ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.2029.2018.1
sp. zn. 33 Cdo 2029/2018-234
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně AB 4 B.V., soukromá společnost s ručením omezeným , se sídlem Strawinskylaan 933, Tower B – 9, 1077XX Amsterdam, Nizozemské království, zastoupené JUDr. Vladimírem Bulínským, advokátem se sídlem tř. Kpt. Jaroše 13, 602 00 Brno, proti žalovanému M. M. , zastoupenému JUDr. Zdeňkou Doležílkovou, advokátkou se sídlem Ovesná 7, 724 00 Ostrava – Nová Bělá, o zaplacení 25.137,89 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty 807,20 Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 94 C 112/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 10. 2017, č. j. 47 Co 252/2017-210, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 10. 2017, č. j. 47 Co 252/2017-210, potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2017, č. j. 94 C 112/2014-163, ve výroku, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni kapitalizovaný úrok ve výši 25.159,77 Kč a úrok za období od 2. 4. 2014 do zaplacení ve výši 13,57% ročně z částky 21.381,30 Kč; ve výroku o nákladech řízení jej (co do jejich vyčíslení) změnil. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalovaný usuzuje na přípustnost svého dovolání z toho, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na „vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“ , konkrétně otázky, zda při neplatnosti ujednání úvěrové smlouvy o (smluvních) úrocích musí dlužník platit úroky obvyklé i v případě, že je v postavení spotřebitele, který se na neplatnosti ujednání o úrocích nijak nepodílel, popř. zda lze za takových okolností na smlouvu pohlížet jako na bezúročnou .
Žalovaný se mýlí, dovozuje-li, že dovolací soud ve své rozhodovací praxi dosud neřešil, zda a v jaké výši je povinen dlužník hradit úroky v případě neplatnosti ujednání úvěrové smlouvy o smluvních úrocích. V rozsudku ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že smlouva o úvěru nemůže být sjednána jako bezúročná; závazek zaplatit úroky totiž patří k pojmovým znakům smlouvy o úvěru, je její podstatnou částí (§269 odst. 1 obchodního zákoníku). Proto nedohodnou-li věřitel a dlužník výši úroků ve smlouvě (nebo je taková jejich dohoda neplatná, jak je tomu v posuzovaném případě), je dlužník povinen platit úroky ve výši stanovené obchodním zákoníkem. Ta není stanovena fixně, nýbrž je závislá na tom, jaké úroky obvykle požadují banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy za úvěry jimi poskytované. Argumentuje-li žalovaný tím, že shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu, na jehož závěry odkázal již odvolací soud, je s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/12, překonaný a pro projednávanou věc tudíž nepřiléhavý, pomíjí, že Ústavní soud v citovaném nálezu neplatnost ujednání o výši úroků vůbec neřešil; zabýval se problematikou platnosti ujednání o smluvní pokutě a rozhodčí doložce obsažených v obchodních podmínkách.
V rozsudku ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 29 Cdo 4498/2007, Nejvyšší soud uzavřel, že případná neplatnost ujednání o úrocích ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě neplatnost smlouvy o úvěru jako celku. Úprava obsažená v ustanovení §502 odst. 1 obchodního zákoníku posiluje princip obsahové oddělitelnosti té části právního úkonu (smlouvy o úvěru), která se týká úroků, od dalších částí takové smlouvy a uvedené ustanovení přiznává věřiteli právo požadovat úroky z poskytnutých peněžních prostředků i tehdy, není-li jejich výše ve smlouvě o úvěru sjednána, resp. sjednána platně. Z ustanovení §502 odst. 1 obchodního zákoníku vyplývá, že od doby poskytnutí peněžních prostředků je dlužník povinen platit z nich úroky ve sjednané výši, jinak v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona. Nejsou-li takto úroky stanoveny, je dlužník povinen platit obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy, na tom nic nemění postavení dlužníka jako spotřebitele. Jak uvedl již odvolací soud v napadeném rozhodnutí, právo na obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy banky, přiznává sám zákon.
S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 33 Odo 1738/2006, žalovaný vytýká odvolacímu soudu, že při posouzení typu smlouvy nepoužil výklad pro něho coby spotřebitele příznivější (§55 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013). Namítá přitom, že „ ze smlouvy samotné není ani zřejmé, zda jde vůbec o smlouvu úvěrovou“ . Jak akcentoval odvolací soud a jak připouští sám dovolatel, zákonná výkladová pravidla se uplatní v situaci, kdy účastníci řízení interpretují obsah smluvních ujednání odlišným způsobem. O takový případ v posuzované věci nejde. Mezi účastníky totiž nebylo sporu o významu spotřebitelské smlouvy a závěr odvolacího soudu, že ujednání o úrocích v úvěrové smlouvě je neplatné, žalovaný v dovolání ani nezpochybňuje. Prosazuje pouze, že právu žalobkyně neměla být poskytnuta ochrana, resp. nemělo jí být vůbec přiznáno právo na zaplacení obvyklých úroků (k tomu viz výklad shora).
Lze uzavřít, že žalovaným tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání není naplněn a dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 6. 2018
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předseda senátu