ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.1078.2018.1
sp. zn. 33 Cdo 1078/2018-222
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivanou Zlatohlávkovou ve věci žalobce C. H., se sídlem 9. května 531, 252 10 Mníšek pod Brdy, zastoupeného Mgr. Petrem Vacířem, advokátem se sídlem v Praze 2, náměstí Jiřího z Poděbrad 1382/2, proti žalovanému K. M. , zastoupenému JUDr. Jiřím Matznerem, Ph.D., LL.M, advokátem se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, o zaplacení 152.446 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 20 C 99/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2017, č. j. 23 Co 157/2017-188, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 14. 12. 2016, č. j. 20 C 99/2016-142, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 150.688,61 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I.), žalobu v rozsahu částky 1.757,39 Kč se specifikovaným příslušenstvím zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 7. 2017, č. j. 23 Co 157/2017-188, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a III. potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř. ).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Dovolání shora uvedený postulát nesplňuje, neboť žalovaný přípustnost vymezuje pouhou citací části ustanovení §237 o. s. ř., konkrétně tak, že „napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a současně, že zkoumaná právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak “, aniž by specifikoval, jaké otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá, má přitom na mysli (tzn., které právní otázky odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a které dovolacím soudem již v minulosti řešené právní otázky mají být nyní posouzeny jinak), ani neodkazuje na konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, z něhož by to bylo seznatelné. Formulace, že „ zkoumaná právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak“, kterou žalovaný k vymezení přípustnosti svého dovolání použil, nadto významově neodpovídá tomu, aby dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013 ).
V čem žalovaný spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pak nelze dovodit ani z obsahu dovolání; jeho podstatu totiž tvoří rekapitulace dosavadního průběhu řízení, kritika procesního postupu odvolacího soudu i kvality odůvodnění jeho rozhodnutí a výhrady ke skutkovým zjištěním, z nichž soudy vycházely, resp. k provedeným důkazům. Z použité argumentace je zřejmé, že žalovaný v dovolání ani neuplatnil jediný způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., jímž lze vytýkat nesprávné právní posouzení věci, nýbrž odvolacímu soudu vytýká, že vycházel z nesprávně a neúplně (nebyla vyslechnuta svědkyně L. M.) zjištěného skutkového stavu věci. Platí, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, nelze úspěšně v dovolacím řízení zpochybnit. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. Žalovaný zjevně uvedený předpoklad opomíjí (kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem staví na vlastní skutkové verzi). Nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Stejně tak namítá-li žalovaný, že dovoláním napadený rozsudek je nepřezkoumatelný (a svou argumentaci podporuje odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3155/2011, 32 Odo 1091/2006 a 30 Cdo 1792/2009 a nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1842/12, IV. ÚS 3441/11, III. ÚS 511/02 a III. ÚS 961/09), nenapadá žádný právní závěr vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je dovoláním napadené rozhodnutí založeno, nýbrž vytýká odvolacímu soudu, že zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení však – pokud by jimi bylo řízení skutečně postiženo – dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); tento předpoklad v dané věci splněn nebyl.
Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že bez významu jsou výhrady žalovaného proti postupu a rozhodnutí soudu prvního stupně provázené odkazem na závěry přijaté v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4100/2016 a ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4046/2009. Dovolací řízení totiž neslouží k přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně (viz §236 odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. dubna 2018
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu