ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.5838.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 5838/2016-298
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Marka Doležala ve věci žalobkyně PERSO – MB s. r. o. , se sídlem v Bezně, ul. Zahradní 59, okres Mladá Boleslav, PSČ 294 29, identifikační číslo osoby 26137429, proti žalované TESYCO GROUP, a. s. , se sídlem v Nymburce, Okružní 2162, PSČ 288 02, identifikační číslo osoby 61058009, zastoupené JUDr. Janem Malým, advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, o zaplacení částky 1 469 601 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 5 C 113/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2016, č. j. 21 Co 169/2016-277, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2016, č. j. 21 Co 169/2016-277, a rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 4. 12. 2015, č. j. 5 C 113/2015-254, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Nymburce k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 4. 12. 2015, č. j. 5 C 113/2015-254, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 1 469 601 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 6. 2. 2014 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že na základě „rámcové objednávky“ vystavené dne 30. 4. 2013 účastníci uzavřeli v prosinci 2013 smlouvu o dílo, jejímž předmětem byly konkrétní práce (spočívající v technologickém čištění závodu Iveco Czech Republic, a. s.), a to v rozsahu, v jakém byly žalobkyní vyfakturovány. Žalobkyně plnění v uvedeném rozsahu poskytla a jediným důvodem nezaplacení ceny díla za měsíc prosinec 2013 je námitka žalované, že sporná faktura dosud nebyla odsouhlasena a potvrzena jejím zaměstnancem P. P. Soud prvního stupně dodal, že nebylo tvrzeno, natož prokázáno, že by součástí faktury musel být soupis provedených prací, ani nebylo prokázáno, že by rozsah provedených prací neodpovídal tomu, co bylo fakturováno. Námitky žalované zpochybňující kvalitu provedených prací zůstaly jen v rovině tvrzení a nebylo prokázáno, že by se žalovaná domáhala odstranění vad díla. Naopak výpovědí svědka P. P., který potvrdil, že fakturu odsouhlasil tím, že na ni připojil svůj podpis, bylo prokázáno splnění podmínek pro fakturaci.
Z toho pak soud prvního stupně dovodil, že „dílo za měsíc prosinec 2013“ bylo žalobkyní řádně dokončeno a předáno žalované v souladu s praxí mezi nimi zavedenou a žalobkyni vzniklo právo na zaplacení ceny díla, jak byla vyúčtována fakturou č. VF 10614 ze dne 6. 1. 2014 vystavenou na částku 1 469 601 Kč, se splatností dne 5. 2. 2014.
Krajský soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud konstatoval, že žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně zmeškala lhůtu pro doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů stanovenou jí podle §118a odst. 1 občanského soudního řádu ohledně toho, že mezi účastníky fungovala spolupráce na principu, který vyplývá z rámcové objednávky, jaké konkrétní práce a v jakém rozsahu byly ze strany žalované objednány a jakým konkrétním způsobem dospěla žalobkyně k žalované částce za tyto práce. Usoudil, že soud prvního stupně nejprve zvolil správný postup, jestliže naznal, že v důsledku zákonné koncentrace řízení nelze doplňovat dokazování, věc je však možno posoudit podle zásad o bezdůvodném obohacení, a poučil žalobkyni podle §118a odst. 2 občanského soudního řádu, aby dotvrdila, jaké konkrétní práce byly pro žalovanou provedeny, a navrhla k tomu důkazy. Jestliže ale pak věc posuzoval podle původních tvrzení, tedy vycházel z plnění podle uzavřené smlouvy, byl tento jeho postup nesprávný. Odvolací soud dovodil, že po tomto novém poučení nastala nová koncentrace řízení, takže důkazy, které byly potom provedeny, včetně výslechu svědka P. P., byly provedeny řádně. Vyjádřil názor, že žalobkyně v podání ze dne 21. 10. 2015 doplnila tvrzení o bezdůvodném obohacení důsledně, neboť přesně popsala všechny provedené práce a označila jak dobu jejich provádění, tak pracovníky, kteří je prováděli. Uvedl, že má ve shodě se soudem prvního stupně za prokázané, že žalobkyně řádně provedla pro žalovanou v prosinci 2013 práce týkající se zajištění průmyslového úklidu a poskytování úklidových služeb pro společnost Iveco Czech Republic, a. s., a to na základě spolupráce probíhající tři roky. Rozsah těchto prací byl domluven dohodou, práce spočívaly v kompletním úklidu, údržbě a čištění strojů, zařízení kanceláří a venkovních prostor pro uvedenou společnost.
Na základě toho odvolací soud uzavřel, že provedením výše popsaných prací ve prospěch žalované v prosinci 2013, které žalovaná neproplatila, vzniklo na její straně bezdůvodné obohacení podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále jen „obč. zák.“). K jeho výši uvedl, že ji posuzoval ve smyslu obchodních zvyklostí mezi účastníky, podle nichž má žalobkyní účtovanou cenu 85 Kč/hod. za přiměřenou, při žalobkyní provedeném množství práce představuje tedy výše bezdůvodného obohacení žalované právě částku 1 469 601 Kč, fakturovanou fakturou VF 10614 se splatností dne 5. 2. 2014.
Rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, podle obsahu dovolací argumentace však jen ve výroku o věci samé, napadla žalovaná dovoláním, jež má za přípustné pro řešení jedné otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dvou otázek procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že výši bezdůvodného obohacení bez dalšího ztotožnil s fakturovanou částkou, čímž se odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu, dovolatelkou příkladmo označených. Z nich dovolatelka dovozuje, že obecným kritériem, pokládaným ve většině případů za nejlépe postihující hodnotu bezdůvodného obohacení majícího nepeněžitou formu, je cena obvyklá, stanovená na základě znaleckého posudku opírajícího se o zhodnocení cen obdobných plnění. Dovolatelka poukazuje na to, že z napadeného rozhodnutí se nepodává, proč by se výše bezdůvodného obohacení měla odvíjet nikoliv od obvyklé ceny materiálových nákladů na stejné výkony technologického čištění v daném místě a čase, nýbrž od obchodních zvyklostí stran rozvinutých v souvislosti se smlouvou, jejíž existence nebyla prokázána.
V dalším dovolatelka namítá, že řízení před odvolacím soudem bylo postiženo „zmatečnostními“ vadami, z nichž první má spočívat v tom, že odvolací soud učinil zjištění o hodinové sazbě pracovníka žalobkyně z neprovedených listinných důkazů založených ve spise, a totéž platí o jeho zjištěních, jaké byly mezi stranami obchodní zvyklosti.
Druhou „zmatečnostní vadu“ dovolatelka spatřuje v porušení pravidel zákonné koncentrace řízení. Vytýká odvolacímu soudu, že akceptoval nesprávný postup soudu prvního stupně při plnění poučovací povinnosti. Argumentuje, že žalobkyně byla již při prvním jednání poučena o potřebě doplnit tvrzení a důkazní návrhy o existenci smlouvy, poskytnutí plnění a výpočtu smluvní ceny, což neučinila, soudy nižších stupňů přesto vzaly poskytnutí plnění - toliko z vágních souhlasných tvrzení účastníků o provedení nějakých prací a tedy v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1478/2002 - za prokázané. V návaznosti na to pak byla žalobkyně podruhé poučena, aby doplnila tvrzení a důkazní návrhy o poskytnutém plnění. Dovolatelka argumentuje ve prospěch názoru, že žalobkyně byla povinna doplnit tvrzení a důkazní návrhy o tom, které konkrétní práce byly provedeny, již do „první“ koncentrace řízení, neboť ať již se na provedení prací hledí jako na smluvní plnění či na plnění bez právního důvodu, jde o stejný okruh skutečností, které byla povinna prokázat. Dovolatelka je přesvědčena, že soud prvního stupně „změnil právní kvalifikaci věci“, ačkoliv odlišné právní posouzení nemělo oporu v provedeném dokazování, a že poučoval účastníka, aby doplnil tvrzení o skutečnostech, které měl doplnit již předtím, a udělil mu tedy k tomu opakovaně lhůtu, s níž odvolací soud spojil běh „nové koncentrace řízení“. V tomto postupu dovolatelka spatřuje jinou vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelka odkazuje na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, mimo jiné na závěr přijatý v usnesení ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4209/2009, podle něhož porušení pravidel zákonné koncentrace řízení je nesprávným postupem, který porušuje princip rovného zacházení s účastníky řízení, a jako dovolacím soudem dosud neřešené předkládá otázky
- zda poučení účastníka soudem podle §118a odst. 2 o. s. ř. působí prolomení zákonné koncentrace řízení i tehdy, nemělo-li být toto poučení vůbec poskytnuto z důvodu nesprávných skutkových zjištění, nesprávného právního posouzení nebo nesprávného procesního postupu poučujícím soudem
- zda je soud oprávněn poskytnout účastníkovi poučení ve smyslu §118b odst. 2 o. s. ř. a lhůtu k doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů podle §118b odst. 1 věty druhé o. s. ř. ke skutečnostem, k jejichž doplnění už účastníkovi jednou lhůta poskytnuta byla a účastník ji zmeškal, resp. zda je soud oprávněn poskytnout účastníkovi poučení ve smyslu §118b odst. 2 o. s. ř. a lhůtu k doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů podle §118 b odst. 1 věty druhé o. s. ř. k přesně vymezenému okruhu skutečností opakovaně.
Dovolatelka má za to, že kladná odpověď na tyto otázky by vedla k obcházení ustanovení §118b odst. 1 věty druhé občanského soudního řádu.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době, kdy bylo řízení zahájeno, se pro ně uplatní - v souladu s bodem 2 článku II, části první, zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) při splnění podmínek povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem posouzena jinak.
Dovolatelkou formulované otázky procesního práva by mohly založit přípustnost dovolání pouze za splnění předpokladu stanoveného v §237 o. s. ř., totiž že odvolací soud tyto otázky řešil a že jeho rozhodnutí na jejich řešení závisí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, či ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1001/2018, jež jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na http://www.nsoud.cz ). Tak tomu ale v souzené věci není.
V pořadí první z otázek odvolací soud neřešil a ani neměl důvod řešit, jestliže usoudil, oproti tomu, na čem zakládá tuto otázku dovolatelka, že soud prvního stupně poskytl žalobkyni poučení podle §118a odst. 2 o. s. ř. správně, adekvátně dané procesní situaci.
Obdobné platí i pro druhou z otázek, která z hlediska obsahového splývá s částí první otázky a vychází z premisy, že se žalobkyni dostalo opakovaného poučení o potřebě tvrdit, jaké konkrétní práce pro žalovanou provedla. To se podle obsahu spisu nestalo; dovolatelka prezentuje obsah poučení podle §118a odst. 1, 3 o. s. ř., kterého se žalobkyni dostalo při prvním jednání ve věci konaném dne 24. 7. 2015, zkresleně. Poučení je v protokolu o jednání zaprotokolováno podrobně a zní doslova tak, že žalobce „je povinen dotvrdit a prokázat, že mezi účastníky fungovala spolupráce na principu, který vyplývá z rámcové objednávky na č. l. 4, dále je povinen dotvrdit, jaké konkrétní práce v jakém rozsahu byly ze strany žalovaného objednány, jakým způsobem dospěl žalobce k částce 1 469 601 Kč za tyto práce a v tomto směru navrhovat důkazy“.
Byť vysvětlení způsobu, jakým žalobkyně dospěla k požadované peněžní částce, by z hlediska logiky mělo zřejmě zahrnovat též tvrzení o tom, jaké konkrétní práce žalobkyně pro žalovanou provedla, nelze ve světle ustálené judikatury považovat takové poučení ve vztahu k provedeným pracím za dostatečně konkrétní a tedy řádné (k požadavkům na srozumitelnost a jasnost poučení srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009). S marným uplynutím lhůty k doplnění tvrzení a důkazních návrhů, při jejímž stanovení nebylo účastníku řízení poskytnuto řádné poučení podle §118a o. s. ř., nelze spojovat nepříznivé procesní důsledky pro tohoto účastníka, a to též v rovině zákonné koncentrace řízení. Z ustanovení §118b odst. 1 věty třetí o. s. ř. vyplývá, že nebylo-li účastníku řízení poskytnuto poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. dříve, než nastala koncentrace řízení, ač se tak objektivně mělo stát, nebrání ustanovení §118b odst. 1 o. s. ř. tomu, aby účastník tyto skutečnosti vylíčil, resp. aby označil důkazy potřebné k prokázání svých skutkových tvrzení i poté, kdy koncentrace nastala (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011, uveřejněný pod číslem 59/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Procesní situaci, v níž sice poučení z hlediska formálního poskytnuto bylo, leč z hlediska obsahového nikoliv řádně, je se zřetelem na účel a smysl poučovací povinnosti soudu vůči účastníkům řízení třeba klást na roveň situaci, v níž poučení nebylo poskytnuto vůbec.
Jestliže tedy v poměrech souzené věci žalobkyně přes nedostatek řádného poučení chybějící tvrzení o provedených pracích a důkazní návrhy k nim po stanovené lhůtě doplnila, nebrání koncentrace řízení soudu, aby k těmto tvrzením a důkazním návrhům přihlédl. Poučení, které bylo žalobkyni stran potřeby tvrdit provedení konkrétních prací poskytnuto (s odkazem na §118a odst. 2 o. s. ř.) při jednání konaném dne 2. 10. 2015, pak nebylo ve skutečnosti poučením opakovaným.
Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustným pro řešení otázky určení výše bezdůvodného obohacení, neboť je třeba přisvědčit dovolatelce, že odvolací soud tuto otázku řešil odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Protože Nejvyšší soud neshledává, proč by měl tuto právní otázku posoudit jinak (proč by měl svou dosavadní rozhodovací praxi měnit), pojí se s takovýmto závěrem o přípustnosti dovolání nutně též posouzení dovolání jako důvodného, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi vychází důsledně z názoru, že v případě plnění bez právního důvodu, které není dobře možné vrátit, je obohacený povinen poskytnout tomu, na jehož úkor bezdůvodné obohacení získal, peněžitou náhradu odpovídající hodnotě, za jaké bylo obdobné plnění obvykle poskytováno v daném místě a čase a za obdobných podmínek. V takovém případě je tedy nutno, obvykle pomocí znaleckého posudku, zjistit obvyklou cenu tohoto plnění (srov. např. dovolatelkou odkazovaný rozsudek ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 23 Odo 954/2006, a předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu v něm citovaná). Ustanovení §458 odst. 1 obč. zák., stanovící pro případ bezdůvodného obohacení spočívajícího ve výkonech povinnost obohaceného poskytnout peněžitou náhradu, nelze vykládat tak, že peněžitá náhrada odpovídá výši plnění, jež by byl obohacený povinen poskytnout v případě platně uzavřené smlouvy, nýbrž je třeba vyjít z obvyklé ceny vynakládané v daném místě a čase za služby téhož druhu; pouze tímto způsobem je plně respektován objektivní charakter bezdůvodného obohacení, jehož vydání směřuje k odčerpání neoprávněně nabytého prospěchu na straně obohaceného (srov. např. rozsudek ze dne 30. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 5086/2009). Nelze přitom samozřejmě vyloučit, že takto stanovená výše plnění bude odpovídat částce předpokládané neplatnou smlouvou, tento závěr však lze učinit pouze, dospěje-li soud po náležitém posouzení k závěru, že obvyklá cena poskytnuté služby a tedy i výše získaného obohacení, odpovídá i ceně sjednané (srov. rozsudek ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2562/2010). Výše této peněžité náhrady se neodvíjí od předpokládané ceny poskytovaného plnění; při určení její výše je třeba přihlédnout k nákladům, které by bylo třeba vynaložit na získání stejného plnění v daném místě a čase, přihlédnout k eventuálním nedostatkům plnění apod. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. l. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2766/2009).
Nejvyšší soud má za to, že napadené rozhodnutí přes naznačenou snahu uvedeným zásadám nedostálo, neboť z něho není zřejmé, že by se odvolací soud prostřednictvím tam stručně vylíčené úvahy, založené na zjištění o předchozích obchodních vztazích mezi účastníky řízení, dobral (mohl dobrat) poznatku o výši obvyklé ceny vynakládané v daném místě a čase za srovnatelných podmínek za služby téhož druhu. Mechanické (bez dalšího) převzetí cen sjednávaných mezi týmiž subjekty jako ceny obvyklé pro účely vyjádření peněžního ekvivalentu plnění, jež bylo dovolatelce bezesmluvně poskytnuto, ve světle citovaných judikatorních závěrů neobstojí.
Z rozhodnutí odvolacího soudu ostatně skutečně nevyplývá, ze které z listin provedených k důkazu soudem prvního stupně odvolací soud učinil zjištění o hodinové sazbě žalobkyně a o obchodních zvyklostech zavedených mezi účastníky. Nejvyšší soud sice ve své rozhodovací praxi vychází z názoru, že listinné důkazy provedené soudem prvního stupně odvolací soud opakovat nemusí, to však neznamená, že může bez dokazování v odvolacím řízení činit skutková zjištění z takových listin, jimiž neprovedl důkaz ani soud prvního stupně a k nimž tedy účastníci neměli v žádném stádiu řízení možnost se vyjádřit (srov. §123 o. s. ř.).
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není z výše rozvedených důvodů správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, včetně závislých výroků o nákladech řízení (§243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto zrušil též toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 11. 2018
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu