ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.2172.2017.2
sp. zn. 33 Cdo 2172/2017-1339
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně RENOSTAV spol. s r.o. , se sídlem v Luhačovicích, Nábřeží 971 (identifikační číslo osoby 409 42 261), zastoupené Mgr. Zdeňkem Rumplíkem, advokátem se sídlem v Slavičíně, Osvobození 51, proti žalovanému A. H., zastoupenému Mgr. Adamem Řezníčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 730/9, o zaplacení 197.531 Kč s příslušenstvím a vzájemné žalobě žalovaného o zaplacení 101.997 Kč, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 28 C 171/2004, o dovolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 8. 12. 2016, č. j. 59 Co 233/2016-1281, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 8. 12. 2016, č. j. 59 Co 233/2016-1281, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaném domáhá zaplacení 197.531 Kč (s příslušenstvím) z titulu nedoplatku ceny díla podle smlouvy o dílo. Vzájemnou žalobou se žalovaný po žalobkyni domáhá zaplacení 101.997 Kč (s příslušenstvím) z titulu odpovědnosti za vady díla.
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 24. 3. 2016, č. j. 28 C 171/2004-1177, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 6.265,20 Kč se specifikovanými úroky z prodlení (výrok I.), a žalobu žalobkyně zamítl v části, v níž se po žalovaném domáhala zaplacení dalších 191.265,80 Kč se specifikovanými úroky z prodlení (výrok II.). Vzájemnou žalobu žalovaného zamítl (výrok IV.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky III., V., VI. a VII.).
Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 8. 12. 2016, č. j. 59 Co 233/2016-1281, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I., IV. a v části výroku II. ohledně 156.661,80 Kč se specifikovanými úroky z prodlení (výrok I.), ve zbývající části tento výrok změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 34.604 Kč se specifikovanými úroky z prodlení; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci řízení.
Žalobkyně spatřuje přípustnost svého dovolání v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu „ v hodnocení důkazů v odvolacím řízení “, jestliže důkazy provedené soudem prvního stupně hodnotil od něho odlišně, aniž je sám zopakoval, a dále v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena - konkrétně „ otázky možnosti moderace zákonného úroku z prodlení “. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhl, aby ho dovolací soud jako nepřípustné odmítl. Má za to, že žalobkyně dostatečně nevymezila dovolacím soudem dosud neřešenou relevantní právní otázku. Pokud jde o výtky k procesnímu postupu soudů obou stupňů při hodnocení, co byla jeho procesní obrana a co vzájemná žaloba, žalovaný připomíná rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1506/96, které soudy respektovaly. Zbylé námitky žalobkyně považuje za skutkové.
Žalovaný v dovolání vytýká odvolacímu soudu, že v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, reprezentovanou např. rozsudky ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. 21 Cdo 5236/2007, ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2641/2012 a usneseními ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 1878/2010, ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2889/2015, aplikoval obchodněprávní úpravu na vztah podřazený občanskému zákoníku. Oproti odvolacímu soudu prosazuje, že výše slevy díla neměla být stanovena prostým rozdílem mezi hodnotou díla bez vad a hodnotou vadného díla, nýbrž ve smyslu ustanovení §648 a §655 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz §3028 záko na č. 89/2012 Sb. - dále jen „obč. zák.“), měl soud určit přiměřenou slevu z ceny díla. Je přesvědčen, že odvolací soud na podporu své argumentace nesprávně použil rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1299/2008, jehož závěry na daný případ nedopadají. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V řízení o dovoláních bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., článek II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání žalobkyně není podle §237 o. s. ř. přípustné. Žalobkyně se mýlí, dovozuje-li (bez bližší argumentace), že otázka „ možnosti moderace zákonného úroku z prodlení “, nebyla dosud dovolacím soudem řešena. Příkladmo lze uvést rozsudek ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3562/2013, v němž se Nejvyšší soud k možnosti soudu moderovat (omezit) sankce ( smluvní pokutu a úrok z prodlení) obsáhle vyjádřil. Vytýká-li žalobkyně odvolacímu soudu, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže důkazy provedené soudem prvního stupně hodnotil odlišně, aniž je sám zopakoval, nezpochybňuje žádný právní závěr, na němž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno, nýbrž namítá vady řízení, k nimž – pokud by jimi řízení skutečně trpělo – dovolací soud přihlíží jen, je-li dovolání přípustné. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu §237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Tuto otázku je povinen vymezit pouze dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán. Závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé z nich zvlášť. Namítá-li žalobkyně (z blíže rozvedených důvodů), že odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) pochybil při posouzení, co žalovaný uplatnil formou procesní obrany a co lze považovat za jeho vzájemný návrh a že nesprávně posoudil „ pozastávku “, neodůvodnila tyto námitky v souladu s požadavky na vylíčení přípustnosti dovolání v intencích ustanovení §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013. Uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. Zn. 29 NSČR 55/2013); formulace, že se odvolací soud „ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe “, aniž je uvedeno, že je tím míněna rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. aniž jsou zmíněna rozhodnutí dovolacího soudu, které odvolací soud údajně nerespektoval, neodpovídá řádnému vylíčení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Dovolání je tak v této části zatíženo kvalifikovanou vadou, kterou dovolatelka včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranila a která neumožňuje dovolací přezkum těchto nastolených otázek. Vytýká-li žalobkyně odvolacímu soudu, že při zjišťování skutkového stavu věci nevzal v úvahu, že znalecké posudky Ing. Jiřího Šmiktátora a Ing. Martina Janka, vyjadřující se k vadám zhotoveného díla, jsou v rozporu s posudky Ing. Havránka a Ing. Tůmové, pomíjí, že platí, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, nelze úspěšně v dovolacím řízení zpochybnit (§241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ); je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku soud přizná větší vypovídací schopnost i věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008 a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008).
Dovolání žalovaného je podle §237 o. s. ř. přípustné, protože odvolací soud vyřešil otázku způsobu stanovení výše slevy z ceny díla v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 9. 2. 2001 smlouvu o dílo (doplněnou dodatkem ze dne 22. 6. 2001), jejímž předmětem byly stavební úpravy vily – hrubá stavba sauny a zimní zahrady a stavební úpravy 4. nadzemního podlaží včetně zateplení domu. Dne 22. 6. 2001 žalovaný jako objednatel podepsal zápis o převzetí stavby – I. etapa a dne 13. 7. 2001 zápis o převzetí stavby – II. etapa. Zhotovitel díla (žalobkyně) žalovanému účtoval jednotlivými fakturami práce a vícepráce provedené na díle. Posledně fakturována byla částka 974.683 Kč, z níž žalovaný žalobkyni uhradil 800.000 Kč; neuhrazený rozdíl činí 174. 683 Kč. Dílo bylo žalovanému předáno s vadami, které - vyjma izolace v nesprávné tloušťce (2 cm namísto 5 cm) a zatékání vody do objektu, žalobkyně odstranila. Zatékání vody bylo zapříčiněno vadou projektu, na kterou žalobkyně žalovaného neupozornila, neboť si jí sama nebyla vědoma. Žalovaný uplatnil nárok na slevu za vady na díle. Po právní stránce soudy věc hodnotily podle §631 a násl. obč. zák., přičemž vztah účastníků posoudily z hlediska ustanovení upravujících smlouvu o opravě a úpravě věci ve smyslu ustanovení §652 a násl. obč. zák.
Podle §597 odst. 1 obč. zák., jestliže dodatečně vyjde najevo vada, na kterou prodávající kupujícího neupozornil, má kupující právo na přiměřenou slevu ze sjednané ceny odpovídající povaze a rozsahu vady ; jde-li o vadu, která činí věc neupotřebitelnou, má též právo od smlouvy odstoupit.
Podle §648 obč. zák., jde-li o vadu, kterou lze odstranit, je objednatel oprávněn požadovat bezplatné odstranění vady. Zhotovitel je povinen odstranit vadu bez zbytečného odkladu (odst. 1). Jde-li o vadu, kterou nelze odstranit a která brání tomu, aby věc mohla být podle objednávky řádně užívána jako věc bez vady, má objednatel právo na zrušení smlouvy. Totéž právo mu přísluší u vad odstranitelných, jestliže pro opětovné vyskytnutí vady po opravě nebo pro větší počet vad nemůže věc řádně užívat. Jde-li o vadu neodstranitelnou, která však nebrání řádnému užívání věci podle objednávky, má objednatel právo na přiměřenou slevu (odst. 2).
Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vymezuje určení výše přiměřené slevy z kupní ceny ve vztahu k ustanovení §597 odst. 1 obč. zák.; stejná hlediska pro určení slevy z ceny věci ze smlouvy o dílo se uplatní analogicky i v případě aplikace ustanovení §648 odst. 2 obč. zák.
Ustanovení §597 odst. 1 obč. zák., a tedy i §648 odst. 2 obč. zák., patří ve způsobu určení přiměřené slevy ze sjednané kupní ceny k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. 21 Cdo 5236/2007). Podle ustálené rozhodovací praxe soudů a komentářové literatury závisí výše slevy z ceny na povaze a rozsahu vady vzhledem ke sjednané ceně věci, na snížení funkčních vlastností věci nebo její estetické hodnoty, na dalším možném způsobu a rozsahu užívání věci, na ceně nutných oprav věci a jiných obdobných hlediscích (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 956/2002, ze dne 14. 3. 2006, sp. zn. 33 Odo 557/2004, a ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2641/2012, popř. usnesení ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 1878/2010, a Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. §460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1737 s.).
Závěr odvolacího soudu, že hlavním a jediným hlediskem pro určení přiměřené slevy za vadné provedení díla je rozdíl částek představujících hodnotu díla bez vad a hodnotu vadného provedení díla, je - s přihlédnutím ke shora uvedenému – nesprávný. Odvolací soud chybně vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1299/2008, který sice vyslovil závěr, že výše slevy je určována rozdílem hodnoty díla bez vad a hodnotou vadného díla, nicméně tato právní úprava je aplikovatelná na právní vztahy obchodněprávní. V případě aplikace právní úpravy občanskoprávní je na soudu, aby stanovil hlediska pro určení slevy z ceny díla s ohledem na individuální charakter každé posuzované věci, tj. aby vymezil hypotézu ustanovení §597 odst. 1, resp. 648 odst. 2 obč. zák. pro každý konkrétní případ zvlášť. Odvolací soud pominul, že při určení přiměřené slevy z ceny se přihlíží zejména k tomu, o kolik se v důsledku vady snížila obvyklá cena věci se zřetelem na rozsah vady a k možnostem, za nichž lze věc i s vadou užívat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2889/2015). Přiměřenost výše slevy tak neposoudil s přihlédnutím k celkovým okolnostem případu.
Nejvyšší soud již v řadě svých rozhodnutí (např. rozhodnutí ze dne 14. 3. 2006, sp. zn. 33 Cdo 1878/2010, ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 956/2002, popř. ze dne 14. 3. 2006, sp. zn. 33 Odo 557/2004) konstatoval, že pro určení výše slevy přiznávané z titulu odpovědnosti za vady zákon nestanoví žádné obecné pravidlo a soudu je přenecháno, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (k tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2010, sp., zn. 21 Cdo 5236/2007). Rozsah snížení ceny však musí být vždy posouzen s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem daného případu. Výše slevy pak závisí především na povaze a rozsahu vad vzhledem k ceně, dále na snížení funkčních vlastností věci a její estetické hodnoty, na další upotřebitelnosti, ceně nutných oprav apod. Řečeno jinak, výše slevy by neměla vyjadřovat jen snížení směnné hodnoty věci a při jejím určení je třeba přihlédnout k tomu, jak se vytčená vada projevila při užívání věci, zda a jak toto užívání komplikuje či omezuje a zda snižuje její životnost (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 33 Cdo 69/2013)
Protože odvolací soud z těchto závěrů nevycházel, byl dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. žalovaným uplatněn právem a Nejvyššímu soudu nezbylo než napadený rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (§243e odst. 1a 2 o. s. ř.). Dalšími dovolacími námitkami žalovaného se dovolací soud pro nadbytečnost již nezabýval. Považuje však za vhodné upozornit na své rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 69/2013, zabývající se otázkou určení přiměřené slevy z ceny díla, v němž vycházel z obdobného skutkového terénu, jaký je i v nyní posuzované věci – uplatnění přiměřené slevy z vadného plnění.
Odvolací osud je vázán právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí (§243g odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 6. 2018
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu