ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.6061.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 6061/2017-258
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně Raffels AG , se sídlem Gutenberg 2, 9100 Herisau, Švýcarská konfederace, zastoupené JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 653/17, proti žalované České republice - Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, identifikační číslo osoby 00006947, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby 69797111, o určovací žalobě a žalobě na uložení povinnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 26 C 146/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2017, č. j. 12 Co 486/2016-186, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 29. 6. 2016, č. j. 26 C 146/2014-137, zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala určení platnosti smlouvy o opci sjednané účastníky dne 22. 3. 2011 (výrok I.), odmítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zdržet se jednání se všemi dalšími zájemci o pohledávku uvedenou v článku 1 odst. 1 smlouvy o opci ze dne 22. 3. 2001 a rovněž jednání s dlužníky o této pohledávce (výrok II.), a uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 2 400 Kč (výrok III.).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a uložil žalobkyni zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 900 Kč (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž co do přípustnosti odkazuje na ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), s tím, že odvolací soud se podle jejího názoru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a že „určitá otázka“ nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná má za to, že „skutečnosti tvrzené žalobcem, z nichž dovozuje přípustnost dovolání, pro toto nesvědčí“, a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a době zahájení řízení Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelka má za to, že závěr odvolacího soudu, podle něhož není dán naléhavý právní zájem na určení platnosti opční smlouvy, „odporuje již zmíněné judikatuře dovolacího soudu“, a tvrdí, že „u opční smlouvy, která byla předmětem dokazování, již samotná skutečnost, že účastníci mají na otázku její platnosti jiné stanovisko, je dostatečným potvrzením naléhavého právního zájmu dovolatele na určovací žalobě“. Dovolatelka patrně měla na mysli předpoklad přípustnosti dovolání, podle něhož se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Tento předpoklad přípustnosti dovolání však není dán a jiný předpoklad přípustnosti nelze dovodit ani z obsahu dovolání.
Předně je nutno zdůraznit, že jestliže dovolatelka uvádí, že „není pochyb o tom, že žalovaný zpochybňoval platnost Opční smlouvy“, zakládá kritiku správnosti závěru odvolacího soudu na odlišném skutkovém základě, než jak byl zjištěn. Takovým způsobem však nesprávnost právních závěrů odvolacího soudu v dovolacím řízení namítat nelze. Argumentace vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, není zpochybněním právního posouzení věci.
Nadto Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje (srov. např. rozsudek ze dne 23. 3. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4101/2016, či usnesení ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2908/2016, na obě tato rozhodnutí odkazuje dovolatelka; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách), že určovací žaloba je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, a jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu ve smyslu §80 o. s. ř.; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné právní závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá.
Odvolací soud uzavřel, že v projednávané věci jde o spor nikoli o platnost smlouvy, ale o její výklad, na nějž by určení platnosti smlouvy nemělo žádný vliv, a podotkl, že žalovaná v průběhu řízení nijak nezpochybňovala platnost opční smlouvy ze dne 22. 3. 2001. Ani pokud by soud závazně vyslovil, že opční smlouva je platná, nepředešlo by se navazujícím sporům z této smlouvy a právní postavení žalobkyně by se takovým výrokem nijak neupevnilo. Nadále by mezi stranami zůstala nejistota o tom, zda je žalovaná povinna vůči žalobkyni určitým konkrétním způsobem postupovat (plnit ze smlouvy), či nikoliv. Odvolací soud se od citované judikatury neodchýlil, dospěl-li k závěru, že v projednávané věci není dán naléhavý právní zájem na určení platnosti opční smlouvy.
Odvolací soud se neodchýlil ani od usnesení ze dne 21. 9. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2193/2015 (na které rovněž odkazuje dovolatelka v souvislosti s otázkou naléhavého právního zájmu), v němž Nejvyšší soud formuloval závěr, podle něhož jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti. O takovou situaci však - jak bylo uvedeno výše - nejde, neboť ani určením platnosti smlouvy by se právní postavení žalobkyně nijak neupevnilo. Napadené rozhodnutí proto není v rozporu ani s citovaným usnesením, ani s dalšími rozhodnutími, na která dovolatelka v této souvislosti odkazuje. Nadto nelze přehlédnout, že dovolatelka mnohdy odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, aniž by bylo zřejmé, v čem se měl odvolací soud od uvedeného rozhodnutí odchýlit. Pouhý odkaz na judikaturu Nejvyššího soudu bez vymezení konkrétní právní otázky, kterou odvolací soud řešil a posoudil nesprávně, nemůže založit přípustnost dovolání.
Dovolatelka dále „specifikuje procesní otázku, která zatím nebyla dovolacím soudem vyřešena, takto: Usnesení s výzvou podle §43 odst. 1 o. s. ř. musí být písemně vypracováno a musí být doručeno účastníkovi, kterému se ukládají procesní povinnosti, i tehdy, když bylo vyhlášeno na jednání, kterého byl účastník přítomen, jinak nelze žalobu podle §43 odst. 2 o. s. ř. odmítnout“. Prostřednictvím této „otázky“ však nemůže být přípustnost dovolání založena, poněvadž na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá, tuto otázku odvolací soud neřešil, v rámci odvolacího řízení žalobkyně tuto námitku nevznesla. Z obsahu spisu naopak plyne, že žalobkyně výslovně reagovala na usnesení vyhlášené při jednání dne 7. 4. 2016, v němž ji soud prvního stupně poučil podle ustanovení §43 odst. 1 o. s. ř. (srov. č. l. 104 spisu), svým podáním ze dne 27. 4. 2016 (srov. č. l. 78 spisu), aniž by zpochybňovala formu předmětného usnesení. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Nadto je dovolání v této části vnitřně rozporné, neboť dovolatelka na jednu stranu uvádí, že formulovaná „otázka“ dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, a zároveň v textu příslušné části dovolání cituje řadu rozhodnutí, přičemž z obsahu dovolání je zřejmé, že se odvolací soud podle názoru dovolatelky od těchto rozhodnutí odchýlil. Z povahy věci přitom vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání - splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách).
Dovolatelka „je toho názoru, že odvolací soud v odpovídající části svého rozsudku dospěl k závěru, že v řízení nelze pokračovat, což je procesní otázka, kterou posoudil rozporu zejména s rozhodnutími dovolacího soudu, na která se odkazuje v předchozí části tohoto dovolání“. I pokud by uvedené tvrzení bylo možno považovat za právní otázku, je nutno zdůraznit, že odvolací soud (ve shodě s rozhodnutím soudu prvního stupně) své rozhodnutí založil na závěru, podle něhož negatorní žalobou lze brojit pouze proti konkrétnímu ohrožení konkrétního práva určitými subjekty. Petit žaloby musí být dostatečně určitý, aby mohl být převzat do výroku rozsudku, nelze ukládat povinnost zdržet se blíže nespecifikovaného a v podstatě jakéhokoliv jednání o vypořádání pohledávek uvedených v opční smlouvě, ani ukládat povinnost zdržet se nakládání s takovými pohledávkami ve vztahu ke komukoliv. Tyto závěry dovolatelka nenapadá. Ve své argumentaci se omezuje na parafrázování „renomované literatury“ a mnoha rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu, aniž by specifikovala, v čem konkrétně se od nich odvolací soud podle názoru dovolatelky odchýlil. Nejvyšší soud v této souvislosti opakuje, že pouhý odkaz na judikaturu Nejvyššího soudu bez vymezení konkrétní právní otázky, kterou odvolací soud řešil a posoudil nesprávně, nemůže založit přípustnost dovolání. Dovolatelka v rámci svého dovolání cituje několik desítek rozhodnutí, aniž by bylo zřejmé, v čem konkrétně se odvolací soud měl od jednotlivých rozhodnutí odchýlit (nadto mnohdy citovaná rozhodnutí vycházejí ze zcela odlišného skutkového či procesního stavu věci).
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká řadu údajných procesních pochybení spočívajících zejména v tom, že odvolací soud nereagoval na námitky odvolatelky, neprovedl navržené důkazy, nepoučil žalobkyni podle ustanovení §118a o. s. ř., namítá též údajnou nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Tyto námitky však přípustnost dovolání založit nemohou, protože podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrzení dovolatelky o vadách řízení nezahrnuje žádnou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř.
Argumentace, v níž dovolatelka brojí proti rozhodnutí soudu prvního stupně, je rovněž irelevantní, neboť dovolání je mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pouze pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí soudu prvního stupně dovoláním úspěšně napadnout nelze.
Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky, jimiž dovolatelka napadá skutková zjištění odvolacího soudu. Jak bylo uvedeno výše, podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Skutkové závěry odvolacího soudu proto nepodléhají dovolacímu přezkumu, samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014).
Namítá-li dovolatelka, že v hodnocení důkazů je logický rozpor, což je „dovolacím důvodem v intencích §241a odst. 3 občanského soudního řádu“, pak patrně přehlíží, že tento dovolací důvod občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 (na rozdíl od předchozí právní úpravy) neobsahuje. Odkazuje-li proto dovolatelka v této souvislosti na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, nemůže tímto způsobem založit přípustnost dovolání (nadto mnoho z těchto rozhodnutí vychází občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2013, tedy z odlišné procesní úpravy).
Pro úplnost se dodává, že Nejvyšší soud neshledal, že by odvolacím soudem učiněná skutková zjištění byla v extrémním rozporu s provedenými důkazy a s tím, co vyplynulo z přednesů účastníků řízení, jak dovolatelka namítá. Odvolací soud se proto neodchýlil od nálezů Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2017, sp. zn. I ÚS 2750/16, a ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, na které dovolatelka v této souvislosti odkazovala. Dovolací soud neshledal ani jiná namítaná procesní pochybení soudu při provádění dokazování, která by vedla k odchýlení od judikatury Ústavního soudu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
Nejvyšší soud dovolání z výše uvedených důvodů podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. 8. 2018
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu