ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.687.2018.1
sp. zn. 32 Cdo 687/2018-369
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Hany Gajdziokové ve věci žalobkyně PREMOT Františkovy Lázně, a. s. , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1062/58, identifikační číslo osoby 26374889, zastoupené JUDr. Michalem Žižlavským, advokátem se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, identifikační číslo osoby 00006947, o náhradu za vydanou nemovitost, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 155/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2017, č. j. 39 Co 141/2017-322, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 13. 12. 2016, č. j. 18 C 155/2006-259, kterým Obvodní soud pro Prahu 1 ve výroku I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 297 222 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení, výrokem II. zamítl žalobu co do částky 62 236 978 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a výrokem III. zavázal žalobkyni zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 2 400 Kč (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Rozsudek odvolacího soudu (výslovně v celém rozsahu) napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že „došlo k rozhodnutí v rozporu s právním názorem Nejvyššího soudu ČR uvedeným v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 4836/2009, sp. zn. 25 Cdo 263/99, sp. zn. 32 Cdo 280/2008 a sp. zn. 33 Cdo 2657/99“. Namítá nesprávné právní posouzení s tím, že nárok měl být ve vztahu ke skupině pozemků označené písmenem B (dále jen „pozemky B“) posouzen jako nárok na náhradu škody, neboť vinou žalované pozbyla vlastnické právo nabyté dražbou. Ve vztahu ke skupině pozemků označené písmenem A (dále jen „pozemky A“) dovolatelka shledává „rozpor se stanoviskem senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2963/99 a sp. zn. 33 Cdo 2657/99“ v tom, že odvolací soud při stanovení výše nároku na doplatek podle §59 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 5. 1996 (dále jen „obch. zák.“) vycházel z hodnoty pozemků v privatizačním projektu a nenechal vypracovat znalecký posudek. Navrhuje zrušení napadeného rozsudku v celém rozsahu a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení
Žalovaná považuje napadené rozhodnutí za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně zamítl.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době zahájení řízení se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud nejprve zkoumal tzv. subjektivní přípustnost dovolání v rozsahu, v němž směřuje proti části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně.
K podání dovolání je subjektivně oprávněn pouze účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo sešitu 3, ročník 1998, pod číslem 28).
Byl-li výše specifikovanou částí prvního výroku napadeného rozhodnutí potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit dovolatelce částku 297 222 Kč s úrokem z prodlení, nenastala tím v poměrech dovolatelky újma, kterou by mohlo odstranit jeho zrušení a dovolatelka není oprávněna podat proti této části prvního výroku napadeného rozhodnutí dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno nejen, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde, nýbrž též od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4443/2013, jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz ).
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka spatřuje předpoklad přípustnosti dovolání v tom, že odvolací soud se měl při řešení jí předestřených otázek odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Ve vztahu k dovolatelkou vymezené otázce „kdo nese odpovědnost za porušení blokačního ustanovení (ust. §3 odst. 2 zákona o velké privatizaci), když vinou žalovaného jakožto porušitele tohoto ustanovení došlo ve svém důsledku k odnětí vlastnického práva dovolatele k pozemkům pod skupinou B, aniž by dovolatel získal za vydané pozemky pod skupinou B odpovídající finanční náhradu ve smyslu ust. §6 odst. 6 zákona o půdě, popř. odškodnění“, není z obsahu dovolání zřejmé, od kterého z jí výše citovaných čtyř rozhodnutí Nejvyššího soudu se měl odvolací soud při řešení této otázky odchýlit.
V usnesení ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4836/2009, Nejvyšší soud řešil otázku absolutní neplatnosti smlouvy o prodeji podniku uzavřené v rozporu s §196a odst. 3 obch. zák. V usnesení ze dne 10. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 263/99, se zabýval výší peněžité náhrady při bezdůvodném obohacení spočívajícím v užívání cizího pozemku a v rozsudku ze dne 11. 7. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2657/99, byla řešena otázka možnosti aplikace §59 odst. 5 obch. zák. na případy nesprávného určení hodnoty nepeněžitého vkladu do obchodní společnosti stanovené pro účely privatizace ve schváleném privatizačním projektu. Žádné z těchto rozhodnutí se tedy otázkou, kterou dovolatelka předkládá, nezabývalo, a proto se od nich odvolací soud při jejím řešení odchýlit nemohl. V usnesení ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 32 Cdo 280/2008 – proti němuž podanou ústavní stížnost odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. I. ÚS 445/17, jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na http://nalus.usoud.cz , se pak Nejvyšší soud vyslovil k aplikaci §59 odst. 5 obch. zák. v případě, kdy nemohla vznikající společnost nabýt vlastnické právo k pozemkům, které měly tvořit podle privatizačního projektu součást nepeněžitého vkladu do společnosti, neboť byly předmětem uplatněného restitučního nároku. Od závěrů tohoto usnesení se odvolací soud v napadeném rozhodnutí neodchýlil, pokud uzavřel, že na společnost VODNÍ ZDROJE a. s. vzniklou při privatizaci nepřešel majetek (pozemky B), který měl být vložen do společnosti nepeněžitým vkladem a že dovolatelka nemá nárok na doplatek vkladu v penězích od zakladatele, protože není právním nástupcem této společnosti.
Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Napadené rozhodnutí nezáviselo na posouzení otázky odpovědnosti za porušení §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon o velké privatizaci“), v situaci, kdy došlo k odnětí vlastnického práva nabytého dovolatelkou. Odvolací soud totiž uzavřel, že se dovolatelka nikdy vlastníkem předmětných pozemků nestala a tudíž jí ani nemohlo být vlastnické právo odňato. Pro otázku existence odpovědnosti žalované a nároku dovolatelky na odškodnění nejsou určující ani závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4124/2013, a ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 217/2016, na které dovolatelka též odkazuje, a v nichž byla připuštěna možnost nabytí vlastnického práva vydražitelem ve veřejné dražbě k nemovitosti, na kterou se vztahoval zákaz zcizení podle §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). Tyto rozsudky byly vydány v řízení o určení vlastnického práva vydražitele za situace, kdy po provedení veřejné dražby bylo pozemkovým úřadem rozhodnuto o nabytí vlastnického práva oprávněných osob v řízení, jehož nebyl vydražitel účastníkem. Pokud by se tedy dovolatelka měla stát vlastníkem předmětných pozemků na základě příklepu ve veřejné dražbě konané před rozhodnutím pozemkového úřadu o jejich vydání oprávněné osobě, jak tvrdí v dovolání, byly by závěry uvedené v těchto rozsudcích rozhodné pouze pro případné určení jejího vlastnického práva k těmto pozemkům, neboť následné rozhodnutí pozemkového úřadu o nabytí vlastnictví oprávněné osoby vydané v řízení, jehož se dovolatelka neúčastnila, by její vlastnické právo nevylučovalo a nemohlo by způsobit jeho odnětí (srov. též například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3048/2012).
Neobstojí ani námitka dovolatelky o údajném rozporu napadeného rozhodnutí s nálezem Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. III. ÚS 575/05, v němž byla řešena otázka postavení osoby povinné podle restitučních předpisů, které nemůže při navrácení věcí oprávněné osobě z jejího vlastnictví vzniknout nová nepřiměřená křivda a v zásadě má obdržet náhradu v rozumné výši vzhledem k hodnotě majetku, jehož byla zbavena. Podle závěrů odvolacího soudu dovolatelka neměla postavení osoby povinné k vydání předmětných pozemků podle restitučních předpisů (nebyla jejich vlastníkem ke dni účinnosti zákona o půdě), a proto se jí nemohou týkat výše uvedené závěry o nutnosti poskytnutí přiměřené náhrady ze strany státu osobě povinné.
Ve vztahu k nároku dovolatelky na náhradu škody za pozemky B lze pro úplnost dodat, že se odvolací soud při posouzení odpovědnosti žalované za porušení §3 odst. 2 zákona o velké privatizaci neodchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, ztotožnil-li se se závěrem soudu prvního stupně o tom, že stát při rozhodování v procesu privatizace, nevystupuje jako nositel veřejné moci, ale jako dosavadní vlastník privatizovaného majetku, a považoval-li za nedůvodnou námitku dovolatelky o existenci příčinné souvislosti mezi tvrzeným porušením blokačního ustanovení zákona o velké privatizaci žalovanou a vznikem škody (srov. rozsudek ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 4491/2011, usnesení ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4863/2008, nebo rozsudek ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3285/2015).
Přípustnost dovolání nezakládají ani námitky dovolatelky, podle kterých se měl odvolací soud odchýlit od jí zmíněných rozhodnutí dovolacího soudu při stanovení výše nároku na doplatek podle §59 odst. 5 obch. zák. ve vztahu k pozemkům A tím, že nenechal vypracovat znalecký posudek a vycházel z jejich ocenění uvedeného v privatizačním projektu. V usnesení ze dne 9. 2. 2000, sp. zn. 32 Cdo 2963/99 se Nejvyšší soud zabýval postupem soudu v řízení o vyslovení neplatnosti valné hromady, otázku stanovení výše nároku na doplatek podle §59 odst. 5 obch. zák. vůbec neřešil a tudíž se od tohoto rozhodnutí při jejím řešení odvolací soud odchýlit nemohl.
Napadené rozhodnutí není v rozporu ani s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2657/99, podle kterého lze §59 odst. 5 obch. zák. aplikovat i na případy nesprávného určení hodnoty nepeněžitého vkladu do obchodní společnosti stanovené pro účely privatizace ve schváleném privatizačním projektu. Z tohoto rozhodnutí dále vyplývá, že funkcí uvedené právní úpravy je zajistit, aby nepeněžitý vklad, který při vzniku společnosti představuje zcela konkrétní majetek přecházející na společnost, měl v tomto okamžiku skutečně hodnotu uvedenou v zakladatelských dokumentech společnosti (tvořící zapisované základní jmění). Ustanovení §59 odst. 5 obch. zák. neupravuje způsob ocenění vkladu, na nějž míří §44 zákona o velké privatizaci, ale výhradně povinnost doplatit rozdíl mezi hodnotou stanovenou oceněním v privatizačním rozhodnutí a faktickou hodnotou majetku, který byl společnosti poskytnut (srov. též výše citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 32 Cdo 280/2008).
Pokud tedy v poměrech projednávané věci měl být zakladatelem vložen nepeněžitý vklad tvořený částečně pozemky A, jejichž hodnota stanovená oceněním v privatizačním rozhodnutí (v souladu s §44 zákona o velké privatizaci) představovala částku 297 222 Kč (část hodnoty zapisovaného základního jmění vznikající společnosti připadající podle zakladatelských dokumentů na nepeněžitý vklad tvořený těmito pozemky), pak tím, že tyto pozemky vůbec nepřešly do vlastnictví vznikající společnosti pro rozpor s §3 odst. 2 zákona o velké privatizaci, vznikl dovolatelce nárok na doplacení rozdílu právě v této výši, neboť faktická hodnota nepeněžitého vkladu, který byl do společnosti poskytnut těmito pozemky byla nulová. Pro určení rozdílu, který je zakladatel povinen za této situace doplatit, není skutečná hodnota pozemků rozhodující, neboť i kdyby byla vyšší než 297 222 Kč, jak tvrdí dovolatelka, nemělo by to vliv na rozsah závazku zakladatele uvedený v zakladatelských dokumentech. Zakladatel totiž není povinen podle §59 odst. 5 obch. zák. nahrazovat hodnotu pozemků, které nepřešly do vlastnictví společnosti, ale je povinen doplnit částku vkladu v penězích tak, aby skutečná hodnota jeho vkladu do společnosti odpovídala jeho závazku uvedenému v zakladatelských dokumentech. Odvolací soud se proto neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud při stanovení výše doplatku vycházel z hodnoty nepeněžitého vkladu připadající na tyto pozemky uvedené v zakladatelských dokumentech.
Dovolatelka napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu též v části prvního výroku, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. o nákladech řízení před soudem prvního stupně, a ve druhém výroku o nákladech odvolacího řízení. Dovolání v této části nevyhovuje požadavkům na jeho obligatorní náležitosti stanoveným v §241a odst. 2 o. s. ř., neboť zcela postrádá jakoukoliv argumentaci, natož pak vymezení příslušné právní otázky ve smyslu §237 o. s. ř. Tento nedostatek již nelze odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula. Jde přitom o vadu, která brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v této části posoudit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání odmítl, a to v rozsahu směřujícím proti části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, jako podané osobou neoprávněnou [§243c odst. 3 a §218 písm. b) o. s. ř.], v rozsahu směřujícím proti části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, pro nepřípustnost a ve zbylém rozsahu pro vady (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 19. 6. 2018
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu