Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29.03.2001, sp. zn. III. ÚS 138/2000 [ nález / HOLLÄNDER / výz-2 ], paralelní citace: N 53/21 SbNU 451 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:3.US.138.2000

sp. zn. III. ÚS 138/2000 Nález Ústavní soud rozhodl po ústním jednání dne 29. března 2001 v senátě, ve věci ústavní stížnosti A. L., za účasti vedlejšího účastníka Policie České republiky, Správy severomoravského kraje, Krajského dopravního inspektorátu v Ostravě, proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. prosince 1999, č. j. 24 C 99/99-20, o zastavení řízení a o vyslovení povinnosti vedlejšímu účastníku doručit rozhodnutí Policie České republiky, Správy severomoravského kraje, Krajského dopravního inspektorátu v Ostravě ze dne 8. ledna 1999, č. j. PSM-1008/DS-98, jímž bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Dopravního inspektorátu Okresního ředitelství Policie České republiky Jeseník ze dne 4. listopadu 1998, č. j. ORJE-806/DI-98, o uložení pokuty za spáchání přestupku, zástupci účastníka správního řízení, takto: 1. Usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. prosince 1999, č. j. 24 C 99/99-20, se zrušuje. 2. Policii České republiky, Správě severomoravského kraje, Krajskému dopravnímu inspektorátu v Ostravě se přikazuje rozhodnutí ze dne 8. ledna 1999, č. j. PSM-1008/DS-98, jímž bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Dopravního inspektorátu Okresního ředitelství Policie České republiky Jeseník ze dne 4. listopadu 1998, č. j. ORJE-806/DI-98, o uložení pokuty za spáchání přestupku, doručit zástupci účastníka správního řízení. Odůvodnění: I. Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 3. března 2000, tj. ve lhůtě stanovené v §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. prosince 1999, č. j. 24 C 99/99-20, o zastavení řízení a vyslovení povinnosti vedlejšímu účastníku doručit rozhodnutí Policie České republiky, Správy severomoravského kraje, Krajského dopravního inspektorátu v Ostravě ze dne 8. ledna 1999, č. j. PSM-1008/DS-98, jímž bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Dopravního inspektorátu Okresního ředitelství Policie České republiky Jeseník ze dne 4. listopadu 1998, č. j. ORJE-806/DI-98, o uložení pokuty za spáchání přestupku, zástupci stěžovatele, takto účastníka správního řízení. Uvedeným rozhodnutím soudu a postupem správního orgánu se cítí být dotčen v ústavně zaručeném právu na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále Listina) a čl. 90 Ústavy. Z obsahu spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 24 C 99/99 a správního spisu Policie České republiky, Správy severomoravského kraje, Krajského dopravního inspektorátu v Ostravě k č. j. PSM-1008/DS-98, jež si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující: Stěžovatel se žalobou před obecným soudem domáhal přezkumu rozhodnutí Policie České republiky, Správy severomoravského kraje, Krajského dopravního inspektorátu v Ostravě ze dne 8. ledna 1999, č. j. PSM-1008/DS-98, jímž bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Dopravního inspektorátu Okresního ředitelství Policie České republiky Jeseník ze dne 4. listopadu 1998, č. j. ORJE-806/DI-98, o uložení pokuty za spáchání přestupku. Kromě stížnostních bodů, týkajících se merita věci, stěžovatel v žalobním návrhu namítá nesprávné doručení rozhodnutí odvolacího orgánu ve správním řízení, když toto rozhodnutí bylo doručeno stěžovateli, tj. účastníku správního řízení, a nikoli jeho právnímu zástupci. Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 5. prosince 1997, č. j. 7 C 214/92-45, řízení o přezkum rozhodnutí správního orgánu zastavil. Své rozhodnutí soud odůvodnil zmeškáním lhůty pro podání žaloby dle §250b odst. 1 o. s. ř., a to poté, když konstatoval, že žalobou napadené rozhodnutí bylo žalobci (takto stěžovateli v řízení před Ústavním soudem) doručeno dne 28. ledna 1999, z otisku podacího razítka Krajského soudu v Ostravě (kam byla žaloba adresována) soud dále zjistil, že žaloba byla doručena Krajskému soudu v Ostravě dne 31. března 1999, tedy po datu 28. března 1999, jež dle §250b odst. 1 o. s. ř. bylo posledním dnem lhůty pro podání žaloby dle hlavy druhé části páté o. s. ř. Pro úplnost Ústavní soud v této souvislosti dodává, že Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 21. dubna 1999, č. j. 22 Ca 141/99-9, vyslovil svou věcnou nepříslušnost v předmětné věci a postoupil ji Okresnímu soudu v Ostravě, jako soudu příslušnému. Okresní soud v Ostravě dále v odůvodnění svého rozhodnutí podotýká, že je zcela bezpředmětné, kdy byla žaloba, adresovaná Krajskému soudu v Ostravě, podána k poštovní přepravě, neboť řízení u soudu se ve smyslu občanského soudního řádu zahajuje dnem doručení návrhu na zahájení řízení (žaloby) soudu. Pro posouzení včasnosti podané žaloby dle přesvědčení soudu nelze argumentovat ustanovením §57 odst. 3 o. s. ř., jelikož ustanovení §250b odst. 1 o. s. ř. zcela jednoznačně stanoví, že žaloba musí být podána do dvou měsíců od doručení rozhodnutí správního orgánu. Soud dále přisvědčil námitce stěžovatele, týkající se nesprávného doručení rozhodnutí odvolacího orgánu ve správním řízení. Konstatování opožděnosti podané žaloby tímto ale nepovažoval za zpochybněné, když vyjádřil názor, dle něhož nemá zákonný prostor pro řešení otázky, zda rozhodnutí správního orgánu mohlo či nemohlo nabýt právní moci a vyšel dále z faktu, že na žalobou napadeném druhoinstančním rozhodnutí je vyznačena doložka právní moci (dle níž právní moc nastala okamžikem doručení rozhodnutí žalobci). Okresní soud v Ostravě pak dochází k závěru, dle něhož nemá-li ve svých důsledcích žalobci odepřít právo na soudní ochranu, a jelikož žalobci proti rozhodnutí správního orgánu nesvědčí žádný jiný procesní prostředek k ochraně práva, musí vycházet ze skutečnosti deklarované ve správním spise, že žalobou napadené rozhodnutí žalovaného správního orgánu nabylo právní moci dnem 28. ledna 1999. Ústavní stížnost vytýká rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě odepření základního práva na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny a čl. 90 Ústavy, a to v důsledku skutečnosti, když dle názoru stěžovatele 60 denní lhůtu pro podání žaloby ve smyslu §250b o. s. ř. nemohl zmeškat, neboť rozhodnutí Policie České republiky, Správy severomoravského kraje, Krajského dopravního inspektorátu v Ostravě ze dne 8. ledna 1999, č. j. PSM-1008/DS-98, nebylo doručeno jeho právnímu zástupci a nenabylo tudíž právní moci. Za situace, kdy správní orgán svévolně odmítá doručit rozhodnutí právnímu zástupci a brání tak nabytí právní moci svého rozhodnutí, může, dle přesvědčení stěžovatele, podat stěžovatel žalobu na přezkum takového rozhodnutí kdykoli bez časového omezení, neboť právo žalobu podat zaniká teprve uplynutím 60 dnů od právní moci rozhodnutí. Tato lhůta dosud v předmětné věci neuplynula a právo podat žalobu, dle stěžovatele, tudíž nezaniklo. Na základě výzvy Ústavního soudu podle §42 odst. 4 a §76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podal dne 10. dubna 2000 Okresní soud v Ostravě k předmětné ústavní stížnosti vyjádření, v němž se ve věci samé odkazuje na obsah odůvodnění stížností napadeného rozhodnutí a vyslovuje přesvědčení, že ústavní práva stěžovatele jakožto žalobce nebyla žádným způsobem zkrácena. Soud nadto výslovně upozorňuje zejména na skutečnost, že posouzení rozhodnutí žalovaného správního orgánu ve smyslu rozhodnutí nepravomocného by mělo za následek absenci pravomoci soudu věcí se zabývat (§247 o. s. ř.), čímž by došlo k odnětí práva na soudní ochranu. Toliko ve zmeškání zákonem stanovené lhůty ze strany stěžovatele spatřuje účastník řízení před Ústavním soudem důvod ztráty možnosti domáhat se soudního meritorního přezkumu správního rozhodnutí. II. Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod se skládá z několika komponentů (III. ÚS 102/94, III. ÚS 114/94, III. ÚS 84/94, III. ÚS 142/98, III. ÚS 224/98 a další). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z §68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou hodnocení dodržení ústavních procesních práv, a konečně posouzení ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva. V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování ústavnosti aplikovaného hmotného a procesního práva. Dle §48 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud provádí důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, přičemž rozhoduje, které z navrhovaných důkazů je třeba provést, a může provést i jiné důkazy, než jsou navrhovány. Uvedené zákonné ustanovení nutno interpretovat z pohledu čl. 83 Ústavy, dle něhož je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti, jakož i z pohledu dosavadní judikatury, v níž je zvýrazněna rozdílná funkce Ústavního soudu ve vztahu k soudům obecným. Ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud tudíž toliko hlediskem dotčení ústavními zákony a mezinárodními smlouvami dle čl. 10 Ústavy garantovaných základních práv a svobod, a nikoli přezkoumáním věci samé pohledem jednoduchého práva. Pro oblast dokazování z toho plyne maxima vést dokazování ke skutečnostem ověřujícím stěžovatelova tvrzení o dotčení na základních právech a svobodách, nikoli však dokazování ve věci samé, tj. dokazování na úrovni jednoduchého práva, vedoucí k rozhodnutí v samotném meritu věci. Uvedená diferenciace je jedním z komponentů odlišujících ústavní soudnictví od soudnictví obecného. Z pohledu naznačených kautel, za účelem ověření tvrzení obsažených v ústavní stížnosti, provedl v předmětné věci Ústavní soud dokazování spisem Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 24 C 99/99 a správním spisem Policie České republiky, Správy severomoravského kraje, Krajského dopravního inspektorátu v Ostravě k č. j.PSM-1008/DS-98: * V předmětném správním řízení byl stěžovatel právně zastoupen Mgr. P. Š., advokátem, 4 (plná moc ze dne 25. listopadu 1998 založena ve spise Policie České republiky, Správy severomoravského kraje, Krajského dopravního inspektorátu v Ostravě č. j. PSM-1008/DS-98, č. l. 12). * Rozhodnutí Policie České republiky, Správy severomoravského kraje, Krajského dopravního inspektorátu v Ostravě ze dne 8. ledna 1999, č. j. PSM-1008/DS-98, dle údajů na doručence bylo doručeno toliko stěžovateli, a to dne 28. ledna 1999 (spis Policie České republiky, Správy severomoravského kraje, Krajského dopravního inspektorátu v Ostravě k č. j. PSM-1008/DS-98, č. l. 9). * Žaloba stěžovatele dle hlavy druhé části páté o. s. ř. proti rozhodnutí Policie České republiky, Správy severomoravského kraje, Krajského dopravního inspektorátu v Ostravě ze dne 8. ledna 1999, č. j. PSM-1008/DS-98, byla podána k poštovní přepravě dne 30. března 1999 (spis Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 24 C 99/99, č. l. 4). Z pohledu práva jednoduchého na posouzení předmětné věci dopadají ustanovení §246c, §103, §104 a 247 o. s. ř. a dále §25 odst. 3 a §51 správního řádu. Dle ustanovení §246c o. s. ř. pro řešení otázek, které nejsou přímo upraveny v části páté o. s. ř., se užije přiměřeně ustanovení prvé a třetí části tohoto zákona. Z povahy věci, tj. smyslu a účelu soudního řízení, nelze, než dle uvedeného ustanovení i v řízení dle hlavy druhé části páté o. s. ř. postupovat dle §103 a §104 o. s. ř., tj. ex officio soudem zkoumat splnění podmínek řízení. Mezi podmínky neodstranitelné přitom zejména patří nedostatek pravomoci soudu, jež v řízení o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů je dle §247 odst. 2 o. s. ř. dán absencí právní moci žalobou napadeného rozhodnutí správního orgánu (a to po vyčerpání všech opravných prostředků ve správním řízení). Obecný soud je tudíž v řízení dle hlavy druhé části páté o. s. ř., kromě otázek dalších, povinen z úřední povinnosti zkoumat i nabytí právní moci žalobou napadeného správního rozhodnutí. Přitom soud není vázán, resp. povinen vycházet z vyznačení právní moci správního rozhodnutí správním orgánem dle §135 o. s. ř., jelikož toto vyznačení není rozhodnutím. Vyznačení právní moci správního rozhodnutí je svojí právní povahou veřejnou listinou, která dle §134 o. s. ř. osvědčuje nebo potvrzuje pravdivost určité skutečnosti jenom potud, není-li dokázán opak. V této souvislosti Ústavní soud odkazuje i na právní názor, který již k uvedené otázce ve své judikatuře vyslovil: Doložka právní moci sice není právní skutečností, která by zakládala, měnila nebo rušila právní vztahy, avšak je úředním osvědčením o právní skutečnosti - nabytí právní moci (nález III. ÚS 456/97, publikovaný ve Sb. n. u. ÚS, sv. 10, č. 43). V předmětné věci byl opak dán relevantním právním rámcem, když ustanovení §25 odst. 3 správního řádu stanoví povinnost správního orgánu v případě, má-li účastník řízení zástupce s plnou mocí pro celé řízení, doručit písemnost pouze tomuto zástupci (písemnosti se doručují v takovémto případě i účastníku samotnému toliko tehdy, má-li něco v řízení osobně vykonat, což na doručení rozhodnutí odvolacího orgánu v správním řízení nedopadá). O jednoznačnosti posouzení dané otázky svědčí i právní názor soudní judikatury. Dle usnesení Vrchního soudu v Praze S 1444-SP 1/1997 bylo-li rozhodnutí správního orgánu o odvolání doručeno pouze účastníku řízení a nikoli jeho právnímu zástupci, ač generální plná moc tohoto zástupce byla ve spise řádně založena, nemohlo rozhodnutí nabýt právní moci pro nedostatek v oznámení (§25 odst. 3 a §51 správního řádu). Podřazením zjištěných skutkových okolností věci pod naznačený normativní rámec v rovině jednoduchého práva nelze než konstatovat, že svým postupem a ústavní stížností napadeným rozhodnutím Okresní soud v Ostravě nedostál kautelám stanoveným pro soudní řízení v ustanoveních §246c, §103, §104 a 247 o. s.ř. a dále §25 odst. 3 a §51 správního řádu. Z pohledu ústavněprávního nutno stanovit podmínky, za splnění kterých nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod. Ústavní soud spatřuje tyto podmínky v následujících okolnostech: Základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě. Za porušení zákazu svévole nutno dále považovat i aplikaci zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlení konsensuálně akceptovaném významu. V posuzované věci obecný soud porušením kogentních ustanovení o. s. ř. a správního řádu, mezi něž nepochybně nutno zařadit i posuzování neodstranitelných podmínek řízení, a dále neodlišením pojmu rozhodnutí a pojmu veřejné listiny, s nezbytnými důsledky pro vázanost jejich obsahem, vybočil z rámce principu spravedlivého procesu, jak je ústavně garantován čl. 36 Listiny. Pokud ale stěžovatel argumentuje v této souvislosti i ustanovením čl. 90 Ústavy, nelze než upozornit, že čl. 90 Ústavy je normou kompetenční, vymezující postavení soudů v rámci soustavy státních orgánů, a nikoli normou, zakotvující základní právo, resp. svobodu. Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. prosince 1999, č. j. 24 C 99/99-20, o zastavení řízení, pro jeho rozpor s čl. 36 Listiny zrušil. Nad rámec rozhodovacích důvodů, jelikož tato okolnost z pohledu ratia decidendi již pozbývá aktuálnosti, Ústavní soud toliko jako obiter dictum poukazuje na právní úpravě i významu obecných právních pojmů neodpovídající názor obecného soudu ohledně posouzení povahy lhůty dle §250b odst. 1 o. s. ř. Jak Ústavní soud vyjádřil již v nálezu III. ÚS 545/99, smyslem právního institutu lhůty obecně je snížení entropie (neurčitosti) při uplatňování práv, resp. pravomocí, časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích, urychlení procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů. Normativní vymezení času pro uplatnění práv přitom může dopadat jak do oblasti hmotných, tak do oblasti procesních subjektivních práv. V této souvislosti nutno rozlišovat lhůty hmotněprávní a lhůty procesněprávní (jakož i s nimi spojené rozdíly v jejich počítání). Vymezení času pro uplatnění procesního prostředku k ochraně práva (v daném případě pro podání žaloby proti rozhodnutí správních orgánů dle hlavy druhé části páté o. s. ř.) je tudíž spjato s realizací procesního subjektivního práva, pročež lhůta dle §250b. odst. 1 o. s. ř. je lhůtou procesněprávní a nikoli hmotněprávní (a to s příslušnými důsledky pro její počítání). Vzhledem k deficitu o. s. ř., jenž v řízení dle hlavy druhé části páté neumožňuje žalobou brojit i proti nezákonnému postupu, spočívajícím z pohledu předmětné věci v nedoručení rozhodnutí zákonem stanoveným způsobem (§25 odst. 3 správního řádu), nezbylo Ústavnímu soudu, než v uvedeném postupu Policie České republiky, Správy severomoravského kraje, Krajského dopravního inspektorátu v Ostravě konstatovat porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a dle §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu Policii České republiky, Správě severomoravského kraje, Krajskému dopravnímu inspektorátu v Ostravě přikázat rozhodnutí ze dne 8. ledna 1999, č. j. PSM-1008/DS-98, o uložení pokuty za spáchání přestupku, doručit zástupci účastníka správního řízení. Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat. V Brně dne 29. března 2001