ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.5132.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 5132/2016-665
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Marka Doležala ve věci žalobce Z. P. , se sídlem v Praze 4, zastoupeného JUDr. Jindřichem Vítkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Šafaříkova 201/17, PSČ 120 00, proti žalovanému Společenství vlastníků Nad Šálkovnou 1530/13 , se sídlem v Praze 4 – Braníku, Nad Šálkovnou 1530/13, PSČ 147 00, identifikační číslo osoby 26468522, zastoupenému JUDr. Milanem Zámiškou, advokátem se sídlem v Plzni, Radyňská 479/5, PSČ 326 00, o zaplacení částky 134 702,14 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 252/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2015, č. j. 39 Co 230/2015-615, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2015, č. j. 39 Co 230/2015-615, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 1. 2015, č. j. 23 C 252/2007-572, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V souzené věci se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 134 702,14 Kč se zákonným úrokem z prodlení jako náhrady škody za neoprávněný odběr tepelné energie ve smyslu §89 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon). Tvrdil, že žalovaný od něj odebíral tepelnou energii bez uzavřené smlouvy.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem (v pořadí již třetím) ze dne 28. 1. 2015, č. j. 23 C 252/2007-572, žalobu zamítl (výrok pod bodem I) a uložil žalobci zaplatit na nákladech řízení žalovanému částku 201 671 Kč (výrok pod bodem II) a státu částku 13 948 Kč (výrok pod bodem III).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že Česká pojišťovna a. s. prodala žalobci na základě kupní smlouvy ze dne 18. 10. 2002 (dále též jen „smlouva“) objekt kotelny se spoluvlastnickým podílem k pozemku, se všemi součástmi a příslušenstvím, zejména s topnými kanály pro okolní bytové domy, oplocením kotelny a vnitřním a technologickým zařízením. V článku 4 odst. 3 této smlouvy prodávající upozorňuje kupujícího, že prodávaná kotelna je odběrným místem pro dodávku tepelné energie a že prodávající coby dodavatel uzavřel mj. smlouvu o dodávce a odběru tepelné energie ze dne 10. 5. 1999 se Sdružením pro bydlení Nad Šálkovnou coby odběratelem (dále též jen „Sdružení“). V článku 4 odst. 4 kupující (žalobce) mj. prohlašuje, že se podrobně seznámil s obsahem smluv uvedených v odst. 3 tohoto článku. Česká pojišťovna a. s. dodávala na základě smlouvy o dodávce a odběru tepelné energie ze dne 10. 5. 1999 teplo a teplou užitkovou vodu do objektu v P., který je odběrným místem; smlouva byla uzavřena s účinnosti od 1. 1. 1999 na dobu neurčitou a nebyla nijak ukončena. Součástí této smlouvy je příloha, v níž je mj. zmíněn počet vytápěných objektů (11), zahrnující i objekt žalovaného. Žalobce jako nový vlastník kotelny předložil žalovanému návrh na uzavření smlouvy na dodávky tepelné energie, kterou žalovaný odmítl uzavřít, neboť nesouhlasil s cenou. Žalobce v dodávce tepla a teplé užitkové vody pokračoval a žalovaný dodávku odebíral a platil žalobci zálohy za odběr, dne 9. 10. 2006 pak byl odběr ukončen. Žalobce ve vyúčtování záloh ze dne 21. 12. 2006 vyčíslil celkový dluh žalovaného na 134 702,14 Kč, ten však odmítl zaplatit, neboť vyúčtování nepovažoval za správné.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva má povahu smlouvy o prodeji podniku (jeho části) podle §476 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále též jen „obch. zák.“). Argumentoval, že kotelna je ve smlouvě definována znaky podniku, je v ní popsána jako organizační složka a je vedena jako samostatná účetní jednotka. Zdůraznil, že kotelna sloužila k výrobě tepla a dodávala teplo a teplou užitkovou vodu odběratelům, žalobce ji koupil k provozu svého podniku a užívá ji k podnikatelské činnosti za účelem dosahování zisku. Uvedl, že z ujednání v čl. 2 smlouvy vyplývá hmotná složka podniku, která je představována budovou a zařízením. Z upozornění prodávajícího v čl. 4 odst. 3 písm. b) a z prohlášení kupujícího v čl. 4 odst. 4 smlouvy usoudil, že Česká pojišťovna a. s. dala nepochybně najevo nejen úmysl převést vlastnické právo ke kotelně, ale i úmysl převést existující smluvní vztahy vztahující se k této kotelně včetně dodávek tepla, na svého právního nástupce. Dovodil, že „smyslem a účelem převodu kotelny byl nejen úmysl převést vlastnické právo k předmětné kotelně, ale i úmysl převést práva a povinnosti spojené s jejím provozem, včetně dodávek tepelné energie do jednotlivých objektů, které s ní byly i po technické stránce propojeny teplovodním potrubím“. Tomu podle jeho mínění nasvědčuje i dopis České pojišťovny a. s. adresovaný Sdružení, v němž je výslovně uvedeno, že od 23. 10. 2002 přebírá veškeré závazky plynoucí ze smluvních vztahů na dodávku tepelné energie nový majitel. Námitku žalobce, že podle §67a obch. zák. je k prodeji podniku třeba souhlasu valné hromady obchodní společnosti, jinak je smlouva neplatná, odmítl s tím, že takové tvrzení žalobce na počátku řízení neuváděl, a pokud by námitka byla důvodná, ztratil by aktivní legitimaci k podání žaloby, neboť by byl neoprávněným provozovatelem kotelny.
Soud prvního stupně uzavřel, že na žalobce přešly práva a povinnosti ze smlouvy o dodávce tepelné energie uzavřené se Sdružením dne 10. 5. 1999 a tepelná energie byla tedy dodávána do objektu spravovaného žalovaným na základě této smlouvy. O neoprávněný odběr se tedy nejednalo a k dodávkám došlo na základě smlouvy uzavřené s jiným odběratelem, žaloba proto musela být zamítnuta pro nedostatek aktivní i pasivní věcné legitimace.
Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozhodnutím označeným v záhlaví rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II změnil tak, že výše nákladů řízení před soudem prvního stupně činí 194 931 Kč, jinak tento rozsudek potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud dospěl závěru, že soud prvního stupně učinil dostatečná skutková zjištění a věc též správně právně posoudil. Dodal, že kotelna představovala soubor hmotných a nehmotných složek podnikání ve smyslu §5 obch. zák., sloužila k vytápění objektů jiných osob než vlastníka kotelny, služby vlastník poskytoval za úplatu, ve smlouvě byla převáděná část tvořící samostatnou jednotku řádně označena a ze smlouvy plyne, jaké závazky se kotelny týkaly, neboť jsou v článku 4 odst. 3 smlouvy označeny. Smlouva je celkově koncipována tak, že jejím předmětem je fungující kotelna, která je zdrojem tepelné energie a odběrným místem, v jejíž činnosti je třeba po prodeji pokračovat. K namítané absenci souhlasu valné hromady prodávající akciové společnosti s prodejem části podniku odvolací soud dovodil, že platnost smlouvy v tomto řízení nelze posuzovat, neboť není přípustné, aby smlouva, kterou účastníci považují za platnou a na základě níž došlo ke změně vlastnictví nemovitostí, byla ve vztahu k třetím osobám považována v některých případech za neplatnou.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že účastníkům nesvědčí věcná legitimace, neboť k dodávce tepla a teplé užitkové vody do objektu spravovaného žalovaným v rozhodném období docházelo na základě smlouvy uzavřené mezi Českou pojišťovnou a. s. a Sdružením ze dne 10. 5. 1999, neboť na místo České pojišťovny a. s. na základě smlouvy ze dne 18. 10. 2002, která je svým obsahem smlouvou o prodeji části podniku, vstoupil podle §477 obch. zák. žalobce a v řízení nebylo ani tvrzeno, že by práva a povinnosti Sdružení, které jsou předmětem sporu, přešly na žalovaného.
Rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, podle obsahu dovolací argumentace však toliko v té části jeho prvního výroku, kterou byl potvrzen zamítavý výrok soudu prvního stupně o věci samé, napadl žalobce dovoláním. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že odvolací soud se při řešení otázek hmotného a procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatel zpochybňuje správnost názoru, že posuzovaná smlouva není kupní smlouvou, nýbrž smlouvou o prodeji části podniku. Argumentuje, že závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 35 Odo 653/2004 nelze použít, neboť v tam souzené věci šlo jednoznačně o smlouvu o prodeji podniku, a zdůrazňuje, že samotná skutečnost, že hromadná věc může být převoditelná jako součást podniku, bez dalšího neznamená, že jako součást podniku skutečně převáděna je. Má za to, že soudy nižších stupňů se odchýlily od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 1994, sp. zn. Odon 34/93, uveřejněného pod číslem 30/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 30/1997“), jestliže smlouvu posoudily jako smlouvu o prodeji části podniku, ačkoliv z ní nevyplývá závazek kupujícího převzít závazky prodávajícího související s prodávaným podnikem. Podle jeho názoru nebylo ostatně prokázáno, že by předmětem smlouvy byla skutečně část podniku splňující požadavky vymezené v judikatuře Nejvyššího soudu, např. v rozsudku ze dne 7. 9. 1999, sp. zn. 33 Cdo 1199/98, a v usneseních ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2593/2014, a ze dne 23. 10. 2007, sp. zn. 32 Odo 606/2006 (všechna tato rozhodnutí, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, jsou dostupná na http://www.nsoud.cz ). Soudy nižších stupňů měly pochybit též v tom, že se odmítly zabývat otázkou, zda s převodem části podniku vyslovila ve smyslu §67a obch. zák. souhlas valná hromada České pojišťovny a. s., zda byl prodej části podniku zapsán do obchodního rejstříku v souladu s §488 odst. 1 obch. zák. a zda byla smlouva zanesena do sbírky listin v obchodním rejstříku převodce, přestože se jedná o nutné předpoklady pro uzavření smlouvy o prodeji podniku. Argument, jehož prostřednictvím odvolací soud dovozuje, že platnost předmětné smlouvy jako smlouvy o prodeji části podniku v tomto řízení nelze posuzovat, má dovolatel v situaci, kdy v řízení tvrdí, že jde o platnou smlouvu kupní, za nelogický.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu spolu s rozsudkem soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné odmítl, popřípadě aby je zamítl. Rozhodnutí soudů nižších stupňů má za souladné s judikaturou Nejvyššího soudu. Z článků 2 a 4 odst. 3 a 4 smlouvy ze dne 18. 10. 2002, jakož i ze skutečnosti, že dovolatel po koupi kotelny bez přerušení pokračoval ve výrobě a dodávkách tepelné energie ve stejném rozsahu jako jeho právní předchůdce, dle jeho názoru vyplývá, že se jednalo o smlouvu o prodeji části podniku, a tudíž došlo rovněž k převodu závazků souvisejících s provozem kotelny.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 1 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínky povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle §237 o. s. ř. pro řešení otázky, zda předmětem posuzované smlouvy je část podniku tvořící samostatnou organizační složku ve smyslu §487 obch. zák., neboť dovolatel odvolacímu soudu po právu vytýká, že se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Protože Nejvyšší soud neshledává, proč by měl tuto otázku hmotného práva posoudit jinak (proč by měl stran ní svou dosavadní rozhodovací praxi měnit), pojí se s takto dovozeným závěrem o přípustnosti dovolání též posouzení dovolání jako důvodného; napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod upravený v §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn opodstatněně.
Podle §476 odst. 1 obch. zák. se smlouvou o prodeji podniku prodávající zavazuje odevzdat kupujícímu podnik a převést na něj vlastnické právo k podniku a kupující se zavazuje převzít závazky prodávajícího související s podnikem a zaplatit kupní cenu.
Ustanovení §477 odst. 1 obch. zák. stanoví, že na kupujícího přecházejí všechna práva a závazky, na které se prodej vztahuje.
Podle §482 obch. zák. se má za to, že kupní cena je stanovena na základě údajů o souhrnu věcí, práv a závazků uvedených v účetní evidenci prodávaného podniku ke dni uzavření smlouvy a na základě dalších hodnot uvedených ve smlouvě, pokud nejsou zahrnuty do účetní evidence. Má-li nabýt smlouva účinnosti k pozdějšímu datu, mění se výše kupní ceny s přihlédnutím ke zvýšení nebo snížení jmění, k němuž došlo v mezidobí.
Podle §486 odst. 3 obch. zák. kupující může uplatnit nárok na slevu z kupní ceny ohledně závazků, jež na něho přešly a nebyly zachyceny v účetní evidenci v době účinnosti smlouvy (§482), ledaže o nich kupující v době uzavření smlouvy věděl.
Ustanovení §487 obch. zák. stanoví, že ustanovení §477 až 486 platí i pro smlouvy, jimiž se prodává část podniku tvořící samostatnou organizační složku.
Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi důsledně prosazuje názor, že předmětem smlouvy o prodeji části podniku může být jen taková část podniku, která tvoří jeho samostatnou organizační jednotku (složku), a že za samostatnou organizační jednotku lze pokládat takovou součást podniku, u níž je vedeno samostatně (odděleně) účetnictví, týkající se této organizační složky, z něhož především vyplývá, které věci, jiná práva, popřípadě jiné majetkové hodnoty slouží k provozování této části podniku, a vymezuje tím předmět smlouvy o prodeji části podniku (srov. např. rozsudek ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 29 Cdo 4773/ 2008, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 9459, usnesení ze dne 9. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 870/2005, uveřejněné tamtéž pod číslem C 4524, a rozsudky ze dne 7. 9. 1999, sp. zn. 33 Cdo 1199/98, a ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3833/2011).
Závěr o tom, že předmětem posuzované smlouvy byla část podniku tvořící samostatnou organizační složku, splňující judikatorně vymezené požadavky, soudy nižších stupňů neučinily; dovolateli je ostatně třeba dát za pravdu též v tom, že pro takové posouzení ani neměly podklad ve zjištěném skutkovém stavu věci. Závěr, že kotelna je ve smlouvě popsána jako organizační složka a že je vedena jako samostatná účetní jednotka, rozhodně nelze ztotožnit s poznatkem, že kotelna v době převodu byla (objektivně, ne podle popisu ve smlouvě) samostatnou organizační složkou, tj. takovou součástí podniku, u níž bylo v době převodu vedeno samostatně (odděleně) účetnictví, z něhož vyplývalo, které věci, jiná práva, popřípadě jiné majetkové hodnoty slouží k provozování této části podniku, a byl tím vymezen předmět smlouvy o prodeji části podniku.
Se zcela nedostatečným skutkovým podkladem pro posouzení předmětu převodu zjevně souvisí i to, že soud prvního stupně sice konstatuje, že podnik představuje soubor hmotných, osobních a nehmotných složek podnikání, z obsahu smlouvy však zmínil jen ujednání v čl. 2 smlouvy týkající se hmotné složky, a odvolací soud uzavřel, že kotelna představovala soubor hmotných a nehmotných složek podnikání, aniž bylo zřejmé, v čem konkrétně spatřuje ony nehmotné složky.
Dovolatel má pravdu též v tom, že odkaz soudu prvního stupně (s jehož právním posouzením se odvolací soud bez výhrad ztotožnil) na jím citované závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2005, sp. zn. 35 Odo 653/2004, je nepřípadný, neboť pro posouzení právní povahy předmětné smlouvy není rozhodné, zda v ní byly závazky související s provozem kotelny identifikovány či nikoliv, nýbrž zda obsahovala závazek kupujícího převzít tyto závazky. Nepřiléhavý odkaz na rozhodnutí dovolacího soudu však sám o sobě neopodstatňuje závěr, že se odvolací soud od rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlil.
Rozhodnutí soudů nižších stupňů nejsou ve skutečnosti založena na uvedených (nadbytečně a nelogicky) citovaných judikatorních závěrech ani na obdobně nepřiléhavém argumentu, že na úmysl převzít všechny závazky lze usuzovat také z toho, že smluvní strany uzavřenou smlouvu označily jako smlouvu o prodeji podniku (převzatém zřejmě z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002, uveřejněného pod číslem 28/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, či z komentářové literatury tam citované), neodpovídajícím skutečnosti, že posuzovaná smlouva takto označena nebyla. Odvolací soud se při řešení otázky, zda smlouva obsahuje podstatné náležitosti smlouvy o prodeji podniku (jeho části) vypočtené v §476 odst. 1 obch. zák., sice nijak nevyjádřil k tomu, zda smlouva obsahuje též závazek kupujícího převzít závazky prodávajícího související s provozem kotelny (namísto toho nadbytečně konstatuje, že ze smlouvy vyplývá, jaké závazky se kotelny týkaly), nicméně soud prvního stupně, jehož závěry odvolací soud aproboval, dospěl cestou výkladu smlouvy (nikoliv volnou úvahou, jak mu neprávem přičítá dovolatel), že smluvní strany projevily smlouvou úmysl (vůli) převést nejen vlastnické právo k předmětné kotelně, jejímu technologickému zařízení a příslušenství, ale převést zároveň též práva a povinnosti spojené s jejím provozem, včetně dodávek tepelné energie do jednotlivých objektů, které s ní byly i po technické stránce propojeny.
Takový závěr implicite zahrnuje poznatek o tom, že smlouva závazek kupujícího převzít závazky související s provozem kotelny obsahuje. Od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 1994, sp. zn. Odon 34/93, uveřejněného pod číslem 30/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, akcentujících takový závazek jako obligatorní náležitost smlouvy o prodeji podniku, se tedy odvolací soud neodchýlil.
Dovolatel sice podrobuje kritice též postup soudů nižších stupňů při výkladu smlouvy, leč nikoliv způsobem, jenž by umožňoval dovodit, že byl k tomu vymezen předpoklad přípustnosti dovolání. Ten pak dovolatel nevymezil ani ve vztahu ke kritizovanému závěru odvolacího soudu stran významu případné absence souhlasu valné hromady prodávajícího s prodejem, zápisu prodeje do obchodního rejstříku a zanesení smlouvy do sbírky listin v obchodním rejstříku.
Protože rozsudek odvolacího soudu není v tom rozsahu, v němž byl otevřen dovolacímu přezkumu, správný a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), toto rozhodnutí podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, včetně závislých výroků o nákladech řízení (§243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto zrušil též toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 10. 2018
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu