov. §57 odst. 2 větu první o. s. ř.). Jde přitom o takové vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost a důvodnost dovolání.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 8. 1. 2018
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu