ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.4991.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 4991/2017-152
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Vymáhání dluhů s.r.o. , se sídlem v Kladně, Polská 2333, PSČ 272 01, identifikační číslo osoby 24134856, zastoupené Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem se sídlem v Kladně, Huťská 1383, proti žalované PPL CZ s.r.o. , se sídlem v Říčanech, Jažlovice, K Borovému 99, PSČ 251 01, identifikační číslo osoby 25194798, zastoupené JUDr. Michalem Stupkou, advokátem se sídlem v Praze 4, Družstevní 1395/8, o zaplacení 364 638 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 47/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2017, č. j. 3 Cmo 145/2016-130, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně podala dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek (v pořadí druhý ve věci) Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2016, č. j. 37 Cm 47/2013-97, v zamítavém výroku ve věci samé, změnil ho ve výroku o nepřiznání náhrady nákladů řízení žádné z účastnic tak, že uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradu nákladů za řízení před soudem prvního stupně 134 283,10 Kč (první odstavec výroku) a dále uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 18 476,70 Kč (druhý odstavec výroku).
Dovolatelka, napadajíc rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, opírá přípustnost dovolání o §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Právního pochybení se odvolací soud podle dovolatelky dopustil jednak při posuzování otázky procesních náležitostí kompenzační námitky žalované, kterou podle jejího mínění řešil odchylně od závěrů Nejvyššího soudu formulovaných v usnesení ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 32 Odo 544/2004, a dále při řešení otázky (ne)přiměřenosti sjednané smluvní pokuty, kterou žalovaná uplatnila k započtení. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů s tím, že jí přizná právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době zahájení řízení se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7 čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s bodem 2 čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a s bodem 2 čl. II části první přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Dovolatelkou předestřené otázky nejsou způsobilé otevřít přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, jež je – stejně jako všechna uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. 1. 2001 – veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz ), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 4/2014“).
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že podle posouzení odvolacího soudu žalovaná při uplatnění námitky započtení i přes určitou stručnost žalobních tvrzení uvedla skutečnosti, které jsou podstatné pro identifikaci uplatněného nároku, a to tak, aby byl projednatelný, čímž vymezila předmět svého nároku po skutkové stránce. Pokud žalovaná odkazovala na důkazy – listiny, v nichž je uvedeno konkrétní porušení povinnosti ze strany žalobkyně, není možné podle odvolacího soudu (odkazujícího na podporu svého názoru na judikatorní závěry Nejvyššího soudu) §98 o. s. ř. vykládat restriktivně tak, že žalobní tvrzení nelze doplnit odkazem na konkrétní důkazy, v nichž jsou uvedeny další rozhodné skutečnosti. V souzené věci žalovaná uvedla, že uplatňuje k započtení nárok na smluvní pokutu ve 43 případech, přičemž rovněž popsala, v jaké výši a z jakého článku jaké smlouvy svůj nárok dovozuje. Konkrétní datum porušení povinností žalobkyní vyplývá z předložených důkazů – protokolů předložených žalovanou. Vzhledem k tomu, že mezi účastnicemi žádné jiné porušení povinnosti žalobkyní (v jiných dnech nebo z jiného článku smlouvy) sporné nebylo, nebylo nutné postupem podle §43 o. s. ř. nebo §118a odst. 1 o. s. ř. skutková tvrzení žalované doplňovat. Soud prvního stupně tedy v tomto směru nepochybil, pokud vyšel při posuzování kompenzační námitky žalované z jejich tvrzení a jí předložených důkazů, které provedl v rámci dokazování.
Shora uvedené řešení otázky procesních náležitostí kompenzační námitky žalované odvolacím soudem považuje dovolací soud za správné v mezích odkazované judikatury. Nejvyšší soud neshledal, že by se odvolací soud při právním posouzení předmětné otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (zejména od jeho závěrů uvedených v již cit. usnesení ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 32 Odo 544/2004, na něž poukázala i dovolatelka, dále srov. například rozsudek téhož soudu ze dne 15. 5. 1996, sp. zn. 3 Cdon 370/96, rozsudek ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2003, pod číslem 35, a usnesení ze dne 9. 7. 2003, sp. zn. 29 Odo 215/2003), neboť ve shodě s odvolacím soudem považuje (z důvodů uvedených odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí) uplatňovaný nárok plynoucí z kompenzační námitky žalované za dostatečně specifikovaný a nezaměnitelný s nárokem jiným. Jestliže se odvolací soud tvrzeného odchýlení od judikatury Nejvyššího soudu při posuzování kompenzační námitky žalované nedopustil, nemohlo řešení této otázky přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. otevřít.
Přípustnost dovolání nemůže otevřít ani otázka tvrzené nepřiměřenosti sjednané smluvní pokuty, s níž se podle mínění dovolatelky odvolací soud nevypořádal. Je tomu tak již především proto, že dovolatelka nijak neoznačila žádnou rozhodovací praxi dovolacího soudu (jeho rozhodnutí), od níž se měl odvolací soud odchýlit (k tomu srov. již cit. R 4/2014). Tento vytýkaný nedostatek dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolatelce uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit v případě druhé formulované otázky přípustnost dovolání. I kdyby však dovolání vytýkanou vadou stran vymezení předpokladu jeho přípustnosti netrpělo, nemohla by otázka tvrzené nepřiměřenosti sjednané smluvní pokuty přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. otevřít, neboť odvolací soud tuto otázku v napadeném rozsudku výslovně neřešil, když námitku nepřiměřenosti smluvní pokuty s vylíčením důvodů, pro které dovolatelka považuje smluvní pokutu za nepřiměřenou, žalobkyně v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně nevznesla. Dovolatelka tak neformulovala právní otázku, která by byla pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Pokud dovolatelka směřuje dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, nevyhovuje v této části požadavkům na obligatorní náležitosti dovolání stanoveným v §241a odst. 2 o. s. ř., neboť zcela postrádá jakoukoliv argumentaci, natož pak vymezení příslušné právní otázky ve smyslu §237 o. s. ř. V této části dovolání se tudíž nelze jeho přípustností vůbec zabývat.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 8. 1. 2018
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu