ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.1960.2018.1
sp. zn. 33 Cdo 1960/2018-339
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně CASPER UNION s. r. o., se sídlem Praha 1, Olivova 948/6, identifikační číslo osoby 24830801, zastoupené Mgr. Martinem Strakou, advokátem se sídlem Praha 2, Londýnská 674/55, proti žalované I. M. , zastoupené Mgr. Miroslavem Faměrou, advokátem se sídlem Praha 6, U stanice 11/4, o zaplacení 110 121,43 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 257/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2017, č. j. 91 Co 339/2017-315, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 3. 2017, č. j. 11 C 257/2014-264, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 110 121,43 Kč se smluvním úrokem ve výši 14,9 % ročně z této částky od 29. 9. 2012 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z této částky od 1. 7. 2010 do zaplacení (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 11. 2017, č. j. 91 Co 339/2017-315, uvedený rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé změnil tak, že žalobu v části ohledně úroku ve výši 12,12 % ročně z částky 110 121,43 Kč od 29. 9. 2012 do zaplacení zamítl, jinak jej potvrdil; zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o nákladech státu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání žalované v části směřující do výroku napadeného rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně o věci samé tak, že žalobu ohledně úroku z prodlení ve výši 12,15 % ročně z částky 110 121,43 Kč od 29. 9. 2012 do zaplacení zamítl, není přípustné, neboť v tomto rozsahu není splněna podmínka tzv. subjektivní přípustnosti dovolání [§243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. K podání dovolání je totiž (subjektivně) oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2000, pod číslem 138). Odstranění (zrušení) výroku rozhodnutí odvolacího soudu, kterým došlo ve výsledku k zamítnutí části žalobou uplatněného nároku, by nevedlo ke stavu pro žalovanou příznivějšímu; potud tedy nemohla být uvedenou částí odvolacího rozhodnutí žalované způsobena žádná újma, jíž by bylo lze zhojit v dovolacím řízení. Jsou proto splněny podmínky pro odmítnutí dovolání v uvedené části podle §243c odst. 3 věty první a §218 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Dovolání, kterým žalovaná napadla potvrzující část výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé, neobsahuje způsobilé vymezení toho, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.); o tuto obligatorní náležitost již dovolání nemůže být doplněno (§241b odst. 3 o. s. ř.) a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam taxativně vyjmenovaných hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části. Jinak vyjádřeno, z obsahu dovolání musí být patrné, zda jde (má jít) o některý ze čtyř v úvahu přicházejících případů, kdy napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2326/2013, usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II ÚS 2716/13, a ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14 ). Dovolatel je tak povinen uvést, v řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popř. která taková právní otázka (již dříve vyřešená) má být dovolacím soudem posouzena jinak.
Dovolatelka k otázce přípustnosti dovolání uvedla, že „napadené rozhodnutí závisí na posouzení právní otázky (zda je uplatněná pohledávka promlčena či nikoliv), která má být dovolacím soudem posouzena jinak“ přičemž z následujícího textu dovolání vyplývá, že tím měla na mysli, aby dovolací soud posoudil jinak otázku vyřešenou odvolacím soudem, nikoliv – jak vyžaduje §237 o.s.ř. – otázku již dříve vyřešenou dovolacím soudem. Z obsahu dovolání je tudíž zřejmé, že žalovaná se nedomáhá toho, aby dovolací soud posoudil určitou jím již v minulosti vyřešenou otázku hmotného nebo procesního práva jinak, nýbrž toho, aby posoudil věc odlišně („jinak“) od odvolacího soudu. Tím však požadavku na vymezení předpokladů přípustnosti nedostála.
Žalovaná dále usuzuje na přípustnost svého dovolání z toho, že napadené rozhodnutí „ závisí na posouzení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu “, přičemž odvolacímu soudu vytýká, že při závěru o neoprávněnosti části požadovaného úroku „ nesprávně aplikoval právní předpisy na správně zjištěný skutkový stav “ a nezohlednil, že žalobkyni dříve vyplacené pojistné plnění zcela pokrylo smluvní úrok za delší období, než jak byl požadován. Dovolatelka však přehlíží, že otázka započtení pojistného plnění (částky 34 440 Kč) je otázkou skutkovou, nikoliv otázkou právního posouzení. Jinak řečeno - otázka, kterou žalovaná v této souvislosti předkládá dovolacímu soudu jako údajně řešenou odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je založena na odlišném skutkovém základu, než z jakého vycházely soudy (že žalobkyně započetla částku 34 440 Kč na smluvní úrok ve výši 14,9 % od 25. 8. 2010 do 28. 9. 2012). Argumentace vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, není zpochybněním právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1, věta první, o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 10. 2018
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předseda senátu