ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.5316.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 5316/2016-388
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Marka Doležala ve věci žalobkyně MAXiTRANS s. r. o. , se sídlem v Brně, Líšeň, Trnkova 657/90, PSČ 628 00, identifikační číslo osoby 27683656, zastoupené Mgr. Martinem Laipoldem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Rubešova 83/10, proti žalované ZVU STROJÍRNY, a. s. , se sídlem v Hradci Králové, Kukleny, Kampelíkova 758/4, PSČ 500 04, identifikační číslo osoby 25267141, zastoupené Mgr. Martinem Hájkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1003/3, o zaplacení částky 98 500 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 C 67/2014, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 6. 2016, č. j. 47 Co 71/2016-356, takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 6. 2016, č. j. 47 Co 71/2016-356, a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 7. 10. 2015, č. j. 9 C 67/2014-258, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v souzené věci po žalované domáhala zaplacení částky 98 500 EUR se zákonným úrokem z prodlení jako zůstatku sjednané ceny za obstarání kombinované přepravy 8 kusů cylindrokónických tanků (dále jen „CKT“) s příslušenstvím (tj. zařízení pivovaru). Žalovaná v rámci procesní obrany namítla, že uplatněná pohledávka zanikla započtením vzájemné pohledávky, práva na náhradu škody, která jí vznikla ztrátou 4 kusů CKT během námořní přepravy.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 7. 10. 2015, č. j. 9 C 67/2014-258, žalobu zamítl a uložil žalobkyni nahradit žalované náklady řízení ve výši 219 119,36 Kč.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně jako zasílatel uzavřela se žalovanou jako příkazcem písemnou zasílatelskou smlouvu datovanou dnem 19. 10. 2012, v níž se zavázala obstarat pro žalovanou za úplatu ve výši 229 500 EUR přepravu 8 kusů CKT s příslušenstvím z Hradce Králové do Sagurama v Gruzii kombinovanou přepravou, kdy část přepravy z Hradce Králové do Bratislavy měla být obstarána silniční dopravou, část z Bratislavy do Konstanty říční dopravou po Dunaji, část z Konstanty do Poti námořní dopravou po Černém moři a zbývající část z Poti do Sagurama silniční dopravou. V článku 3.1.7 smlouvy bylo dohodnuto, že „zasílatel odpovídá za škodu na převzaté zásilce, jež vznikla po převzetí a to až do jejího předání příkazci nebo jím pověřené osobě“. V průběhu námořní přepravy došlo dne 16. 12. 2012 u 4 kusů CKT přepravovaných na palubě lodi k postupnému uvolnění upevňovacích lan a k následnému pádu do moře a příjemci tak byly doručeny pouze zbývající 4 kusy a příslušenství. Žalovaná na zálohách zaplatila 75 000 EUR a 40 000 EUR, žalobkyně z důvodu nedokončené přepravy 4 CKT jednostranně snížila cenu o 16 000 EUR, nedoplatek ceny za obstarání přepravy tedy činí 98 500 EUR. Žalovaná z důvodu ztráty 4 CKT vyrobila a dodala odběrateli náhradní 4 kusy za cenu 487 512 EUR a podáním ze dne 19. 5. 2015 započetla svou pohledávku z titulu náhrady škody ve výši 98 500 EUR proti pohledávce z titulu nedoplatku za obstarání přepravy.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nárok uplatněný žalobou zanikl započtením vzájemné pohledávky žalované z titulu náhrady škody. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 29 Odo 152/2003 (jenž je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na http://www.nsoud.cz ), vyjádřil názor, že z ustanovení §603 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále jen „obch. zák.“), vyplývá, že zasílatel (při absenci jiné dohody) neodpovídá za škodu vzniklou při přepravě věci, nýbrž pouze škodu na převzaté zásilce vzniklou při obstarání přepravy, a z tohoto ustanovení tedy nelze odpovědnost žalobkyně jako zasílatele za škodu vzniklou při námořní přepravě dovodit. Usoudil však, že účastníci si v článku 3.1.7 zasílatelské smlouvy v souladu s principem autonomie vůle odpovědnost zasílatele za škodu sjednali jinak a žalobkyně tímto ujednáním nad rámec zákonné úpravy převzala odpovědnost i za škodu na převzaté zásilce vzniklou při její přepravě a za škodu vzniklou ztrátou 4 kusů CKT tedy odpovídá.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví uvedeným usnesením rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud, aniž to výslovně konstatoval, vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, jeho právní posouzení však správným neshledal. Zdůraznil, že škoda na přepravovaném zboží nevznikla při obstarávání přepravy, ale až při přepravě samotné, proto odpovědnost žalobkyně může být dána pouze za splnění předpokladů stanovených v §373 a násl. a §757 obch. zák. Neztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že žalobkyně odpovídá za škodu způsobenou ztrátou části zásilky v důsledku ujednání v článku 3.1.7 zasílatelské smlouvy. Přisvědčil totiž žalobkyni, že sama přepravovanou zásilku při obstarání přepravy nepřevzala, nelze proto podle jeho názoru dovozovat, že žalobkyně „obecně“ žalované odpovídá za jakoukoli škodu vzniklou na zásilce během přepravy samotné namísto všech zúčastněných dopravců. Konstatoval, že žalobkyně by měla nést odpovědnost za to, že posádka lodi v průběhu námořní přepravy řádně nekontrolovala stav upevnění části zásilky na lodní palubě, resp. že pro upevnění zásilky nebyla loď vybavena potřebným náčiním a v důsledku toho došlo ke ztrátě této části zásilky v moři. Uzavřel, že žalobkyně ani podle smlouvy neodpovídá za případné porušení smluv sjednaných s dopravcem a za škody vzniklé porušením přepravních smluv ze strany dopravce. Vzhledem k ustanovením §609 a §584 obch. zák. a s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uložil soudu prvního stupně zjistit v dalším řízení, zda žalobkyně označila žalované osoby dopravců, s nimiž uzavřela přepravní smlouvy, neboť pokud tak neučinila, vstoupila do postavení dopravce a žalovaná má právo domáhat se po ní i náhrady škody, která jí vznikla porušením této povinnosti zasílatele.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jež má za přípustné pro řešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, případně má být dovolacím soudem posouzena jinak.
Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci v řešení otázek
a) „rozsahu odpovědnosti (námořního) zasílatele za škodu na přepravované zásilce dle obsahu čl. 3.1.7 zasílatelské smlouvy v kontextu §603 obch. zák.“, konkrétně „zda ujednání čl. 3.1.7 smlouvy rozšířilo rozsah a míru smluvní odpovědnosti zasílatele za škodu na přepravované zásilce v průběhu námořní přepravy pádem části (4 CKT) zásilky do moře nad rámec zákonné odpovědnosti zasílatele (§603 obch. zák.)“;
b) „obsahu a rozsahu obstaravatelského závazku zasílatele dle zasílatelské smlouvy“, konkrétně „jaké činnosti obecně obsahuje závazek zasílatele dle zasílatelské smlouvy obstarat pro příkazce přepravu věcí z určitého místo do určitého jiného místa, a to i v kontextu mezinárodního práva“;
c) „obsahu a rozsahu povinností zasílatele při sjednávání způsobu a podmínek přepravy pro příkazce“, konkrétně „co (vše) je minimálním obsahem povinnosti dbalého zasílatele postupujícího při sjednávání způsobu a podmínek přepravy s odbornou péčí (ve smyslu §603 obch. zák.) , a to i v kontextu mezinárodního práva“;
d) „obsahu a rozsahu povinnosti zasílatele postupovat při své činnosti s vynaložením odborné péče“, konkrétně „k (nejméně) jakým konkrétním činnostem je zasílatel při sjednávání způsobu a podmínek přepravy (odpovídající co nejlépe zájmům příkazce) povinen, aby splnil svou povinnost vynaložit k tomu odbornou péči (ve smyslu §603 obch. zák.), a to i v kontextu mezinárodního práva“.
Tyto otázky podle mínění dovolatelky nebyly dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, případně byla-li první z těchto otázek z části vyřešena, má být dovolacím soudem posouzena jinak.
Dovolatelka především prosazuje názor, že ujednáním v článku 3.1.7 zasílatelské smlouvy byla rozšířena odpovědnost zasílatele i na škody vzniklé v průběhu přepravy zajišťované smluvenými dopravci, přičemž není rozhodné, zda žalobkyně zásilku osobně převzala či zda umožnila sjednanému dopravci za ni zásilku převzít. Opačný výklad má za absurdní, neboť v takovém případě by byl článek 3.l.7 smlouvy obsoletní. Vytýká odvolacímu soudu, že při výkladu projevu vůle nepoužil výkladová pravidla stanovená v §266 odst. 2 a 4 obch. zák.
V dalším dovolatelka namítá, že soudy nižších stupňů se nevypořádaly s jejím argumentem, že žalobkyně vedle své smluvní povinnosti porušila svou zákonnou povinnost pečovat o zásilku jako řádný hospodář a vynaložit odbornou péči k tomu, aby ke ztrátě části zásilky nedošlo, a rovněž zákonnou povinnost jednat při sjednávání dopravce s vynaložením odborné péče, stanovenou v §603 odst. 1 obch. zák., jejich právní posouzení je proto neúplné. K rozsahu zákonných povinností zasílatele odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 336/2004, a ve vztahu k námořnímu zasílatelství na Kodex bezpečného umístění nákladu a jeho zabezpečení, vydaný Mezinárodní námořní organizací dne 6. 11. 1991. Argumentuje, že námořní zasílatel dbalý svých povinností provádí rozsáhlou odbornou činnost, aby zajistil bezpečnou přepravu svěřené zásilky, spočívající mj. ve výběru vhodné lodě jak z hlediska nákladu, tak z hlediska způsobilosti lodě k plavbě, jejího vybavení pro přepravu konkrétního nákladu, a v dohledu na řádnou nakládku a vykládku, což je konkrétně rozvedeno v článku 3.1.4 zasílatelské smlouvy. Vytýká žalobkyni, že nezvolila takový způsob zajištění ochrany zásilky, aby v žádném případě nedošlo ke ztrátě její části v průběhu přepravy, a že jí vybraná loď postrádala nástroj na přitažení popruhů upevňujících náklad v případě jejich rozvolnění, což ji činilo nezpůsobilou k přepravě 4 CKT na palubě. Dovozuje, že vybral-li zasílatel (nebo jím pověřený agent) loď bez této výbavy, porušil svou povinnost jednat při sjednávání dopravce s odbornou péčí dle článku 3.1.6 smlouvy a §603 odst. 1 obch. zák. a odpovídá za vzniklou škodu. Porušil též povinnost, vyplývající z §602 obch. zák. a z článku 3.1.2 smlouvy, upozornit dovolatelku na nevhodnost, resp. neúplnost jejích pokynů, neboť část zásilky byla rizikově uložena, a vyžádat její svolení.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto. Výklad zasílatelské smlouvy prosazovaný dovolatelkou má za účelový, zdůrazňuje, že není tvůrcem jejího textu, a předkládá svou verzi smyslu článku 3.1.7 smlouvy. Vyjadřuje názor, že nelze po zasílateli požadovat, aby obstaral přepravu tak, aby nikdy nemohlo dojít ke škodě na zásilce, a argumentuje, že jednala s maximální možnou odbornou péčí. Tvrdí, že nabídla dovolatelce přepravu dvěma loďmi, a poté, co dovolatelka zvolila nejlacinější variantu s jednou lodí, zajistila maximální bezpečnost zásilky na palubě lodi, když nechala mezinárodním odborníkem vypracovat certifikát na správné uložení a zabezpečení zásilky na palubě lodi.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se pro dovolací řízení uplatní - v souladu s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) při splnění podmínek povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
V pořadí první z otázek nesplňuje kritéria otázky v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešené ve smyslu §237 o. s. ř., tedy takové otázky hmotného nebo procesního práva, kterou Nejvyšší soud jako soud dovolací ve své rozhodovací praxi dosud neřešil a kterou by měl vyřešit právě v souzené věci, jak pro potřeby rozhodnutí v této věci, tak zejména pro futuro, v rámci svého poslání zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování (srov. §14 odst. l zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů). Takto položenou otázkou dovolatelka nečiní nic jiného, než že se domáhá přezkumu právního posouzení věci odvolacím soudem, které pokládá za nesprávné, čímž vymezuje dovolací důvod, nikoliv však avizovaný předpoklad přípustnosti dovolání (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1983/2014).
V souvislosti s tím dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že neprovedl výklad právního úkonu podle pravidel stanovených v hmotném právu, avšak nečiní tak způsobem, který by splňoval kritéria některého z předpokladů přípustnosti dovolání stanovených v §237 o. s. ř.
Právní posouzení odvolacího soudu v otázce významu ujednání v článku 3.1.7 zasílatelské smlouvy pro odpovědnost žalobkyně za ztrátu zásilky při přepravě tak není otevřeno dovolacímu přezkumu.
Zbývající tři z dovolatelkou formulovaných otázek jsou podle obsahu ve skutečnosti otázkou jedinou; dovolatelka jejich předložením požaduje po Nejvyšším soudu, aby podal komplexní výklad obsahu závazkového vztahu založeného zasílatelskou smlouvou, se zvláštním zaměřením na případ, kdy předmětem smlouvy je obstarání mezinárodní přepravy. Dovolatelka pomíjí, že podle ustanovení §237 o. s. ř. může založit přípustnost dovolání jen taková otázka hmotného nebo procesního práva, kterou odvolací soud řešil a na jejímž řešení jeho rozhodnutí závisí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013, a usnesení ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3570/2015, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3540/2015). Odvolací soud v souzené věci takto velmi široce založenou otázku neřešil, ani neměl důvod řešit, a neučinil tedy závěry v rozsahu vymezeném dovolatelkou, které by mohly být přezkoumány v dovolacím řízení. Z položené otázky může vést k závěru o přípustnosti dovolání jen ta její část, jejíž řešení bylo podle dosavadních výsledků řízení pro rozhodnutí odvolacího soudu určující.
Odvolací soud v rámci právního posouzení věci dovodil (vedle shora zmíněného závěru o absenci podmínek pro aplikaci ujednání v čl. 3.7.1 smlouvy), že škoda na přepravovaném zboží nevznikla při obstarání přepravy, nýbrž až při přepravě samotné, proto odpovědnost žalobkyně může být dána pouze za splnění předpokladů stanovených v §373 a násl. a §757 obch. zák. U toho však zůstal a s otázkou, zda žalobkyně jako zasílatel neporušila při obstarání námořní přepravy některou z povinností sjednaných v zasílatelské smlouvě, popřípadě zda neporušila povinnost sjednat způsob a podmínky přepravy s vynaložením odborné péče a způsobem odpovídajícím co nejlépe zájmům příkazce, které jí byly známy, stanovenou v §603 odst. 1 obch. zák., se nikterak nevypořádal, a to přesto, že dovolatelka porušení konkrétních povinností zasílatele v příčinné souvislosti se ztrátou části zásilky tvrdila a že žalobkyně v reakci na to uváděla skutečnosti, z nichž dovozovala, že svým povinnostem dostála. Mimo jiné nevěnoval žádnou pozornost zjištění, které soud prvního stupně učinil o obsahu nákladního listu použité námořní lodi (o poznámce, že 4 CKT jsou naloženy na palubu na riziko naloďovatele, přičemž dopravce není odpovědný za ztrátu nebo škodu jakkoliv vzniklou), a nezabýval se s dostatečnou důsledností otázkou, zda skutečnost, že sjednaná loď nebyla vybavena potřebným náčiním pro upevnění zásilky, v důsledku čehož došlo ke ztrátě části zásilky v moři, lze přičítat dopravci nebo zasílateli.
Nejvyšší soud vysvětlil v rozsudku ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 336/2004, na který odkazuje dovolatelka, že je porušením povinnosti ze závazkového vztahu ve smyslu ustanovení §602 odst. 1 a §603 odst. 1 obch. zák., jestliže zasílatel při zajištění přepravy nepostupoval s odbornou péčí, a to nejen při uzavírání smlouvy s dopravcem, ale i při zajišťování ostatních podmínek přepravy, jejichž součástí bylo upozornit příkazce na zjevnou nesprávnost resp. neúplnost jeho pokynů k přepravě. Nejvyšší soud se v tomto rozhodnutí též odvolal na odborný výklad podaný prof. JUDr. Karlem Markem, CSc., z Právnické fakulty Masarykovy university v Brně, uveřejněný v Právních rozhledech, ročník 1999, sešit č. 11, podle něhož „V dnešním moderním pojetí profesní zasílatel neplní jen funkci obstaravatele přepravy, ale je schopen poskytnout širší odbornou pomoc. Takové postavení zasílatele se dostává do popředí především u mezinárodních přeprav zboží, které jsou organizačně i odborně velmi náročné a kde dopravce již nemůže vzhledem ke svému zaměření poskytnout přepravci odpovídající servis. Úkolem dopravce je zboží dopravit, úkolem zasílatele může pak být zajistit v přepravním řetězci pro svého příkazce vše potřebné k tomu, aby se zásilka dostala od odesílatele k příjemci bez jeho starostí.“
K tomuto názoru se Nejvyšší soud přihlásil též v usnesení ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1914/2013, v němž dodal, že povinností zasílatele je uzavřít smlouvu o přepravě (či uskutečnit přepravu sám), přičemž pro jeho postup při sjednávání přepravy jsou určující požadavky odborné péče a zájmy příkazce známé zasílateli. Obecně lze konstatovat, že je třeba zkoumat zachování odborné péče.
Otázka, zda je závěr o tom, že zasílatel dostál svým smluvním povinnostem (že je neporušil), opodstatněn již zjištěním, že zasílatel uzavřel smlouvu o přepravě, nebo zda je třeba též zkoumat, jestli byly způsob a podmínky přepravy zasílatelem sjednány s vynaložením odborné péče a způsobem odpovídajícím co nejlépe zájmům příkazce, které byly zasílateli známy, je tedy otázkou, kterou dovolací soud již ve své rozhodovací praxi vyřešil.
Protože odvolací soud zmíněné judikatorní závěry Nejvyššího soudu nerespektoval (odchýlil se od nich) a protože Nejvyšší soud neshledává důvod, proč by měl v souzené věci tuto otázku hmotného práva posoudit jinak (tj. svou dosavadní rozhodovací praxi v tomto ohledu změnit), je dovolání nejen přípustné podle §237 o. s. ř. pro řešení této otázky, nýbrž též důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je neúplné a tudíž nesprávné (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatelce je ostatně nutno přisvědčit též v tom, že odvolací soud zcela pominul její argumentaci zvýšením odpovědnosti zasílatele za bezpečné dodání nákladů při námořní přepravě z pohledu mezinárodně platných doporučení Mezinárodní námořní organizace (IMO), jmenovitě pak článků 1.9.1. a 2.6.1. Kodexu bezpečného umístění nákladu a jeho zabezpečení (Code of Safe Practice for Cargo Storage and Securing) vydaného dne 6. 11.1991.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není z výše rozvedených důvodů správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, včetně závislých výroků o nákladech řízení (§243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto zrušil též toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 10. 2018
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu