ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.5650.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 5650/2017-614
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně CASPER CONSULTING a. s. , se sídlem v Praze 1, Olivova 2096/4, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 63980401, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Koliště 259/55, proti žalovanému L. N. , zastoupenému Mgr. Bc. Jaroslavem Luxem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Poděbradova 1243/7, o zaplacení částky 47 126 411,27 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 61 Cm 114/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2017, č. j. 5 Cmo 300/2016-538, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 35 961,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její advokátky.
Odůvodnění:
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) [odstavec 2]. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatel má dovolání za přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí „na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“. Uplatňuje tak současné splnění předpokladů přípustnosti, které se vzájemně vylučují; rozhodovací praxe dovolacího soudu nemůže být dost dobře ustálená a zároveň rozporná (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2016, sp. zn. 32 Cdo 274/2016, které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na jeho webových stránkách). Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014 (ústavní stížnost proti němuž podanou Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl), že z povahy věci může být v konkrétním případě splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání (splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné). Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro jednu (konkrétní) právní otázku.
Nicméně argumentace, jíž dovolatel vymezil dovolací důvod, je k jediné právní otázce, kterou otevírá, založena výlučně na tvrzeném rozporu zpochybněného právního posouzení odvolacího soudu s judikaturou Nejvyššího soudu, z hlediska věcného (obsahového) lze mít tedy za to, že dovolání netrpí v této části vadami, pro něž by nebylo možno zkoumat jeho přípustnost.
Přípustné však dovolání není.
Dovolatel prosazuje názor, že „s ohledem dodatek č. 3, dohodě o změně závazku ze Smlouvy, v podobě soudem dovozené prodloužené splatnosti, je nesprávné právní posouzení odvolacího soudu, a to v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, a to zejména rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3884/2007“. Z tohoto rozsudku dovolatel cituje argumentaci ručitelů, žalovaných v oné věci, podle níž v případě, že by nebyla prodloužena splatnost závazku dlužníka, byl závazek ke dni podání žaloby již promlčený, a závěr Nejvyššího soudu, že žalovaní se nemýlí v tom, že §516 odst. 3 obč. zák. (tj. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014) se aplikuje i na ručení podle obchodního zákoníku (tj. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014, dále jen „obch. zák.“).
Posouzení námitky promlčení jako nedůvodné však v napadeném rozhodnutí nespočívá jen na závěru o posunu splatnosti předmětného úvěru, tj. na dohodě o prodloužení splatnosti úvěru obsažené v dodatku č. 3 smlouvy o úvěru, nýbrž současně též na závěru o uznání dluhu dlužníkem, obsaženém v témže dodatku úvěrové smlouvy.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže. Zpochybněním jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. již usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, a dále např. usnesení ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z poslední doby např. usnesení ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016).
V souzené věci jde právě o takovouto procesní situaci. Závěr odvolacího soudu, že došlo k platnému uznání dluhu dlužníkem a že uznání závazku dlužníkem má účinky i na ručitele, obstojí – v případě jeho správnosti – jako samostatný důvod pro posouzení, že k promlčení pohledávky nedošlo; podle §407 odst. 1 věty první obch. zák. uzná-li dlužník písemně svůj závazek, běží nová čtyřletá promlčecí doba od tohoto uznání, k uznání dluhu dlužníkem došlo dne 4. 8. 1995 a žaloba byla podána dne 23. 10. 1998. Správnost tohoto závěru v dovolání zpochybněna není, natož pak způsobem stanoveným v citovaných ustanoveních občanského soudního řádu, a není tedy otevřena dovolacímu přezkumu. Pak ovšem není dovolání přípustné ani k přezkoumání dovoláním otevřené otázky; ani případný závěr o nesprávnosti jejího řešení přijatého odvolacím soudem by totiž nemohl vést ke zrušení či změně napadeného rozhodnutí a neprojevil by se tak v poměrech dovolatele tímto rozhodnutím založených.
Zbývající část dovolání, označená jako „Otázka způsobu provedení důkazu výslechu svědkyně J. P. a zavinění zmaření uspokojení“, argumentaci odpovídající některému z předpokladů přípustnosti dovolání stanovených v §237 o. s. ř. neobsahuje.
V části, v níž výslovně směřuje proti rozsudku odvolacího soudu též ve výrocích o nákladech řízení, pak dovolání postrádá jakoukoliv argumentaci a nemá tedy žádnou z obligatorních náležitostí vyžadovaných ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Tyto nedostatky nelze již odstranit, neboť uplynula lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.). Jde přitom o takové vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení v této části, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v tomto rozsahu posoudit přípustnost dovolání (srov. §243c odst. 1 větu první o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, dílem jako nepřípustné, dílem pro vady.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dovolání odmítl, nebylo již důvodu rozhodovat též o žádosti dovolatele o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Dovolatel, jehož dovolání bylo odmítnuto, je podle §146 odst. 3 a §243b o. s. ř. povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení. Nejvyšší soud však ve zdravotním stavu dovolatele a jeho majetkových poměrech, jak byly tyto okolnosti doloženy odvolacímu soudu pro účely rozhodnutí o žádosti o osvobození od soudního poplatku z dovolání, shledal důvody hodné zvláštního zřetele, pro něž je namístě výjimečně náhradu nákladů řízení zčásti nepřiznat. Vzhledem k poměrům dovolatele a s přihlédnutím k okolnostem případu, zejména k chování dovolatele (srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07, uveřejněný pod číslem 189/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), shledal přiměřeným snížení náhrady co do 50%.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 23. 1. 2018
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu