Rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 27.08.2013, sp. zn. II. ÚS 1842/12 [ nález / BALÍK / výz-3 ],paralelní citace: N 154/70 SbNU 425 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2013:2.US.1842.12.1
Právní větaSoudy vyšších stupňů se přirozeně mohou v odůvodnění svých rozhodnutí ztotožnit s tím, jak soud nižšího stupně hodnotil celou věc po skutkové a právní stránce, jejich rozhodnutí se však prostým konstatováním takového souhlasu nesmí vyčerpat; současně je třeba, aby nastínily vlastní nosné úvahy, které je k potvrzení přezkoumávaného rozhodnutí vedly a které rovněž musí dostatečným způsobem reflektovat odvolací argumenty účastníků řízení, k čemuž v posuzovaném případě nedošlo. Odkázat na odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí je možné toliko v podrobnostech, paušální odkaz na něj bez jakékoli vlastní argumentace nelze akceptovat. Takový postup je porušením práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
ECLI:CZ:US:2013:2.US.1842.12.1
sp. zn. II. ÚS 1842/12NálezNález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 27. srpna 2013 sp. zn. II. ÚS 1842/12 ve věci ústavní stížnosti Československé obchodní banky, a. s., se sídlem Radlická 333/150, 150 57 Praha 5, zastoupené Mgr. Jiřím Žákem, advokátem se sídlem Národní 28, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 26 Co 555/2011-191 ze dne 29. 2. 2012, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí stěžovatelčiny žaloby, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení.Rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 26 Co 555/2011-191 ze dne 29. 2. 2012 se ruší.Odůvodnění:I.1. Včasnou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, a to pro porušení ustanovení čl. 36 odst. 1Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. V odůvodnění svého návrhu stěžovatelka uvedla, že krajský soud rozhodnutí zatížil vadou, jež ho činí nepřezkoumatelným, neboť rozsudek, jímž potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, neodůvodnil způsobem zakotveným v ustanovení §157 odst. 2občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Stěžovatelka má za to, že odvolací soud vydal rozhodnutí, jež bez dalšího odůvodnil odkazem na odůvodnění rozhodnutí napadeného odvoláním, což toto rozhodnutí dle názoru stěžovatelky činí nepřezkoumatelným. V této souvislosti poukázala na to, že odvolací soud se vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, nesnažil s náležitou pečlivostí zjistit skutkový stav a vyhodnotit předložené důkazy, přestože stěžovatelka v odvolacím návrhu vznesla celou řadu podrobně formulovaných argumentů, jimiž vyvracela vývody nalézacího soudu. Takové odůvodnění je dle ní v rozporu s judikaturou Ústavního soudu i Nejvyššího soudu. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud vyslovil porušení základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1Listiny a aby napadený rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil.II.3. Ústavní soud si k projednání věci vyžádal spis Okresního soudu v Berouně vedený pod sp. zn. 5 EC 253/2010, z něhož, jakož i obsahu napadeného rozhodnutí zjistil následující skutečnosti.4. V dané právní věci Okresní soud v Berouně rozsudkem č. j. 5 EC 253/2010-56 ze dne 17. 8. 2011 zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala, aby jí vedlejší účastník, v původním řízení žalovaný, zaplatil částku 31 766,08 Kč s příslušenstvím. Své rozhodnutí odůvodnil především závěrem, že stěžovatelka neunesla břemeno tvrzení, neboť ze žaloby je sice patrná výše požadovaného plnění a v obecné rovině i právní důvod plnění, nedostatečně jsou však uvedeny konkrétní skutečnosti, ze kterých by měl nárok na požadovanou výši plnění vyplývat.5. Proti rozsudku nalézacího soudu podala stěžovatelka odvolání ke Krajskému soudu v Praze, v němž podrobně rozvedla skutková tvrzení obsažená již v žalobním návrhu a jeho následném doplnění v rámci prvostupňového řízení a v němž zejména odmítla námitku neunesení břemene tvrzení. Navrhla, aby odvolací soud odvoláním dotčené rozhodnutí okresního soudu zrušil.6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem, kterým rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, přičemž žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení. Své rozhodnutí odůvodnil tak, že závěr okresního soudu o neunesení břemene, jakož i jeho odůvodnění pokládá za správné, a v celém rozsahu odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Za správné označil i rozhodnutí okresního soudu o náhradě nákladů řízení.III.7. Ústavní soud vyzval v souladu s ustanovením §42 odst. 4zákona o Ústavním soudu Krajský soud v Praze jako účastníka a Stanislava Štrebla jako vedlejšího účastníka řízení, aby se vyjádřili k projednávané ústavní stížnosti.8. Krajský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 17. 4. 2013 uvedl, že svého práva vyjádřit se k věci nevyužívá.9. Vedlejšímu účastníkovi se výzvu k vyjádření nepodařilo doručit ani zanechat výzvu k jejímu vyzvednutí, a proto Ústavní soud postupoval dle §49 odst. 2 až 4 o. s. ř. ve spojení s §63zákona o Ústavním soudu a vyvěsil ji na své úřední desce dne 23. 5. 2013. Protože si vedlejší účastník výzvu v desetidenní lhůtě nevyzvedl, došlo k jejímu doručení dne 3. 6. 2013. Desetidenní lhůta pro podání vyjádření pak uplynula dnem 13. 6. 2013. Vedlejší účastník poskytnuté desetidenní lhůty nevyužil a dosud se k věci nevyjádřil. Za daných okolností Ústavní soud již stěžovatelce žádná vyjádření k replice nezasílal. Ústavní soud v dané věci ústní jednání nenařídil, neboť od něj neočekával další objasnění věci (§44zákona o Ústavním soudu).IV.10. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, příslušný spisový materiál, jakož i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.11. Ústavní soud považuje na prvém místě za nutné sdělit, že v souladu s čl. 83Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d)Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva jednoduchého, to jest podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegezí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich. Otázkou svévole se přitom Ústavní soud zabývá dosti podrobně ve své judikatuře a ustáleně její pojem vykládá v obecné poloze jako extrémní nesoulad právních závěrů s provedenými skutkovými a právními zjištěními [viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 ze dne 29. 3. 2001 (N 53/21 SbNU 451) in fine, sp. zn. III. ÚS 303/04 ze dne 10. 3. 2005 (N 52/36 SbNU 555), sp. zn. III. ÚS 351/04 ze dne 24. 11. 2004 (N 178/35 SbNU 375), sp. zn. III. ÚS 501/04 ze dne 3. 3. 2005 (N 42/36 SbNU 445), sp. zn. III. ÚS 606/04 ze dne 15. 9. 2005 (N 177/38 SbNU 421), sp. zn. III. ÚS 151/06 ze dne 12. 7. 2006 (N 132/42 SbNU 57), sp. zn. IV. ÚS 369/06 ze dne 7. 11. 2006 (N 206/43 SbNU 303), sp. zn. III. ÚS 677/07 ze dne 1. 11. 2007 (N 179/47 SbNU 371) aj.].12. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti rovněž opakovaně zdůrazňuje, že podle čl. 1 odst. 1Ústavy je Česká republika právním státem založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Skutečnost, že Česká republika patří do rodiny demokratických právních států v materiálním pojetí, představuje významné implikace v oblasti interpretace a aplikace práva. Princip právního státu je vázán na formální charakteristiky, které právní pravidla v daném právním systému musí vykazovat, aby je jednotlivci mohli vzít v potaz při určování svého budoucího jednání. V této spojitosti Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyzdvihl, že mezi základní principy právního státu patří princip předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 77/06 ze dne 15. 2. 2007 (N 30/44 SbNU 349; 37/2007 Sb.), bod 36]. Bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny základní charakteristiky práva, a tak nejsou ani uspokojeny požadavky formálního právního státu. Stejné požadavky, to jest předvídatelnost, srozumitelnost a vnitřní bezrozpornost, respekt k obecným zásadám právním, především ústavněprávním principům, jakož i právní jistota, je tudíž nutno klást i na individuální právní akty, zvláště pak soudní rozhodnutí.13. V projednávané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že podmínky pro jeho kasační zásah, jak jsou nastíněny v předchozích odstavcích, byly splněny. Ústavní soud shledal, že rozhodnutí Krajského soudu v Praze je v rozporu s ústavním pořádkem, neboť závěry odvolacího soudu nejsou nikterak odůvodněny.14. Ústavní soud pokládá za vhodné poznamenat, že otázkou požadavků na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí (resp. rozhodnutí orgánu veřejné moci obecně) se již zabýval mnohokrát, přičemž své postuláty formuloval v celé řadě svých rozhodnutí [z poslední doby např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3441/11 ze dne 27. 3. 2012 (N 61/64 SbNU 723), sp. zn. IV. ÚS 1834/10 ze dne 22. 11. 2010 (N 231/59 SbNU 357), dostupné též na elektronické adrese http://nalus.usoud.cz]. Z těchto závěrů je patrné, že rozhodnutí, které bez dalšího toliko odkazuje na odůvodnění přezkoumávaného aktu, nemůže v ústavněprávní rovině vůbec obstát. Takové rozhodnutí současně neobstojí ani z pohledu práva podústavního, neboť ustanovení §157o. s. ř. soudu mimo jiné ukládá, aby - alespoň stručně a jasně - vyložil, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce. O případ takového protiústavního rozhodnutí jde i v nyní posuzované věci.15. Krajský soud v Praze svůj rozsudek odůvodnil pouze tím, že závěr okresního soudu o neunesení břemene stěžovatelkou, jakož i jeho odůvodnění ze strany soudu prvního stupně pokládá za správné, přičemž v celém rozsahu odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud neozřejmil, proč sám pokládá rozhodnutí nalézacího soudu za správné a proč na nikoli stručné odvolací námitky stěžovatelky (viz č. l. 62-66 a připojené přílohy) vůbec nereagoval a ani je nijak do své vlastní úvahy nepromítl, jelikož takové úvahy ostatně v napadeném rozhodnutí ani není. Odtud je zřejmé, že odvolací soud naprosto rezignoval na svoji úlohu coby odvolací instance, popřel základní smysl a vlastní podstatu odvolacího řízení a své rozhodnutí zatížil nepřezkoumatelností. V postupu krajského soudu se tak zřetelně rýsují prvky svévole, která je v podmínkách demokratického právního státu zcela nepřijatelná. Porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces ze strany Krajského soudu v Praze tudíž činí ústavní stížnost prima facie zjevně opodstatněnou.16. V této souvislosti pokládá Ústavní soud za vhodné poznamenat, že soudy vyšších stupňů se přirozeně mohou v odůvodnění svých rozhodnutí ztotožnit s tím, jak soud nižšího stupně hodnotil celou věc po skutkové a právní stránce, jejich rozhodnutí se však prostým konstatováním takového souhlasu nesmí vyčerpat; současně je třeba, aby nastínily vlastní nosné úvahy, které je k potvrzení přezkoumávaného rozhodnutí vedly a které rovněž musí dostatečným způsobem reflektovat odvolací argumenty účastníků řízení, k čemuž v posuzovaném případě nedošlo. Odkázat na odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí je možné toliko v podrobnostech, paušální odkaz na něj bez jakékoli vlastní argumentace nelze akceptovat.17. Za daných okolností proto Ústavní soud vyslovil porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1Listiny a přistoupil ke zrušení stěžovaného soudního rozhodnutí. Při opětovném projednání a rozhodnutí v posuzované věci je Krajský soud v Praze vázán právním názorem Ústavního soudu vysloveným v tomto nálezu (čl. 89 odst. 2Ústavy České republiky).
Odlišné stanovisko soudce Jiřího NykodýmaHlasoval jsem proti výroku nálezu proto, že nemohu souhlasit se závěrem vyjádřeným v bodě 13 odůvodnění nálezu, ve kterém se uvádí, že ústavní stížností napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze je "v rozporu s ústavním pořádkem, neboť závěry odvolacího soudu nejsou nikterak odůvodněny". V dalším je pak poukazováno na rozhodnutí Ústavního soudu, ve kterých bylo zaujato stanovisko k požadavkům na odůvodnění soudního rozhodnutí, z nichž vyplývá, že nemůže obstát odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, pokud se jím pouze odkazuje na odůvodnění přezkoumávaného aktu. O takovou situaci se však v napadeném rozhodnutí nejedná. Odůvodnění rozhodnutí je třeba posuzovat jako celek. Odůvodnění napadeného rozhodnutí obsahuje stručný a přesný popis rozhodnutí soudu prvního stupně. Obsahuje stručný a přesný popis odvolacích důvodů, posouzení přípustnosti podaného odvolání, poté následuje závěr odvolacího soudu, ve kterém je vyjádřen rozhodující důvod, který vedl soud prvního stupně k zamítnutí žaloby, a poté následuje vyjádření odvolacího soudu, kterým se tento soud ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, a proto na ně odkazuje. Z uvedeného vyplývá, že odůvodnění napadeného rozhodnutí se neomezuje jen na odkaz na odůvodnění přezkoumávaného aktu, ale obsahuje vysvětlení důvodů, o které se rozhodnutí soudu prvního stupně opíralo. Odůvodnění rozhodnutí má být stručné a musí z něho být patrné, jakými úvahami se soud řídil. To odůvodnění napadeného rozhodnutí splňuje. Smyslem odůvodnění odvolacího rozhodnutí není opakovat, co již bylo vysloveno a napsáno v situaci, kdy je rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzováno na základě stejné argumentace, kterou tento soud použil.Výrok nálezu proto považuji za nepřípustně formalistický, neboť na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu klade nároky, jako by šlo o rozhodnutí soudu prvního stupně v situaci, kdy je rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzováno na podkladě stejného skutkového a právního odůvodnění.